25 Cdo 654/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:





25 Cdo 654/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. B., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 145/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2005, č. j. 19 Co 436/2005-92, takto:


I. Řízení o dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo vysloveno, že soudkyně Mgr. N. V. není vyloučena z projednání a rozhodnutí této věci, se zastavuje.


II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č. j. 14 C 145/2003-64, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě bolestného a věcné škody částku 5.800,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 3. 9. 2003 do zaplacení, žalobu na zaplacení částky 48.600,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 3. 9. 2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Dovodil, že žalobci náleží náhrada bolestného v částce odpovídající 45 bodům lékařského ohodnocení za operaci ze dne 9. 1. 2003 k odstranění dlah po předchozí operaci, které se žalobce podrobil v důsledku újmy na zdraví způsobené mu psem žalovaného. Důvody pro zvýšení náhrady bolestného na desetinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. soud neshledal.


Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, č. j. 19 Co 436/2005-92, k odvolání obou účastníků vyslovil, že soudkyně Mgr. N. V. není vyloučena z projednání a rozhodnutí této věci, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry o podmínkách odpovědnosti za škodu na straně žalovaného; ve shodě se soudem prvního stupně neshledal mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné pro zvýšení náhrady bolestného.


Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem a spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že má po právní stránce zásadní význam. Zdůvodňuje, proč považuje Mgr. V. za podjatou, a bez bližšího odůvodnění (pouze s odkazem na hrubou nedbalost žalovaného) tvrdí, že jeho případ je zvlášť výjimečným a hodným mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 440/2001 Sb. pro zvýšení náhrady bolestného na desetinásobek; rozsudek proto považuje za nespravedlivý. Vytýká odvolacímu soudu též nesprávnost výroku o úroku z prodlení, resp. zejména to, že v tomto směru nepřipustil změnu žaloby. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - dospěl k závěru, že dovolání směřuje zčásti proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, zčásti proti výroku, k jehož přezkumu není dána funkční příslušnost dovolacího soudu.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobce především dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, a to ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Protože dovoláním napadený výrok není měnícím ani potvrzujícím rozhodnutím vydaným po předchozím zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž dovolání může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel, aniž by výslovně formuloval otázku zásadního právního významu, označuje závěr o nesplnění podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady bolestného za rozporný s hmotným právem a za věcně nesprávný. Přehlíží zřejmě, že může-li být dovolání přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. až poté, co učiní závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není proto procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, neboť Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Pouze za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo z hlediska judikatorního řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).


V posuzované věci se o takový případ nejedná, z rozhodnutí ani z dovolání se nepodává, že by předmětné rozhodnutí, založené na jedinečném skutkovém základě typickém pouze pro tuto věc, mohlo mít dopad na rozhodovací praxi soudů v případech obdobného typu; přesvědčení dovolatele, že posouzení věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci se promítne již do zkoumání přípustnosti dovolání, nemůže vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Dovolatel ostatně konkrétní výhrady k důvodům, proč odvolací soud nezvýšil odškodnění nad rámec základního bodového ohodnocení, nevznáší, pouze v obecné rovině označuje rozsudek za nespravedlivý. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a že dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné.


Nelze přehlédnout, že dovolatel nerozlišil, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu se týká i výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl ohledně částky 5.800,- Kč s příslušenstvím. K dovolání proti takovému výroku není žalobce subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud potvrzením výroku, jímž bylo žalobě zčásti vyhověno, nezpůsobil žalobci újmu odstranitelnou zrušením této části rozhodnutí.


Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Konečně výhrady dovolatele k rozhodnutí týkajícímu se úroku z prodlení pak směřují proti samostatně vydanému usnesení, jímž odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, proti němuž ovšem dovolání vzhledem ke specifikaci napadeného rozhodnutí nesměřuje; dovolání proti takovému rozhodnutí ostatně přípustné není. Nejde totiž o rozhodnutí soudu ve věci samé (§ 237 o.s.ř.) ani o rozhodnutí ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.





Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Jestliže dovolatel směřoval své dovolání také do výroku, jímž Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval o námitce podjatosti vůči soudkyni Mgr. V., nelze přehlédnout že zde tento soud nerozhodoval jako soud odvolací, nýbrž jako tzv. soud nadřízený, jehož postavení vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních, a s pojmem odvolací soud jej tudíž zaměňovat nelze (srov. též stanovisko pléna Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Rozhoduje-li tedy krajský (v Praze městský) soud o vyloučení soudců okresního (obvodního) soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu, a to ani když je součástí rozhodnutí ve věci samé; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním, nepředchází. Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád ani neupravuje.


Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod pořadovým číslem 112); Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti soudkyně Mgr. V., zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. prosince 2006


JUDr. Petr V o j t e k, v. r.


předseda senátu