25 Cdo 691/2003
Datum rozhodnutí: 27.05.2003
Dotčené předpisy: § 448 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 691/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně nezletilé A. Ch., zastoupené otcem V. J., právně zastoupené advokátem, proti žalované L. Č., zastoupené advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně V. Ch., a za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Č. k. p., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 2/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 14 Co 46/2001-118, takto :

I. Dovolání žalobkyně proti zamítavému výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 14 Co 46/2001-118, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. října 2000, č. j. 12 C 2/98-94, ve znění opravného usnesení ze dne 14. prosince 2000, č. j. 12 C 2/98-109, po připuštění změny žaloby a částečném zastavení řízení uložil žalované povinnost platit žalobkyni výživné pozůstalé dcery 400,- Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 1994 do 31. 8. 1995, 500,- Kč měsíčně za dobu 1. 9. 1995 do 31. 8. 1996, částku 600,-Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 1996 do 31.8.1997, 700,-Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 1997 do 31. 8. 1998, 800,- Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 1998 do 31. 8. 1999, 900,-Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 1999 do 31. 8. 2000 a dále jí platit od 1. 9. 2000 částku 1.000,-Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci, měsíčně předem, k rukám otce žalobkyně s tím, že dlužné výživné za dobu do vyhlášení rozsudku ve výši 48.800,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám otce žalobkyně, žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni na výživném pozůstalé dcery dalších 400,-Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 1994 do 31. 8. 2000 a dalších 500,-Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2000 do budoucna zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Rozhodl tak o uplatněném nároku nezletilé žalobkyně na náhradu nákladů na výživu pozůstalé dcery po zemřelé I. J. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že I. J. zemřela dne 17. 8. 1994 následkem dopravní nehody, kterou zavinila žalovaná tím, že řídila osobní automobil nepřiměřenou rychlostí pod vlivem alkoholu, za což byla pravomocně odsouzena v trestním řízení. Dále bylo zjištěno, že v době smrti zemřelé vedli rodiče nezl. žalobkyně společnou domácnost, matka žalobkyně byla na mateřské dovolené, o dítě osobně pečovala a pobírala rodičovský příspěvek, který za rok 1994 do její smrti činil celkem 12. 570,- Kč, a otec nezl. si vydělával asi 8.000,- Kč měsíčně čistých. V roce 1992 dosáhla matka žalobkyně průměrného výdělku ve výši 2.481,- Kč, za roky 1993 až 1996 neměl její zaměstnavatel v důsledku vykradení kanceláře k dispozici účetní doklady. Od 17. 8. 1994 byl žalobkyni přiznán sirotčí důchod ve výši 712,- Kč měsíčně, který byl postupně zvyšován na současných 2.450,- Kč. Nezletilá chodí do základní školy, žije u své tety V. Ch., které byla rozhodnutím soudu svěřena do výchovy, přičemž otec na její výživu přispívá částkou 800,- Kč měsíčně. Ohledně poměrů žalované bylo zjištěno, že je nemajetná, v rozhodném období pobírala plat ve výši 3.000,- Kč měsíčně, její naposledy zjištěný výdělek činil 4.077,- Kč měsíčně. Pracuje jako uklízečka, má dvě děti ve věku 13 a 10 let, se svým manželem, který vydělává 10.500,- Kč měsíčně a dává jí na děti a domácnost 4.000,- Kč měsíčně, nevedou společnou domácnost. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za škodu, a při určení výše náhrady nákladů na výživu žalobkyně vycházel z ust. § 448 odst. 2 obč. zák., § 447 odst. 2 obč. zák. a § 195 odst. 1 zákoníku práce. Od průměrného výdělku zemřelé ve výši 2.481,- Kč odečetl sirotčí důchod 712,- Kč a zbytek rozdělil na pět dílů (díl na domácnost, díl na nezl. žalobkyni, díl na otce žalobkyně a dva díly na její matku). Takto vyčíslenou částku 350,- Kč (která by podle jeho názoru byla při zohlednění rodinných přídavků, vyplácených na nezl. žalobkyni, ještě nižší) zvýšil na 400,- Kč měsíčně, neboť žalovaná způsobila smrt matky žalobkyně hrubou nedbalostí; výživné pak postupně zvyšoval s ohledem na vzrůstající potřeby nezletilé. Podle jeho názoru takto stanovené výživné odpovídá výdělkovým možnostem a schopnostem žalované i odůvodněným potřebám nezletilé žalobkyně.

K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č. j. 14 Co 46/2001-118, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé do částky 200,- Kč za období od 1. 9. 1994 do 31.8.1996, do částky 300,-Kč za období od 1. 9. 1996 do 31. 8. 1999 a do částky 500,-Kč za období od 1. 9. 1999 nadále potvrdil s tím, že výživné je splatné do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce žalobkyně, do částky 200,-Kč za období od 1. 9. 1994 do 31. 8. 1995, do částky 300,-Kč za období od 1. 9.1 995 do 31. 8. 1996, do částky 300,-Kč za období od 1. 9. 1996 do 31. 8. 1997, do částky 400,-Kč za období od 1. 9. 1997 do 31. 8. 1998, do částky 500,-Kč za období od 1. 9. 1998 do 31. 8. 1999, do částky 400,-Kč za období od 1. 9. 1999 do 31. 8. 2000 a do částky 500,-Kč za období od 1. 9. 2000 nadále změnil tak, že žalobu zamítl, a dále jej změnil ve výroku o dlužném výživném tak, že dlužné výživné činí za období od 1. 9. 1994 do 28. 2. 2001 částku 15. 600,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolání žalované do zamítavého výroku o věci samé odmítl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil základ nároku, podle něhož žalovaná odpovídá za škodu způsobenou usmrcením matky žalobkyně podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., a nárok žalobkyně na náhradu škody podle § 448 občanského zákoníku považoval za opodstatněný. Při určení výše tohoto nároku vycházel z rozsahu vyživovací povinnosti, kterou by měla zemřelá matka žalobkyně k žalobkyni podle ustanovení § 85 zákona o rodině v době své smrti s předpokladem postupného nárůstu této vyživovací povinnosti se změnou poměrů podle ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině. Dovodil, že byla-li matka žalobkyně v době své smrti dne 17. 8. 1994 na mateřské dovolené s rodičovským příspěvkem, plně vyvažovala příspěvek na výživu žalobkyně svojí osobní péčí. Jejím posledním zjištěným výdělkem byl výdělek za rok 1992 v částce 2.481,-Kč, který se svojí výši blížil minimální mzdě ve výši 2.200,-Kč, jež ani v době její smrti nebyla vyšší. Za předpokladu jejího setrvání v tomto pracovním poměru, by bylo možno předpokládat jen minimální nárůst mzdy. Vzhledem k věku nezletilé žalobkyně, které v době smrti její matky byl rok a půl, odpovídá zákonným hlediskům rozsahu vyživovací povinnosti, tj. odůvodněným potřebám oprávněného a schopnostem a možnostem povinného ve smyslu § 85 a § 96 zákona o rodině, výživné v částce minimálně 900,-Kč měsíčně. Jelikož žalobkyni byl poskytnut sirotčí důchod ve výši 712,-Kč měsíčně, lze náklady na výživu pozůstalé žalobkyně přiznat jen v rozsahu 200,-Kč měsíčně; s postupným nárůstem potřeb nezletilé žalobkyně je nutno tyto náklady zvýšit s přihlédnutím k ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině od tří let jejího věku na 300,-Kč měsíčně a od počátku školní docházky na 500,-Kč měsíčně. Dále odvolací soud dovodil, že takto určenou výši nároku nebylo možno s přihlédnutím k ustanovení § 450 obč. zák. snížit pro okolnosti smrti matky žalobkyně, neboť žalovaná škodu způsobila pod vlivem alkoholu, tedy hrubou nedbalostí.

Proti tomuto rozsudku, vyjma výroku o odmítnutí odvolání žalované, podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že odvolací soud při svém rozhodování náležitě nezohlednil hodnotu osobní péče její zemřelé matky o ni, a jen technokraticky vycházel z jejího výdělku. Přitom výživou je třeba rozumět též rodičovskou péči, péči o domácnost, o životní prostředí dítěte, rodičovskou výuku apod. Žalobkyně poukazuje na to, že nezbytnost zohlednění tohoto faktoru je evidentní v kontextu ust. § 149 odst. 3 obč. zák., podle kterého se při vypořádání společného jmění manželů musí přihlédnout k tomu, jak se který z manželů staral o rodinu . Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku, které je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není důvodné, a v dalším, že není přípustné.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil při právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), neboť při určování výše peněžitého důchodu pozůstalé žalobkyně vycházel jen z výdělku její zemřelé matky a nezohlednil hodnotu osobní péče matky o nezletilou žalobkyni.

Nesprávné právní posouzení věci, které první žalobkyně dále uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 448 odst. 1 obč. zák. při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytnutými z téhož důvodu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 447 odst. 2.

Podle ustanovení § 447 odst. 2 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem poškozeného a s případným invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem nesmí přesahovat částku stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně; z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud určit vyšší částku náhrady též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí.

Existence nároku podle § 448 obč. zák. je závislá buď na právní povinnosti k poskytování výživného, nebo na tom, že byť zemřelý k tomu nebyl podle zákona povinen, výživné skutečně poskytoval; výše náhrady je tedy přímo úměrná výživě, které se pozůstalým dostávalo nebo mělo dostávat od zemřelého za jeho života. Výše nároku na náhradu se řídí rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, popř. rozsahem, v jakém na výživu skutečně přispíval. V tomto rozsahu pak přísluší pozůstalým náhrada podle § 448 odst. 1 obč. zák. Její výše tedy závisí na posouzení otázky rozsahu výživného, kterou soud jako předběžnou řeší podle příslušných ustanovení zákona o rodině, přičemž při určení výše náhrady vychází z průměrného výdělku zemřelého. Pobírá-li pozůstalý dávky důchodového zabezpečení, snižuje se výše náhrady o tyto částky. Výše nákladů na výživu pozůstalému podle § 448 odst. 1 obč. zák. je dána rozdílem mezi tím, co mu byl zemřelý povinen na výživě podle zákona o rodině poskytovat, popř. co mu poskytoval dobrovolně, a mezi výší důchodových dávek pobíraných pozůstalým z důvodu smrti osoby výživou povinné či výživu mu poskytující.

Podle § 85 odst. 2 zákona o rodině přispívají oba rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti (§ 85 odst. 3 zákona o rodině) se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí - li rodiče spolu, přihlíží se i k péči rodičů o společnou domácnost.

Podle § 96 odst. 1 zákona o rodině při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že zemřelá matka žalobkyně byla v době své smrti na mateřské dovolené, se svým manželem - otcem nezl. žalobkyně žila ve společné domácnosti a pobírala pouze rodičovský příspěvek. O nezletilou dceru pečovala osobně. Při úvaze o výši nároku na náhradu nákladů na výživu nezl. žalobkyně podle § 448 odst. 2 obč. zák. vycházel odvolací soud správně z rozsahu výživného, které by měla zemřelá matka žalobkyni přispívat podle ust. § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Vzhledem k tomu, že v době své smrti byla matka žalobkyně na mateřské dovolené a svojí osobní péčí o nezl. plně vyvažovala finanční příspěvek na výživu nezl. žalobkyně, které tehdy byl 1 a půl roku, vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí v souladu s ust. § 448 odst. 2 obč. zák. a uvedenými ustanoveními zákona o rodině její průměrný výdělek ve výši 2.481,- Kč, kterého matka dosáhla v roce 1992 (když její výdělek za následující roky do nástupu na mateřskou dovolenou se nepodařilo zjistit), a jenž by se při setrvání matky žalobkyně v tomto zaměstnání pravděpodobně mohl zvýšit jen minimálně. Jestliže součástí plnění výživného ve smyslu ust. § 85 odst. 2 zákona o rodině je i péče zemřelého o domácnost a o potřeby jednotlivých členů v rámci společné domácnosti a odvolací soud z hledisek v tomto ustanovení (a v ust. § 96 odst. 1 zákona o rodině) vycházel, nelze mu vytýkat, že nepřihlédl k hodnotě osobní péče, kterou by zemřelá matka nezl. žalobkyni poskytovala i v následujících létech (po své smrti). Dovodil-li, že odůvodněným potřebám nezletilé a současně schopnostem a možnostem zemřelé odpovídalo výživné v částce 900,-Kč měsíčně do 3 let věku žalobkyně, a posléze s vzhledem ke změně poměrů (§ 99 odst. 1 zákona o rodině) v částce 1.000,- Kč měsíčně a od počátku školní docházky nezl. nadále v částce 1.200,- Kč měsíčně, jde o názor správný; odvolací soud při stanovení výše nákladů na výživu pozůstalé žalobkyně v souladu s ust. § 448 odst. 1 věta druhá obč. zák. odečetl z výživného, jež by žalobkyni byla povinna poskytovat její matka, sirotčí důchod, který byl nezl. žalobkyni vyplácen původně ve výši 712,- Kč a postupně byl zvyšován až na nynějších 2.450,- Kč, s přihlédnutím k tomu, že nezl. žalobkyně pobírá výživné i od svého otce.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. v daném případě není naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném zamítavém výroku správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

K podání dovolání proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu není žalobkyně subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena v jeho právech určitá újma; vyhovujícími výroky odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, bylo žalobkyni vyhověno, a tudíž ani nemůže mít zájem na tom, aby tyto výroky byly zrušeny. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s . ř. dovolání žalobkyně proti těmto výrokům odmítl.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které má povahu usnesení (srov. § 152 odst. 1 věta prvá, § 167 odst. 1 o. s. ř.), není podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zákon nepřipouští. Proto bylo dovolání žalobkyně proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2003



JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu