25 Cdo 666/2004
Datum rozhodnutí: 21.12.2004
Dotčené předpisy: § 447 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 666/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. K., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 144/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 23 Co 336/2003 - 190, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. 3. 2002, č. j. 7 C 144/99 - 91, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 21. 6. 1997 do 28. 2. 2000 (správně 2002) částku 324.752,- Kč s příslušenstvím a počínaje dnem 1. 3. 2002 mu platit částku 22.353,- Kč měsíčně, a dále mu uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 7.500,- Kč, žalobu na zaplacení částky 21.000,- Kč jako dalšího odškodnění ztížení společenského uplatnění a na zaplacení části úroků z prodlení zamítl, řízení ohledně dalšího úroku z prodlení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo dne 8. 8. 1996 při dopravní nehodě způsobené žalovaným, který po požití alkoholických nápojů jako řidič osobního automobilu Škoda 120 L, SPZ , nedal na křižovatce přednost v jízdě osobnímu automobilu Škoda 120 L, SPZ , řízenému J. D., s nímž jel žalobce jako spolujezdec, a došlo ke střetu vozidel; za toto jednání byl žalovaný trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 1997, č. j. 3 T 170/97 - 73, uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zákona a ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona. Při nehodě žalobce utrpěl zlomeninu kloubní jamky pravého kyčelního kloubu, oděrky a vylomení pevného můstku přední části horní a dolní čelisti s uvolněním zubů, od 8. 8. 1996 do 3. 6. 1997 byl v pracovní neschopnosti a zranění u něj zanechalo trvalé následky. Po částečném zpětvzetí žaloby - v důsledku plnění poskytnutého žalobci vedlejším účastníkem z titulu zákonného pojištění odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou provozem motorových vozidel - bylo řízení ohledně nároku žalobce na náhradu ušlého výdělku za období od 21. 6. 1997 do 30. 9. 2001 v částce 685.274,- Kč, nároku na odškodnění bolestného, ztížení společenského uplatnění v částce 16.500,- Kč a náhrady věcné škody (celkem ohledně 707.666,90 Kč) usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2001, č. j. 7 C 144/99 - 49, zastaveno. Předmětem řízení tak zůstal nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 21. 6. 1997 do 28. 2. 2002 ve výši 324.752,- Kč s příslušenstvím, na placení peněžitého důchodu ve výši 22.353,- Kč měsíčně od 1. 3. 2002 do budoucna a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 28. 500,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce ukončil pracovní poměr u svého zaměstnavatele dohodou, neboť podle vyjádření závodního lékaře nebyl schopen dosavadního zaměstnání v hlubině a zaměstnavatel pro něj neměl jiné vhodné zaměstnání, takže od 20. 6. 1997 je nezaměstnaný a je osobu se změněnou pracovní schopností. Účastníci pak učinili nespornou výši pravděpodobného výdělku žalobce ve výši 17.046,- měsíčně, kterého by dosahoval v původním zaměstnání a jenž by po valorizacích činil ke dni rozhodování soudu částku 22.353,- Kč měsíčně; dále soud zjistil, že vedlejším účastníkem, který žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poskytuje, je odečítán fiktivní výdělek ve výši 6.898,- Kč měsíčně (zjištěný na základě rozboru Českého statistického úřadu), kterého by žalobce mohl dosahovat, pokud by vykonával lékařem doporučenou práci vrátného nebo hlídače, jíž však nemůže konat z důvodu nedostatku pracovních míst na trhu práce. Soud prvního stupně shledal odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák., neboť ji způsobil zaviněným porušením svých právních povinností. Ohledně nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku dovodil, že pokud se žalobci nepodařilo získat přiměřené pracovní místo vrátného nebo hlídače, nemůže tato okolnost jít k jeho tíži , neboť vznik škody žalobci zavinil svým subjektivním jednáním žalovaný, který by měl tento škodný následek nést . Dospěl proto k závěru, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 21. 6. 1997 do 28. 2. 2002 v celkové částce 324.752,- Kč s přísl. a na placení peněžitého důchodu ve výši 22.353,- Kč měsíčně od 1. 3. 2002 do budoucna je opodstatněný, neboť by odporovalo dobrým mravům, aby žalobce nesl ke své tíži skutečnost, že na trhu práce není dostatek pracovních míst takového druhu, aby mohl dosahovat přiměřeného výdělku i po vzniku škody . Na náhradě za ztížení společenského uplatnění soud žalobci přiznal částku 7.500,- Kč, tj. za základní bodové ohodnocení stanovené lékařem na 350 bodů, po odečtení plnění poskytnutého mu vedlejším účastníkem v částce 3.000,- Kč.

K odvolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2002, č. j. 23 Co 277/2002 - 127, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 324.752,- Kč s příslušenstvím a na placení peněžitého důchodu žalobci ve výši 22.353,- Kč měsíčně od 1. 3. 2002 do budoucna a dále v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na odškodnění ztížení společenského uplatnění, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Dovodil, že i v daném případě, kdy jde o nárok na náhradu škody na zdraví podle občanského zákoníku, je třeba vycházet z toho, že pokud se příjem poškozeného sníží v důsledku jeho nezaměstnanosti, což je vyjádřeno rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem nezaměstnanosti a případnou podporou v nezaměstnanosti, nesouvisí tento pokles příjmu poškozeného s jeho zdravotním postižením či úrazem, a nelze jej proto odškodnit v rámci náhrady za ztrátu na výdělku. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou, z jakého důvodu žalobce ukončil svůj pracovní poměr u svého posledního zaměstnavatele, zda důvodem ke skončení tohoto pracovního poměru byly pouze zdravotní problémy žalobce související s následky úrazu a zda případně jeho zaměstnavatel byl schopen mu nabídnout jinou práci. Pokud by bylo zjištěno, že pouze pro následky poškození zdraví v důsledku předmětné dopravní nehody nemůže žalobce konat původní povolání, je nutné zjistit, jaká zaměstnání - s ohledem na svůj zdravotní stav, zkušenosti, praxi a vzdělání - může vykonávat a z těchto výdělků je pak třeba vycházet, neboť jde o výdělek, kterého by mohl dosahovat, pokud by takováto pracovní místa byla volná. Ani v těchto případech však nedosahování výdělku v důsledku situace na trhu práce nebo v důsledku vlastního rozhodnutí poškozeného o rozsahu zaměstnání nelze přičítat k tíži toho, kdo za škodu odpovídá.

Okresní soud v Kladně ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 7 C 144/99 - 166, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12% ročně z částky 342.605,- Kč od 3. 9. 1999 do 14. 3. 2000, žalobu na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku od 21. 6. 1997 do 28. 2. 2002 ve výši 324.752,- Kč, na zaplacení 8,5 % úroku z prodlení z částky 131.062,- Kč od 15. 3. 2000 do 30. 9. 2001, 8,5 % úroku z prodlení z částky 290.262,- Kč od 1. 10. 2001 do zaplacení a na placení peněžitého důvodu v částce 22.353,- Kč měsíčně od 1. 3. 2002 do budoucna zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených v původním řízení a dále zjistil, že vedlejší účastník poskytuje žalobci pravidelně měsíčně náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (včetně valorizace), jež v době rozhodování soudu činí částku 15.904,- Kč měsíčně (nevyplácí mu náhradu za fiktivní výdělek v částce 6.898,- Kč měsíčně, kterého by žalobce mohl dosahovat na místě vrátného nebo hlídače). V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu a s poukazem na ust. § 447 obč. zák. dospěl okresní soud k závěru, že žaloba na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od 21. 6. 1997 do 28. 2. 2002 ve výši 324.752,- Kč s přísl. a na placení peněžitého důchodu v částce 6.898,- Kč měsíčně od 1. 3. 2002 do budoucna není opodstatněná, neboť okolnost, že na trhu práce není pro žalobce k dispozici vhodné zaměstnání, nelze přičítat k tíži škůdce (žalovaného), neboť tuto situaci nemá možnost ovlivnit; v další části bylo žalobci plněno vedlejším účastníkem. Ohledně nároku žalobce na placení peněžitého důchodu od 1. 3. 2000 do budoucna - po odpočtu fiktivního výdělku v částce 6.898,- Kč měsíčně - soud prvního stupně dovodil, že byl uplatněn předčasně, když náhrada je vedlejším účastníkem poskytována dobrovolně.



K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 23 Co 336/2003 - 190, rozsudek soudu prvního stupně v napadené zamítavé části změnil tak, že žalovaný je povinen platit žalobci počínaje listopadem 2003 měsíčně částku 15.904,- Kč vždy do 15. dne v měsíci, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve výroku o zaplacení úroku z prodlení zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, pokud přesahuje měsíční částku vyplácenou mu vedlejším účastníkem, není opodstatněný. Odvolací soud odkázal na právní názor, jenž zaujal ve svém zrušujícím usnesení, že i v případě náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku, je při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti třeba vycházet z již ustálené judikatury v pracovněprávních sporech, neboť způsob a výpočet náhrady za ztrátu na výdělku je upraven shodně jak v ust. § 195 zákoníku práce, tak v ust. § 447 obč. zák. Názor okresního soudu o předčasnosti žaloby na placení peněžitého důchodu do budoucna nepovažoval krajský soud za správný, neboť okolnost, že vedlejší účastník žalobci náhradu za ztrátu na výdělku poskytuje dobrovolně, není rozhodující.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pokud poškozený v důsledku situace na trhu práce nedosahuje výdělku, kterého by vzhledem ke svému zdravotnímu poškození mohl dosáhnout, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži škůdce. Podle dovolatele je třeba vycházet především z toho, že žalobce utrpěl škodu na zdraví při autonehodě, kterou zavinil žalovaný tím, že po požití alkoholických nápojů při řízení motorového vozidla nedal přednost v jízdě, za což byl pravomocně odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví. Právě s ohledem na okolnosti, za nichž ke způsobení škody na zdraví žalobce došlo, nelze další důsledek škody , spočívající v jeho nemožnosti vykonávat pro něj vhodnou práci s ohledem na situaci na trhu práce, přičítat k jeho tíži ; odpočítávání fiktivního výdělku od náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti by proto bylo v rozporu s dobrými mravy. Kromě toho jsou v daném případě splněny i podmínky uvedené v ust. § 447 odst. 2, poslední věta, obč. zák., neboť žalovaný vznik škody zavinil hrubou nedbalostí hraničící s nepřímým úmyslem. Dále poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je sice v souladu s judikaturou vyšších soudů v pracovněprávních sporech, kdy odůvodněnost odpočtu fiktivného výdělku vychází z objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz, jíž se nelze zprostit, avšak v dané věci je odpovědnost žalovaného dána za jeho zaviněné protiprávní jednání. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném potvrzujícím výroku zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že proti napadenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.





Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu jak u odpovědnosti založené na principu zavinění (§ 420 obč. zák.), tak u objektivní odpovědnosti (§ 427 obč. zák., § 190 zákoníku práce), je existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a mezi vznikem škody na straně poškozeného.

Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.

Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem poškozeného a s případným invalidním důchodem nebo s částečným invalidním důchodem nesmí představovat částku stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně; z důvodu zvláštního zřetele hodných může soud určit vyšší částku náhrady, též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí.

Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu. Tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky poškození zdraví stejný výdělek jako před poškozením.

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a poškozením zdraví se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo plné ztrátě výdělku) následkem poškození zdraví. Škůdce je tedy povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému vznikla následkem právní skutečnosti, za níž škůdce odpovídá. Skutečnost, že poškozený, který pro následky újmy na zdraví nemůže konat dosavadní práci, nenastoupil po poškození zdraví do jiného zaměstnání odpovídajícího jeho snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky poškození zdraví, ale situací na trhu práce. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po poškození zdraví žádný příjem, se na účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by poškozenému byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. rozsudek NS ČR ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR 3/2001 pod č. 45).

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce dne 8. 8. 1996 při dopravní nehodě způsobené žalovaným utrpěl poškození zdraví s trvalými následky a že v době od 8. 8. 1996 do 3. 6. 1997 byl v pracovní neschopnosti. Pracovní poměr u svého zaměstnavatele žalobce ukončil dohodou, neboť podle vyjádření závodního lékaře nebyl schopen dosavadního zaměstnání v hlubině a zaměstnavatel pro něj neměl jiné vhodné zaměstnání; od 20. 6. 1997 je nezaměstnaný a je osobu se změněnou pracovní schopností. Ošetřujícím lékařem mu byla doporučena práce vrátného nebo hlídače, kterou však nevykonává z důvodu nedostatku pracovních příležitostí. Dále bylo zjištěno, že vedlejší účastník poskytl žalobci náhradu za ztrátu na výdělku (po odečtení fiktivního výdělku v částce 6.898,- Kč měsíčně), která byla splatná ke dni rozhodování soudu, přičemž poslední výše této náhrady je vyplácena v částce 15.904,- Kč měsíčně.

Za tohoto stavu soudy obou stupňů správně dovodily, že mezi ztrátou na výdělku, kterého by žalobce dosahoval při práci vrátného či hlídače od 21. 6. 1997 (do rozhodnutí soudu i do budoucna ve formě peněžitého důchodu), a poškozením jeho zdraví při předmětné dopravní nehodě není dán vztah příčinné souvislosti a že žalobce proto nemá nárok na odškodnění této ztráty na výdělku za dobu od 21. 6. 1997 do 28. 2. 2002 ve výši 324.752,- Kč s přísl. a na placení peněžitého důchodu ve výši 6.898,- Kč měsíčně od 1. 3. 2002 do budoucna. Jestliže není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost, není dán základ nároku a odpovědnost škůdce nevzniká. Aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zák. proto nepřichází v úvahu.

Nesprávná je i námitka dovolatele, že v daném případě jsou splněny podmínky ust. § 447 odst. 2, poslední věty, obč. zák., neboť po novele zákoníku práce (§ 195) provedené zákonem č. 74/1994 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 6. 1994, již není celková výše náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti limitována a z hlediska výše těchto náhrad není rozhodné, zda škoda byla způsobena úmyslně, hrubou nedbalostí či jinak. Ust. § 447 odst. 2, poslední věta, obč. zák. - umožňující v případě škody způsobené úmyslně, popř. hrubou nedbalostí, překročit částku stanovenou předpisy pracovního práva - touto novelou zákoníku práce ztratilo své opodstatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti lze stanovit až do výše průměrného výdělku, který podle předpisů pracovního práva platných od 1. 6. 1994 není již krácen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 1161/2000, publikovaný pod R 71/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadených zamítavých výrocích z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný; Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacío řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi žádné náklady řízení nevznikly.



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu