25 Cdo 708/2008
Datum rozhodnutí: 19.03.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 708/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované S. p. a.s., o 82 138,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 14/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007, č.j. 25 Co 174/2007-142, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal na žalované pojišťovně nevyplacené části pojistného plnění za poškození nákladního automobilu při dopravní nehodě způsobené jeho zaměstnancem.


Městský soud v Praze poté, co jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 30. 4. 2003, č.j. 19 Co 124/2003-45, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, č.j. 32 Odo 904/2003-64, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, usnesením ze dne 4. 1. 2005, č.j. 16 Co 451/2004-69, zrušil původní zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 11. 2002, č.j. 10 C 33/2002-22, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č.j. 10 C 14/2005-121, žalobu o zaplacení 82 138,- Kč s příslušenstvím zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 25. 2. 2000 uzavřel se žalovanou pojistnou smlouvu, kterou bylo havarijně pojištěno žalobcem provozované nákladní vozidlo. Dne 27. 3. 2001 se vozidlo s prázdným návěsem při průjezdu pravotočivou zatáčkou převrátilo na levý bok, došlo ke zranění jeho řidiče V. Š. a ke škodě na vozidle ve výši 634 407,- Kč. Žalovaná poskytla žalobci pojistné plnění ve výši 505 142,- Kč. Z rozhodnutí Okresního úřadu ve S. ze dne 21. 6. 2001, č.j. DOPR/PŘ/1721/01, bylo zjištěno, že dopravní nehodu zavinil řidič vozidla, který porušil ustanovení § 4 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. Z tohoto důvodu žalovaná odmítla žalobci vyplatit zbývající část pojistného plnění ve výši 82 138,- Kč s poukazem na článek 8 bod 20 a článek 11 bod 2 písm. d) Všeobecných pojistných podmínek (z důvodu vědomého porušení povinnosti dodržovat bezpečnostní /dopravní/ předpisy). Vycházeje ze zjištění, že dopravní nehodu zavinil řidič vozidla, neboť projížděl pravotočivou zatáčkou rychlostí o 13,8 km/hod vyšší, než byla v dané situaci rychlost přiměřená, že V. Š. je řidičem z povolání od roku 1981 a u žalobce pracuje od roku 1994 a že tentýž den jel stejnou trasu již podruhé za bezvětrného počasí a při suché vozovce, soud prvního stupně dospěl k závěru, že řidič vozidla si musel být vědom, že při rychlosti, kterou zatáčku projel, může dojít k převrácení vozidla, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k jeho převrácení nedojde. Jelikož řidič vědomě porušil své povinnosti a současně jeho vědomá nedbalost měla podstatný vliv na vznik pojistné události, žalovaná v souladu s citovanými ustanoveními Všeobecných pojistných podmínek své pojistné plnění přiměřeně snížila o 12,72 %, tj. o částku 82 138,- Kč.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č.j. 25 Co 174/2007-142, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení žalované a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, který byl zjištěn v předchozím průběhu řízení, a ztotožnil se se závěrem, že řidič vozidla se dopustil vědomé nedbalosti, neboť musel vědět, že svým jednáním může způsobit škodu, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí. Jestliže řidič za příčinu dopravní nehody považoval posunutí nákladu, kterého si musel být vědom, a přesto stavu zatížení vozidla svoji jízdu při vjezdu do zatáčky nepřizpůsobil a přiměřenou rychlost překročil o 13,8 km/hod., nelze usuzovat, že by si nebyl vědom porušení svých povinností a tedy že by jeho jednání nevykazovalo znaky vědomé nedbalosti. S přihlédnutím k jeho řidičským zkušenostem byla jeho rychlost při opakovaném průjezdu předmětnou zatáčkou vyšší, než by odpovídalo jejímu bezpečnému projetí. Odvolací soud považoval argumentaci žalobce, podle které měl řidič vozidla při vjezdu do zatáčky podstatně méně času na zvážení dopravní situace a určení přiměřené rychlosti než soudní znalec při vypracování znaleckého posudku, za zcela zavádějící a účelovou, neboť nelze srovnávat reakci v dopravním provozu se znaleckým rozborem dopravní nehody. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že snížení pojistného plnění žalovanou bylo opodstatněné, a proto rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.


Proti rozsudku odvolacího soudu (a to proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), a uvádí dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel pokládá napadené rozhodnutí za zásadně právně významné z důvodu nesprávného posouzení otázky, zda řidič vozidla vědomě porušil svoji právní povinnost, a zdůrazňuje, že dovolací soud (v téže věci) dovolání pro posouzení této otázky již jednou připustil. Z hlediska posouzení, zda došlo k vědomému porušení povinností pojištěným, není podle žalobce rozhodné, zda pojištěný (resp. řidič vozidla) věděl, že svým jednáním může způsobit škodu, nýbrž to, zda věděl, že svým jednáním porušuje právní povinnost. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při svých úvahách zcela pominul svědeckou výpověď řidiče vozidla, která má zásadní význam pro zjištění jeho psychického vztahu (vědomosti) k jízdě nepřiměřenou rychlostí. Dále zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud (soud prvního stupně) hodnotil jednotlivá skutková zjištění (např. rozpor ve výpovědích řidiče vozidla, okolnost, že škůdce je řidičem z povolání, jeho opakovaný průjezd předmětnou zatáčkou apod.) a nesouhlasí ani se zjištěními, která soudy učinily ze zpracovaného znaleckého posudku. Namítá, že v řízení provedené důkazy nenasvědčují tomu, že by řidič vozidla překročil přiměřenou rychlost vědomě. Protože soudy obou stupňů posoudily otázku vědomého porušení povinností řidičem vozidla nesprávně, nesprávně rozhodly i o náhradě nákladů řízení, která měla být přiznána žalobci. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozhodnutí řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Skutečnost, že dovolání bylo ohledně dovolatelem předestřené otázky dovolacím soudem v téže věci již jednou připuštěno, není (bez dalšího) pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. významná.


Dovolatel nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že ustanovení § 809 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2004, vyložil a aplikoval v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu. Odvolací soud ze závěrů dovolacího soudu vycházel, obecně je respektoval a posouzení, zda šlo o vědomou nedbalost, je věcí konkrétních skutkových zjištění. V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že řidič vozidla vědomě porušil uloženou právní povinnost, když projel zatáčku sice povolenou, avšak vzhledem ke zjištěným okolnostem nepřiměřenou rychlostí, protože si musel být vědom, že svým jednáním může způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí. Jestliže ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. řidiči ukládá počínat si při účasti v provozu na pozemních komunikacích mimo jiné tak, aby svým jednáním nezpůsobil škodu, potom ze skutečnosti, že řidič si musel být vědom toho, že svým jednáním může škodu způsobit, vyplývá, že si musel být vědom i toho, že tímto jednáním porušuje uvedenou právní povinnost. Uvedené závěry spočívají na provedených skutkových zjištěních (tj. že šlo o zkušeného profesionálního řidiče s dlouholetou praxí, že jeho rychlost při průjezdu zatáčkou byla výrazně vyšší, než by odpovídalo jejímu opakovanému bezpečnému projetí tentýž den, že si byl vědom přítomnosti nákladu ve vozidle atd.), jejichž správnost v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zpochybnit nelze (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že při svým úvahách zcela pominul svědeckou výpověď řidiče Špačka, a vyvozuje-li z této výpovědi vlastní skutkové závěry, případně provádí-li vlastní hodnocení v řízení provedených důkazů (např. znaleckého posudku), jsou tyto jeho námitky obsahově podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který je z hlediska citované přípustnosti dovolání bez významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 662/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 74/2005).


Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání tedy není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Směřuje-li dovolání rovněž do výroků o nákladech řízení, není přípustné ani v této části (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované, které by s ohledem na výsledek dovolacího řízení svědčilo vůči žalobci právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. března 2009


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu