25 Cdo 695/2012
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 415, 420 obč. zák.




25 Cdo 695/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené MUDr. Mgr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 28, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, se sídlem v Plzni, tř. E. Beneše 1128/13, IČO: 00669806, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 327/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2011, č. j. 56 Co 127/2011-352, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2011, č. j. 56 Co 127/2011-352, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. října 2010, č. j. 14 C 327/2006-333, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-město mezitímním rozsudkem ze dne 26. října 2010, č. j. 14 C 327/2006-333, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví je dán. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 26. 10. 2004 na ortopedické klinice žalované podrobila operaci, kterou jí byl nahrazen levý kyčelní kloub. Vlivem operace došlo k poškození femorálního (stehenního) nervu levé dolní končetiny, což způsobuje mírné omezení hybnosti levé dolní končetiny. Na základě znaleckého dokazování soud zjistil, léčebná péče ve zdravotnickém zařízení žalované probíhala lege artis , k poškození nervu mohlo dojít jednou ze čtyř příčin, a to: 1) trakčním poškozením nervu při prodlužování končetiny během operace (nejvíce pravděpodobné), 2) poškození nervu tlakem elevatoria (operačního háku), 3) poškození nervu závitořeznou jamkou implantátu, 4) útlak nervu v důsledku hematomu nebo otoku, jednoznačně však nelze určit, která příčina vedla k poškození nervu. Soud dovodil, že všechny zvažované příčiny mají původ v samotné léčebné péči poskytované žalovaným, lékařská věda nestanoví přesné postupy a u nejpravděpodobnější příčiny záleží spíše na zkušenostech a zručnosti operatéra. I když znalci dospěli k závěru, že postup žalované byl lege artis, soud uvedl, že tento jejich názor se neopírá o přesně definované postupy a přípustné rozsahy operačních možností; v zájmu zachování obecné prevenční povinnosti předcházet škodám má operatér s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu pacienta zvolit metody a postupy operace, které pacienta nepoškodí, nebo zvolit postupy, které sice představují riziko, avšak na ně byl pacient předem upozorněn. V rámci informovaného souhlasu byla žalobkyně poučena jen velmi obecně, bez upozornění na možnost porušení femorálního nervu. Soud uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák., neboť nedostála své prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.).

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 56 Co 127/2011-352, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho názorem, že pro odpovědnost žalované je postačující zjištění, že všechny pravděpodobné příčiny poškození zdraví žalobkyně se týkaly buď samotné léčebné péče nebo se jednalo o zvláštní objektivní odpovědnost za škodu podle § 421a obč. zák. (poškození nervu závitořeznou jamkou implantátu). Soud posoudil nárok podle § 415 a § 420 obč. zák. a dovodil, že prevenční povinnost znamená počínat si s takovou opatrností, která obvykle stačí k zabránění předvídatelným škodám. Předešlé operace a vrozená vada kyčelního kloubu žalobkyně mohly sice mít vliv na způsobení škody, nebyly však její příčinou, a pokud některá z příčin označených znalci vedla k poškození zdraví žalobkyně, je dána odpovědnost žalované za škodu. Okolnost, že znalci nebyli schopni stanovit rozhodující příčinu poškození zdraví žalobkyně, nemůže jít k její tíži.

Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním, v němž namítá, že v případě odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. musí být dáno zavinění žalované a při odpovědnosti za škodu způsobenou lékařským zákrokem musí být zavinění prokázáno zcela jednoznačně, pouhá pravděpodobnost nestačí. V dané věci znaleckým posudkem a výslechem znalce bylo prokázáno, že žalovaná postupovala lege artis. Znalci označili tři příčiny, které mohly způsobit současný stav, u žádné z možností však nebylo stanoveno, že se jedná o zavinění žalované, což je předpoklad odpovědnosti dle § 420 obč. zák. Otázku zásadního významu spatřuje žalovaná v posouzení, zda lze dovodit odpovědnost za škodu na zdraví pacienta, když bylo zjištěno, že péče mu poskytnutá byla lege artis. Uvádí, že ze znaleckého posudku vyplývá, že stav po operaci výrazně zlepšil život žalobkyně a pokud by se operačnímu zákroku nepodrobila, její stav by se postupně zhoršoval a plně by ji invalidizoval. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalované není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť otázka, jíž připisuje zásadní význam, není otázkou právní, nýbrž skutkovou. Rozsáhlým dokazováním bylo zjištěno, že poškození zdraví žalobkyně bylo zapříčiněno lékařskou péčí žalované, a skutková zjištění nelze zpochybňovat. Skutečnost, že znalci označili postup žalované za postup lege artis, nemůže znamenat, že k porušení právní povinnosti ze strany žalované nedošlo. Odkazuje na názor v rozhodnutí Ústavního soudu, že požadavek stoprocentního prokázání příčinné souvislosti je nereálný a je třeba důsledněji chránit pacientovo základní právo na tělesnou integritu. Dále se vyjadřuje k námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem, kterou považuje za rozpornou s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a jeho přípustnost se řídí podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku odpovědnosti žalované za škodu v důsledku porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., kterou však po právní stránce neposoudil správně, a protože její řešení je pro rozhodnutí dané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalované je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 27. září 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na závěru, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák., neboť lékaři při operačním zákroku porušili prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.).

Prevenční povinnost je též povinností právní ve smyslu § 420 obč. zák. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak určitá osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. není odpovědností za výsledek, nýbrž odpovědností za protiprávní jednání, jímž může být i počínání v rozporu s obecnou prevenční povinností dle § 415 obč. zák. Aplikace § 415 obč. zák. však přichází v úvahu jen tam, kde neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, tedy není-li konkrétní postup předepsán. Ze samotné okolnosti, že k poškození nervu došlo zřejmě během operace, nelze dovozovat, že lékaři zanedbali své povinnosti včetně prevence (obdobně srov. usnesení ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012).

Při posouzení, zda postup lékařů byl lege artis, jde primárně o to, zda byla porušena přímá povinnost. Byl-li postup lékařů při operaci shledán lege artis, bylo by možno usuzovat na porušení povinnosti vyplývající z § 415 obč. zák., pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly.

Závěr, že lékaři při operačním výkonu porušili právní povinnost, nelze totiž činit bez zjištění, že porušení nervu bylo způsobeno jejich jednáním či opomenutím. To platí i v případě porušení prevenční povinnosti. Příčinou vzniku škody na zdraví, za niž odpovídá žalovaná, není totiž samotný fakt poranění nervu, nýbrž jednání či opomenutí na straně žalované, které k poranění nervu vedlo; za situace, že postup lékařů při operaci byl shledán lege artis, může být dána odpovědnost zdravotnického zařízení, byla-li škoda na zdraví způsobena takovým jednáním či opomenutím zdravotnického personálu, jemuž bylo možno předejít a které lze kvalifikovat jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, č. j. 25 Cdo 3234/2006). Soud prvního stupně i odvolací soud učinily skutkový závěr, že žalovaná při operaci postupovala v souladu s pravidly lékařské vědy (lege artis), a zároveň dovodily porušení její prevenční povinnosti, aniž by vymezily, v čem konkrétně (v jakém jednání či opomenutí) porušení této povinnosti spočívá, popř. jak správně či obezřetně mělo být v konkrétním případě postupováno, aby ke škodlivému následku nedošlo.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243 b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243 odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2013


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu