25 Cdo 65/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 441 odst. 1 obč. zák., § 451 odst. 2 obč. zák.



25 Cdo 65/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně B. T. , zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o 2.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 118/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 20 Co 202/2016-76, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 4 C 418/2014-51, zamítl žalobu o zaplacení 2.000.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku z nájmu specifikovaných pozemků v k. ú. D. n. O. v roce 2013 a 2014 v důsledku toho, že žalovaná neodstranila své hospodářské stavby na nich stojící ve lhůtě stanovené rozhodnutími správního orgánu. Žalobkyně in eventum požadovala přiznání nároku z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaná by jí za užívání předmětných pozemků v roce 2013 a 2014 měla plnit ve výši obvyklého nájemného. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od roku 2012 vlastníkem pozemků, které byly její právní předchůdkyni vydány dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pozemky byly v době vydání zastavěny hospodářskými stavbami, které zůstaly ve vlastnictví žalované. Na základě správních rozhodnutí stavebního úřadu měla žalovaná tyto stavby odstranit do konce roku 2011 z důvodu špatného technického stavu staveb ve smyslu § 129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012. K odstranění však došlo až v roce 2015. Uzavřel, že podmínky odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. nebyly naplněny, neboť nedošlo k protiprávnímu jednání ani ke vzniku škody. Povinnost odstranit stavby nebyla uložena z důvodu jejich neoprávněnosti ve smyslu občanskoprávním, nešlo tedy o ochranu zájmu žalobkyně na pronajmutí pozemků třetím osobám a nedošlo proto k protiprávnímu jednání žalované vůči žalobkyni. Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila a neprokázala ztrátu konkrétní podnikatelské či jiné výdělečné příležitosti, nebylo možno konstatovat, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Žalobě nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná užívala pozemky na základě Dohody o zaplacení za užívání zastavěného pozemku č. 266N05/43, uzavřené mezí právní předchůdkyní žalobkyně a právní předchůdkyní žalované, ze které plyne i výše nájemného.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 20 Co 202/2016-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a nesouhlasil s jeho závěrem, že neodstraněním staveb v určeném termínu nemohla žalobkyni vzniknout škoda. Souhlasil však s tím, že žalobkyně netvrdila a neprokázala existenci škody, rozhodnutí soudu prvního stupně tak je věcně správné. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že z důvodu existence smluvního ujednání o výši náhrady za užívání předmětných nemovitostí (dle odvolacího soudu nejde o smlouvu nájemní, nýbrž o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 51 obč. zák.) nelze žalobě vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, odpovídajícího výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tato otázka spočívá v tom, zda důkazní břemeno dovolatelky, domáhající se náhrady ušlého zisku v projednávané věci, je takové, že je povinna tvrdit a prokázat ztrátu konkrétní ekonomické příležitosti. Dle dovolatelky pro unesení jejího důkazního břemene postačí, pokud by se očekávaný zisk dostavil při pravidelném běhu věcí. Není tedy povinna prokázat, že v důsledku protiprávního jednání žalované jí ušla zcela konkrétní podnikatelská či jiná výdělečná příležitost. Namítá, že závěr odvolacího soudu je neslučitelný s ústavně zaručeným základním právem na pokojné užívání majetku, jehož součástí je i právo na náhradu za škodu na majetku, a zatěžuje dovolatelku důkazním břemenem, které není možnost unést. Důsledky nastalé situace nemohou jít k tíži dovolatelky, nýbrž žalované. Dovolatelka dále namítá vadu řízení s odůvodněním, že odvolací soud korigoval právní názor soudu prvního stupně, aniž by následně seznámil dovolatelku se změněným právním hodnocením a aniž by ji poučil o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti, jež by mohly založit právo na náhradu ušlého zisku. Obdobně dovolatelka namítá vadu řízení před soudem prvního stupně, který jí po skončení prvního jednání neposkytl lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a tento svůj postup náležitě neodůvodnil. V otázce bezdůvodného obohacení dovolatelka namítá, že účinnost dohody o zaplacení úhrady za užívání zastavěného pozemku nelze bez dalšího vztáhnout i na situaci, kdy se přetrvávající umístění stavby stane protiprávním; tuto právní otázku pokládá za dovolacím soudem dosud neřešenou. Žalovaná se dle dovolatelky obohatila o obvyklé nájemné, které by jinak musela v daném místě a čase hradit za užívání zastavěných pozemků. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodné právní otázky jsou vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvodu, aby byly posouzeny jinak.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

V řízení o náhradu škody je žalobce (poškozený) povinen tvrdit a prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (s výjimkou zavinění, které se předpokládá). Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch, přitom tíží žalobce; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný. Závěr odvolacího soudu, že dovolatelce nelze přiznat požadované plnění, pokud neprokázala ba ani netvrdila vznik škody, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1409/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, uveřejněný pod č. 59/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2653/2014).

Ušlý zisk ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499 či obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Pouze škodná událost, která vstoupila do děje, jenž by za pravidelného běhu okolností dospěl k určitému předpokládanému výsledku, spojenému s dosažením zisku, může být překážkou, jež dosažení předpokládaného přínosu (zisku) zmařila. Avšak samotný podnikatelský či jiný výdělečný záměr, který nebyl realizován, není tou okolností, jež při obvyklém sledu událostí vede ke konkrétnímu zisku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011). Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 633/15.

Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu (který není vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu) a dospěl k závěru, že dovolatelka netvrdila a neprokázala žádný konkrétní skutkový děj, který by vedl k rozmnožení jejích majetkových hodnot, do něhož škodná událost zasáhla. Vznik škody dovolatelka dovozuje pouze z možnosti realizace hypotetických výdělečných záměrů a s tím spojeného dosažení zisku z určité výše nájemného z pozemků v rozhodné době. Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázkám ušlého zisku, konstatuje-li, že takový spekulativní předpoklad o vzniku škody nemůže založit nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku.

Jestliže dovolatelka dále namítá, že jí soud prvního stupně po skončení prvního jednání neposkytl lhůtu k doplnění skutkových tvrzení ve smyslu § 118b o. s. ř., přičemž tento svůj postup náležitě neodůvodnil, a odvolací soud, ačkoli korigoval právní názor soudu prvního stupně, neseznámil dovolatelku se změněným právním hodnocením a ve smyslu
§ 118a o. s. ř. ji nepoučil o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti, jež by mohly založit právo na náhradu ušlého zisku, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Neobstojí ani námitka dovolatelky, že jí nárok měl být přiznán z titulu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud se ve vztahu k § 451 odst. 2 obč. zák. opakovaně vyslovil, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat neoprávněného majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěch z plnění bez právního důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl (právním důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod.). Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 84/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3935/2014).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná platila dovolatelce za užívání zastavěných pozemků na základě Dohody o zaplacení za užívání zastavěného pozemku č. 266N05/43 (dále jen dohoda ), uzavřené mezí právní předchůdkyní žalobkyně a právní předchůdkyní žalované, ze které plyne i výše nájemného. Dohoda nabyla účinnosti 1. 10. 2005 a byla uzavřena na dobu neurčitou. V řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení přitom nebyla zjištěna žádná právní skutečnost, v důsledku které by dohoda přestala být platná a účinná. Byla tedy účinná i v roce 2013 a 2014. Právnímu závěru, podle kterého dovolatelka nemůže po žalované požadovat za uvedená období plnění ve výši obvyklého nájemného, neboť zde mezi nimi existoval smluvní rámec (právní důvod), který upravoval výši úhrad za užívání zastavěných pozemků, tak nelze nic vytknout a odpovídá výše zmíněné ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Uvedenému závěru neodporuje ani uložená povinnost žalované odstranit stavby, neboť ta se nedotýkala ani zmíněné dohody, ani neměnila nic na vlastnickém vztahu žalované k předmětným hospodářským stavbám.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 27. dubna 2017


JUDr. Robert Waltr předseda senátu