25 Cdo 675/99
Datum rozhodnutí: 15.11.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 675/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupeného advokátkou, o zaplacení 24.226,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn.11C 84/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. února 1998 č. j. 40 Co 664/97 - 31, t a k t o :

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.450,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 23. 6. 1997 č. j. 11 C 84/97 - 15 zamítl žalobu o zaplacení částky 24.226,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 15. 5. 1994 pod č. 812050 kupní smlouvu ohledně nádobí D -110 STANDARD, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal kupní cenu ve výši 1.299,- DEM zaplatit ve 24 měsíčních splátkách od 25. 5. 1994 do 25. 4. 1996 v přepočtu na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy, a prodávající dodá předmět koupě do 28 dní od připsání poslední dohodnuté zálohy této kupní smlouvy...". Účastníci dále ujednali, že v případě porušení smluvních povinností kupujícím je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží dle § 544 obč. zák. s tím, že podle přílohy ke kupní smlouvě musí být jakékoliv změny v kupní smlouvě provedeny písemnou formou a žádost o zrušení smlouvy kupujícím musí být podána pouze písemně a to na centrálu firmy. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaný na kupní cenu ničeho nezaplatil a dopisem ze dne 1. 6. 1994 požádal o zrušení smlouvy. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní (§ 588 a § 613 obč. zák.), která dosud trvá, neboť k jejímu zrušení souhlasným prohlášením obou stran nedošlo. Dále dovodil, že za situace, kdy žalobce se domáhá proti žalovanému jen zaplacení kupní ceny, aniž by se současně zavázal k následnému dodání zboží, není jeho požadavek na zaplacení kupní ceny důvodný.

K odvolání žalobce se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 3. 2. 1998 č. j. 40 Co 295/97 - 62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 24.226,- Kč se 16 % úrokem od 26. 4. 1996 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení dále doplnil kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 15. 5. 1994 a kurzovními lístky ČNB aktuálními v době splatnosti jednotlivých splátek kupní ceny. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se pak krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o platnosti uzavřené kupní smlouvy a o tom, že závazky z ní pro účastníky vzniklé nadále trvají. Na rozdíl od okresního soudu však odvolací soud dovodil, že i když se v daném případě jedná o synallagmatický právní vztah, není závazek žalobce k dodání předmětu koupě dospělý" vzhledem k tomu, že je vázán na připsání poslední splátky kupní ceny, a proto není třeba, aby povinnost žalovaného zaplatit kupní cenu byla vázána na povinnost žalobce zboží žalovanému dodat.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že uzavřená kupní smlouva je platným právním úkonem, a namítá, že koupě zboží v hodnotě 24. 226,- Kč není ve smyslu ust. § 145 odst. 1 obč. zák. běžnou záležitostí, a k její platnosti měla být proto smlouva podepsána" i manželkou žalovaného. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů platnost smlouvy z hlediska cit. ustanovení nezkoumaly, její výslech jako svědkyně neprovedly; mylně předpokládaly, že žalovaný smlouvu uzavřel s jejím souhlasem, ačkoliv ve skutečnosti manželka žalovaného s koupí nádobí nesouhlasila. Podle dovolatele je uzavřená smlouva neplatná i podle ust. § 39 obč. zák. z toho důvodu, že výše smluvní pokuty, která byla sjednána pro případ porušení smluvních povinností kupujícím, je v rozporu s dobrými mravy, a dále i proto, že mu předmět koupě nebyl prodávajícím dosud dodán. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky dovolatele nejsou správné, a proto navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel především v tom, že soud nezkoumal platnost kupní smlouvy účastníků z hlediska ust. § 145 odst. 1 obč. zák., neboť podle jeho názoru není koupě zboží v hodnotě 24. 226,- Kč běžnou záležitostí ve smyslu tohoto ustanovení, a proto měla být smlouva podepsána" i jeho manželkou. V této souvislosti dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly její výslech jako svědkyně a mylně předpokládaly, že žalovaný smlouvu uzavřel s jejím souhlasem, ačkoliv ve skutečnosti manželka žalovaného s koupí nádobí nesouhlasila.

Podle § 145 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný (jde však jen o relativní neplatnost právního úkonu podle § 40a obč. zák., jíž se může dovolat kromě jeho účastníka každý, kdo je jím dotčen, vyjma toho, kdo ji sám způsobil).

Rozlišování záležitostí běžných a ostatních, tak jak to činí citované ust. § 145 odst. 1 obč. zák., má podle jeho výslovného znění opodstatnění pouze tehdy, jedná-li se o společné věci. Nejde-li o takovou věc, pak toto rozlišování postrádá zcela významu. Jestliže tedy kupní smlouvou měla být věc teprve do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získána, pak tuto kupní smlouvu nelze považovat za právní úkon, který se týká společné věci. Naopak, jedná se o právní úkon spadající do výlučné sféry každého z manželů a to i za stavu, kdy na zaplacení kupní ceny bylo použito společných peněz bez souhlasu druhého manžela. Proto kupující manžel nepotřebuje, i když nejde o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela k platnosti takové smlouvy, neboť z ní je oprávněn a zavázán pouze on sám. Společná a nerozdílná práva a závazky mohou z kupní smlouvy vzniknout oběma manželům jen tehdy, byli-li oba účastníky smlouvy (což se v daném případě nestalo) a byly-li dány podmínky ust. § 511 odst. 1 obč. zák.

Názor dovolatele, že kupní smlouva, kterou má být věc (předmět koupě) teprve získána do bezpodílového spoluvlastnictví, je ve smyslu ust. § 145 odst. 1 obč. zák. právním úkonem týkajícím se společné věci manželů, a že k jejímu uzavření bylo třeba souhlasu manželky žalovaného, je tedy nesprávný; odvolacímu soudu nelze proto vytýkat, že se otázkou platnosti kupní smlouvy z hlediska tohoto ustanovení v souvislosti s ust. § 40a obč. zák. nezabýval, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětnou smlouvu uzavřel s žalobcem jen žalovaný, který uvedenou námitku neplatnosti smlouvy dle ust. § 145 odst. 1 obč. zák. (§ 40a obč. zák.) v řízení ani neuplatnil, a kromě toho ani netvrdil (a rovněž neprokázal), že by se on, či jeho manželka, relativní neplatnosti tohoto právního úkonu dovolali.

Dovolací soud se neztotožňuje ani s další námitkou dovolatele, že kupní smlouva účastníků ze dne 15. 5. 1994 je pro neplatnost ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše byla dohodnuta na 25 % smluvní ceny zboží, případně proto, že mu předmět koupě nebyl prodávajícím dosud dodán, absolutně neplatná podle ust. § 39 obč. zák.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Institut smluvní pokuty zakotvený v ust. § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající.

Smluvní pokuta jako právní prostředek zajištění závazku má akcesorickou povahu, neboť nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. Obsahuje-li tedy kupní smlouva též ujednání o smluvní pokutě, jde o tzv. vedlejší ujednání (accidentalia negotii) ve smlouvě. Otázka platnosti takového vedlejšího ujednání však nemá na platnost samotné kupní smlouvy žádný vliv; jinak řečeno, i kdyby ujednání o smluvní pokutě bylo neplatné, nemohla by jen sama tato okolnost neplatnost kupní smlouvy způsobit.

Neplatnost uzavřené kupní smlouvy nelze rovněž dovozovat ani ze skutečnosti, že předmět koupě nebyl žalovanému dosud dodán. Dohodli-li se totiž účastníci na tom, že prodávající dodá kupujícímu (žalovanému) zboží do 28 dní od poslední splátky kupní ceny, pak nelze než konstatovat, že žalovaný na základě svobodného projevu vůle souhlasil s tím, že zboží mu bude dodáno až po zaplacení kupní ceny (tzv. prenumerační koupě). Takovýto způsob splatnosti kupní ceny občanský zákoník připouští (§ 588 v souvislosti s ust. § 601 a 613 obč. zák.) a nelze proto dovodit, že by se takovýto projev vůle účastníků příčil dobrým mravům (§ 39 obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. není dán. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ust. § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.375,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm.k/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. listopadu 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová