25 Cdo 682/2005
Datum rozhodnutí: 20.06.2006
Dotčené předpisy: § 449 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 682/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce M. C., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 236/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č.j. 28 Co 189/2004 74, takto :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č.j. 28 Co 189/2004 74, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta žaloba na zaplacení částky 55.645,-Kč, a ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací citovaným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. listopadu 2003, č.j. 15 C 236/2001 54, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal náhrady škody spočívající v tzv. zvýšených nákladech na dietní stravování za dobu od 1. 1. 1999 do 27. 8. 2003 v celkové částce 55.645,- Kč, a rozhodl , že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované platit žalobci částku 6.387,- Kč ke každému 30. 6. a 31. 12. v roce, a v tomto rozsahu řízení zastavil.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 15. 6. 1997 úraz v důsledku služebního zákroku prováděného příslušníky Policie ČR, přičemž o odpovědnosti žalované za škodu na zdraví vzniklou žalobci bylo pravomocně rozhodnuto již ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 11/99. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud došel k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi úrazem žalobce a nyní uplatněnými zvýšenými náklady spojenými s dietním stravováním. Diabetickou dietu byl totiž žalobce nucen dodržovat již před úrazem, v souvislosti se svým onemocněním cukrovkou, přičemž neprokázal, že po úraze vynakládá na dietní stravování vyšší náklady. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal se souhlasem žalované za odvolacího řízení zpět žalobu, kterou požadoval do budoucna placení částky 6.387,- Kč dvakrát ročně, odvolací soud v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (jen proti jeho měnícímu výroku ) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem má za nesprávné, neboť neodpovídá skutkovým zjištěním, která správně učinil soud prvního stupně z výslechu znalce. Znalec totiž ve svém výslechu jasně uvedl, že v případech jako je žalobcův, zhoršení onemocnění diabetem pravidelně vyžaduje přísnější dietu; znalec toliko neuměl určit hodnotu zvýšených nákladů spojených s dietním stravováním žalobce. Měl li odvolací soud za to, že ke vzniku škody vedlo více příčin, měl se zabývat tím, do jaké míry byl bezprostřední příčinou žalobcův úraz a nikoliv pouze odkázat na skutečnost, že příznaky diabetu žalobce trpěl již před úrazem.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že žalobce podal dovolání včas, řádně zastoupen advokátem a proti rozsudku proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přezkoumal z podnětu dovolání, vázán uplatněnými dovolacími důvody, rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněno.

Podle ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí rovněž účelné náklady spojené s léčením. Soudní praxe již tradičně vykládá pojem těchto nákladů šířeji a rozumí jimi nejen výdaje na zdravotní a rehabilitační pomůcky, popřípadě na pomoc třetí osoby, kterou poškozený po dobu nemoci potřeboval, ale také výdaje na tzv. dietní stravování, jehož potřeba vyvstala v souvislosti s léčením následků poškození zdraví. Tyto náklady soudní praxe přiznává ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 obč,. zák. poté co byly vynaloženy, přiznat je do budoucna jako opětující se dávku možné není.

Ze spisu se podává a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 11/99 byla v rámci náhrady škody na zdraví žalobci přiznána i náhrada zvýšených nákladů spojených s dietním stravováním za dobu od 15. 6. 1997 do 31. 12. 1998 v celkové částce 8.610,- Kč (30,- Kč denně). Již v tomto řízení soud vyšel z předpokladu, že v souvislosti s následky úrazu žalobci vznikla ve srovnání se stavem, který tu byl před úrazem potřeba přísnějšího režimu dietního stravování, tedy že existuje příčinná souvislost mezi zvýšeními náklady na stravování, vyvolanými zhoršením stavu onemocnění diabetem, a úrazovým dějem.

Odvolací soud přehlédl, že jediný rozdíl v tomto přiznaném a nyní uplatněném nároku je, že žalobce požaduje na tzv. denním příspěvku částku vyšší o 5,- Kč. Ani žalovaná v řízení netvrdila (viz zejména vyjádření na č.l. 8-9 spisu), že se žalobcův zdravotní stav zlepšil oproti stavu, který byl rozhodný pro přiznání nároku v pořadí prvém řízení, nýbrž toliko žádala znalecké posouzení, zda diabetes melitus, tedy onemocnění, kterým trpěl již před úrazem, je u žalobce stále zhoršen následky úrazu. Jestliže soud prvního stupně zjistil výslechem znalce MUDr. I. B., že diabetická dieta je nezbytnou součástí léčení cukrovky, že zhoršení této choroby vyžaduje přísnější dietu, a že do stavu před úrazem se již stav žalobcova onemocnění vrátit nemůže, pak byl zcela logický jeho závěr právní, totiž že i v rozhodném období v souvislosti s následky úrazu má žalobce nadále nárok na náhradu zvýšených nákladů spojených s dietním stravováním, neboť stále jde o účelné náklady spojené s léčením následků úrazu.

Dovolateli je třeba přisvědčit i potud, že odchylná skutková zjištění, jež byla odvolacímu soudu východiskem pro nesprávné právní posouzení věci ve srovnání s těmi, která měl za rozhodná prvního stupně odvolací soud učinil, aniž opakoval důkazy, z nichž vycházel soud prvního stupně (výslechy znalce a žalobce jako účastníka řízení). Takový postup je v rozporu se zásadou přímosti provádění důkazů a je proto vadou řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; žalobce tedy důvodně uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243b odst. 2 o.s.ř. v napadeném měnícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. června 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu