25 Cdo 708/2004
Datum rozhodnutí: 30.03.2005
Dotčené předpisy: § 448 předpisu č. 40/1964Sb., § 163 předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 708/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nevyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalované M. C., zastoupené advokátkou, o návrhu na změnu rozhodnutí pro změnu poměrů a o vzájemném návrhu na zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalé, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 98/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2003, č. j. 19 Co 2058/2003-153, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2004, č. j. 19 Co 2058/2003-165, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2003, č. j. 19 Co 2058/2003-153, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2004, č. j. 19 Co 2058/2003-165, s výjimkou výroku o částečném zamítnutí vzájemné žaloby a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2003, č. j. 30 C 98/2002-120, s výjimkou výroku I. o zamítnutí návrhu žalobce, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 1998, č. j. 7 C 121/98-59, (ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. 12. 1998, č. j. 7 C 121/98-62), jímž mu byla uložena povinnost platit žalované (v původním řízení žalobkyni) náhradu nákladů na výživu pozůstalé, byl změněn tak, že ke dni 31. 3. 2002 on splnil svůj závazek a není již povinen žalované původně stanovenou částku platit.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 6. 2003, č. j. 30 C 98/2002-120, tuto žalobu zamítl, zároveň zamítl vzájemnou žalobu žalované na zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalé a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 7 C 121/98, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 12. 1998 bylo žalobci uloženo platit žalované částku 1.382,50 Kč měsíčně od 12. 10. 1997 (tj. od doby, kdy zemřel manžel žalované) a částku 957,50 měsíčně od 1. 7. 1998, vždy do každého 5. dne v měsíci pozadu, a byla stanovena výše a splatnost nedoplatku za období od 12. 10. 1997 do 30. 10. 1998. Od vydání tohoto rozhodnutí došlo k valorizaci důchodů a ke změnám ve výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě. Soud s poukazem na rozsudek NS ČR ze dne 22. 10. 2002, sp. zn 21 Cdo 773/2002 dovodil, že není-li věcný rozdíl mezi způsobem stanovení náhrady za ztrátu na výdělku dle § 195 zákoníku práce a výpočtem nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých dle § 199 zákoníku práce v pracovních věcech, nemůže být rozdíl ani mezi způsobem stanovení náhrady na ztrátu na výdělku podle ust. § 447 obč. zák. a výpočtem nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých dle ust. § 448 obč. zák. v občanskoprávních vztazích. Dospěl k závěru, že došlo k podstatné změně v poměrech účastníků (§ 163 odst. 1 o. s. ř.), spočívající ve valorizaci důchodů žalované a rovněž ve valorizaci výdělku zemřelého, jenž je také podstatnou okolností, a je proto nutno i k němu přihlédnout. Vzhledem k průměrnému čistému příjmu zemřelého v r. 1997 ve výši 10.235,- Kč, z něhož soud vycházel v původním rozhodnutí, uvažoval soud prvního stupně jeho hrubý výdělek v době smrti 13.185.- Kč, který valorizoval podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb. (zvýšení o 9% od 1. 12 1998, tj. o částku 1.187,- Kč), č. 283/1999 Sb. (zvýšení o 8,5% od 1. 12. 1999, tj. o částku 1.222,- Kč), č. 18/2001 Sb. (zvýšení o 6% od 1. 12. 2000, tj. o částku 936,- Kč), č. 464/2001 Sb. (zvýšení o 4,6% od 1. 12. 2001, tj. o částku 760,- Kč) a č. 60/2003 Sb. (zvýšení o 450,- Kč od 1. 1. 2003). K takto zjištěným částkám hrubého výdělku po valorizaci připočetl starobní důchod žalované včetně jeho postupných změn, rozdělil takto vypočtenou částku na polovinu, z níž odečetl výši vdovského důchodu žalované, a tuto výslednou částku v jednotlivých obdobích uvažoval jako výši náhrady nákladů na výživu žalované. Celkový dluh žalobce na peněžitém důchodu by tak za období od 1. 12. 1998 do 18. 4. 2003 činil 172.491,- Kč a žalobce by byl nadále povinen platit žalované částky dosahující 3.000,- až 4.000,- Kč měsíčně. Vzhledem k výraznému nárůstu důchodu žalované a s přihlédnutím k současným osobním a majetkovým poměrům žalobce i k dalším okolnostem dospěl k závěru, že přiměřená částka peněžitého důchodu by se měla pohybovat okolo 1.000,- Kč měsíčně, neboť stejným tempem jako nároky žalované se zhoršovala finanční situace žalobce. Proto z důvodů zvláštního zřetele hodných snížil náhradu podle ust. § 450 obč. zák. na uvedenou částku, kterou považoval za přiměřenou finanční situaci žalobce i poměrům žalované. Uzavřel proto, že původní rozsudek ukládající žalobci tuto povinnost by měl zůstat beze změn.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, č. j. 19 Co 2058/2003-153, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2004, č. j. 19 Co 2058/2003-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že náhrada nákladů na výživu pozůstalé, kterou platí žalobce žalované, se od 1. 6. 2000 zvyšuje z částky 957,60 Kč na částku 3.601,- Kč měsíčně, od 1. 12. 2000 na částku 3.812,- Kč měsíčně, od 1. 12. 2001 na částku 3.823,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2003 na částku 3.884,- Kč měsíčně předem a ve zbytku vzájemnou žalobu žalované na zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalé zamítl; žalobci uložil povinnost zaplatit žalované nedoplatek na náhradě nákladů na výživu, vzniklý zvýšením této náhrady za dobu od 1. 6. 2000 do 23. 10. 2003 ve výši 116.631,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho názorem, že za změnu poměrů dle ust. § 163 o. s. ř. je třeba v dané věci považovat jak valorizaci starobního a vdovského důchodu žalované, tak valorizaci průměrného výdělku zemřelého. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 450 obč. zák., které soud prvního stupně spatřoval především v osobních a majetkových poměrech žalobce. Vzhledem k vznesené námitce promlčení dovodil, že nárok žalované na zvýšení náhrady, jenž byl uplatněn u soudu dne 21. 5. 2002, je do 31. 5. 2000 podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Od 1. 6. 2000 náhradu nákladů na výživu zvýšil, a to na částky vypočtené shodným způsobem jako soud prvního stupně, když od poloviny ze součtu valorizovaného průměrného hrubého výdělku zemřelého a starobního důchodu žalované odečetl vdovský důchod žalované. Vycházel z toho, že podle zákona o rodině by manželka měla právo na zásadně stejnou životní úroveň, proto v daném případě by každý z manželů měl mít k dispozici polovinu ze součtu hrubého příjmu manžela a starobního důchodu manželky. Ke dni rozhodování vyčíslil nedoplatek vzniklý navýšením v celkové částce 116.631,- Kč.



Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce, zejména když změnu poměrů spatřoval nejen ve valorizaci starobního a vdovského důchodu žalované, ale také ve valorizaci průměrného výdělku zemřelého. Poukazuje na § 163 o. s. ř. s tím, že rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek je možno změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro zvýšení a další trvání dávek nebo splátek, a že při stanovení náhrady nákladů na výživu je třeba vycházet z hledisek rozhodných pro stanovení výživného podle zákona o rodině, tedy i podle jeho § 96, podle nějž soud přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Namítá, že odvolací soud pochybil, když nepřihlížel k majetkovým poměrům žalobce. S poukazem na ust. § 448 obč. zák. dovolatel namítá, že náhrada náleží oprávněným osobám pouze za předpokladu, že náklady na jejich výživu nejsou kryty dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z důvodu úmrtí poškozeného, v daném případě tedy vdovským důchodem. Podle jeho názoru valorizací průměrného výdělku nemůže být dotčen nárok pozůstalých podle § 448 obč. zák., neboť nařízení vlády odkazuje pouze na ustanovení § 447 obč. zák., které z hlediska § 448 obč. zák. má význam jen pro maximální částku náhrady všech pozůstalých. Odvolacímu soudu vytýká, že nevycházel z příslušných norem pro daný způsob náhrady občanskoprávní škody a že na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 450 obč. zák. pro přiměřené snížení náhrady škody a nepřihlédl k majetkovým poměrům žalobce, což je v rozporu s ust. § 96 zákona o rodině. Poukazuje na to, že nález Ústavního soudu č. 192/1999 Sb. se týká pracovněprávních vztahů, nikoli vztahů občanskoprávních, a odvolací soud v rozporu s ust. § 445, § 447 a § 448 obč. zák. při výpočtu vycházel z valorizovaného příjmu zemřelého a nikoliv z průměrné výše jeho příjmu v době smrti. Nesprávně tak aplikoval předpisy pracovněprávní na občanskoprávní nárok. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.

Podle ustanovení § 448 odst. 1 obč. zák. při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytnutými z téhož důvodu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 447 odst. 2.

V ust. § 447 odst. 2 obč. zák. je pak stanoveno, že náhrada za ztrátu na výdělku (případně spolu s výdělkem poškozeného a s jeho invalidním či částečným invalidním důchodem) nesmí přesahovat částku stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání.

Podle ust. § 163 odst. 1 o. s. ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.

Především je třeba říci, že při rozhodování o změně pravomocného rozsudku odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek z titulu náhrady nákladů na výživu pozůstalých nejde nově o určování výše této náhrady, nýbrž o porovnání okolností, jaké zde byly v době původního rozhodnutí, s poměry v následné době za účelem zjištění, zda se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání již přisouzených opětujících se dávek, a zda tato změna poměrů odůvodňuje též změnu původního pravomocného rozhodnutí (§ 163 odst. 1 o. s. ř.). Pro vznik a rozsah nároku pozůstalých (§ 448 obč. zák.) je rozhodující stav v době smrti osoby výživou povinné a právě v porovnání současných poměrů s tímto stavem je třeba posoudit další trvání a rozsah povinnosti k tomuto plnění (srov. např. R 33/1967, R 14/1975). V tom je zásadní pochybení při právním posouzení této věci, když soudy obou stupňů v podstatě nově určovaly výši náhrady, aniž by jejich úvaha vycházela z porovnání současných poměrů s poměry, na jejichž základě bylo vydáno původní rozhodnutí o výši náhrady.

Odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) pochybil i při stanovení výše výživného manželky, za něž je náhrada podle § 448 obč. zák. poskytována.

Existence nároku podle § 448 obč. zák. je závislá buď na právní povinnosti k poskytování výživného, nebo na tom, že zemřelý, byť k tomu nebyl podle zákona povinen, výživné skutečně poskytoval; výše náhrady je tedy přímo úměrná výživě, které se pozůstalým dostávalo nebo mělo dostávat od zemřelého za jeho života. V tomto rozsahu pak přísluší pozůstalému náhrada podle § 448 odst. 1 obč. zák., jejíž výše závisí na posouzení rozsahu výživného, jakého by se dostávalo, příp. mělo dostávat pozůstalému od osoby výživou povinné. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou podle příslušných ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Pobírá-li pozůstalý z důvodu úmrtí jeho živitele dávky důchodového zabezpečení (např. důchod vdovský), snižuje se o tuto částku výše náhrady (srov. např. rozsudek NS ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1161/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - R 71/2002).

Stejná životní úroveň manželů ve smyslu zákona o rodině však neznamená aritmetický průměr jejich příjmů, v daném případě příjmu manžela a důchodu manželky, navíc jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů při určení rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely soudy uvažovaly výši hrubé mzdy manžela a výši nezdanitelného důchodu manželky. Jestliže náhrada podle § 448 obč. zák. má pozůstalé manželce nahradit to, co jí manžel na její výživu poskytoval, popř. co byl podle zák. o rodině povinen poskytovat, nepřichází v úvahu výši výživného stanovit z hrubých příjmů manžela. I když náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 se poskytuje v hrubé výši /podléhá dani ze mzdy/, náhrada nákladů na výživu podle § 448 obč. zák. se stanoví v rozsahu výživného, o něž pozůstalý manžel přišel. I při porovnání poměrů za účelem posouzení, zda a od kdy došlo k jejich podstatné změně, která odůvodňuje změnu původního rozhodnutí, je třeba u nároku dle § 448 obč. zák. vycházet z hledisek zákona o rodině a nelze porovnávat hrubé příjmy, jakých by zemřelý mohl nyní dosahovat, s jeho čistými příjmy dosahovanými v době smrti.

Odvolací soud při určení výše náhrady nákladů na výživu nesprávně vycházel - obdobně jako soud prvního stupně - z tzv. dílové teorie, když sečetl příjmy oprávněné (zde starobního důchodu žalované) s výdělkem jejího zemřelého manžela, součet vydělil dvěma a rozdíl mezi polovinou společných příjmů a výší vdovského důchodu žalobkyně považoval za částku odpovídající výživnému manželky. Tato tzv. dílová teorie určení výživného není v souladu se zákonem, neboť nerespektuje základní zásady pro stanovení výše výživného a nebere v úvahu skutečnosti, které jsou v jednotlivých případech významné pro určení výživného podle hledisek uvedených v zákoně o rodině; ostatně soudní praxe odmítla tento způsob výpočtu náhrady již v minulosti. I při rozhodování o změně rozhodnutí podle § 163 o. s. ř. je tedy třeba vycházet z toho, že rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých musí odpovídat charakteru výživného ve smyslu ustanovení zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnosti. Výše náhrady je určena rozsahem výživného, které pozůstalému náleží podle hledisek zákona o rodině (srov. R 11/1976 a R 14/1973), tedy u vyživovací povinnosti mezi manžely podle ust. § 91 a § 96 odst. 1 tohoto zákona. Při určení rozsahu náhrady nákladů na výživu žalobkyně tedy odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru.

Možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného, jde-li o osobu výdělečně činnou, jsou určeny výší jeho průměrného výdělku, a to i s přihlédnutím k případnému zvýšení výdělku k tzv. valorizaci (srov. R 38/2003), ovšem pokud právní předpis, který ji stanoví, se vztahuje nejen na nároky pracovněprávní, ale i na občanskoprávní. Změnou poměrů v souvislosti s nárokem na náhradu nákladů na výživu je totiž i změna v rozsahu schopností a možností osoby, jež výživu poskytovala či byla výživou povinna, neboť i tato změna, tedy i zvýšení jejího výdělku má vliv na rozsah výživného a ovlivňuje tak rozsah nákladů na výživu těch osob, které jsou nyní pozůstalými. Proto i změny, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a spočívají ve zvýšení (tzv. valorizaci) průměrného výdělku osoby výživou povinné, je třeba vzít v úvahu při posouzení změny ve výši náhrady nákladů na výživu pozůstalých. V tomto směru jsou úvahy odvolacího soudu správné a i podle názoru dovolacího soudu nejen pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zák. práce (srov. R 38/2003), ale i pro oblast občanskoprávních vztahů (§ 448 obč. zák.) platí, že při výpočtu této náhrady se vychází z tzv. valorizovaného průměrného výdělku. Nejen tedy změny ve výši důchodu pozůstalé manželky, ale i změny v rozsahu schopnosti a možnosti manžela poskytovat jí výživné je třeba brát v úvahu, jak správně soudy dovodily.

Valorizace průměrného výdělku či důchodu však sama o sobě není důvodem pro změnu pravomocného rozsudku; pouze pokud všechny okolnosti případu ve svém souhrnu představují podstatnou změnu poměrů (§ 163 o. s. ř.), lze přistoupit ke změně pravomocného rozhodnutí.



Jak již bylo shora uvedeno, při posuzování otázky, zda je nárok žalované po právu, nelze vycházet z čistě početního úsudku, nýbrž je třeba posoudit změnu v možnostech zemřelého a v odůvodněných potřebách žalované. K námitkám v dovolání je pak třeba uvést, že ust. § 96 zákona o rodině, podle nějž soud přihlédne i ke schopnostem a možnostem povinného, má na mysli osobu výživou povinnou, nikoliv osobu povinnou k náhradě nákladů na výživu.



Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu na otázku určování výše výživného manželky, na němž je založeno jeho rozhodnutí o změně pravomocného rozsudku o výši náhrady nákladů na výživu pozůstalé, není správný. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).



Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).



O náhradě nákladů dovolacího řízení, jakož i o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení před soudem prvního stupně, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30.března 2005

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu