25 Cdo 642/2009
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 642/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Bc. Ing. L. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 857/25, proti žalované Správě domovního fondu města Znojma , identifikační číslo 00839060, se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 317/14, zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 345/32, o 208.954,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 1821/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 12. 2005, č. j. 12 C 1821/2004 82, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2008, č. j. 17 Co 111/2006 - 148, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 12. 2005, č.j. 12 C 1821/2004 82, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2008, č. j. 17 Co 111/2006 - 148, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.804,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované Mgr. Roberta Valy.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č.j. 12 C 1821/2004 82, zamítl žalobu na zaplacení částky 208.954,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla žalobci (nájemci) vzniknout v důsledku porušení smlouvy o nájmu nebytových prostor ve Z., ze strany města Z. (pronajímatele), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že za žalobcem tvrzenou škodu vzniklou porušením uvedené smlouvy nemůže odpovídat žalovaná, které z dané smlouvy žádné povinnosti nevyplývají, a není tedy ve sporu pasivně věcně legitimována.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 9. 2008, č. j. 17 Co 111/2006 - 148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované, která nebyla účastníkem předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor a město Z. při jejím uzavírání toliko zastupovala. Pokud žalobce v původní žalobě jako stranu žalovanou označil Město Z., zastoupené Správou domovního fondu města Z. a podáním ze dne 25. 2. 2005 navrhl, aby soud připustil změnu žaloby v označení žalovaného na Správu domovního fondu města Z., tuzemská právnická osoba se sídlem ve Z., v působnosti příspěvkové organizace a majetkového odboru města Z., zastoupené odborem správy majetku města Z. Ing. V. O. , je třeba posledně uvedené podání žalobce posoudit jako návrh na připuštění záměny účastníků. Jestliže soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 8. 2005, č.j. 12 C 1821/2004 72, záměnu na straně žalované připustil, postupoval správně, a nepochybil, když žalobce nevyzval k odstranění vad jeho podání ze dne 25. 2. 2005, neboť v něm byla nová žalovaná označena bez vad. Soud přitom nemůže poučovat žalobce o tom, který subjekt je v řízení pasivně legitimován.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost opírá o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká soudu prvního stupně, že nepřistoupil k odstraňování vad původně podané žaloby podle § 43 o. s. ř., když v ní byl žalovaný označen nesprávným identifikačním číslem, sídlem a osobou neoprávněnou zastoupení . Pokud žalobce uplatnil změnu návrhu, pak nikoli jako změnu původního žalovaného, ale jako přistoupení dalšího žalobce (správně zřejmě žalovaného) do řízení. Usnesení soudu prvního stupně o záměně žalovaných je proto zmatečné, neboť neodráží návrh žalobce, ze kterého nebylo navíc jednoznačně patrno, že se domáhá vystoupení města Z. jako původního žalovaného z řízení. I změna žaloby proto trpěla vadami a soud prvního stupně měl žalobce vyzvat k jejich odstranění. Žalobce dále namítá, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho návrhu, učiněném podáním ze dne 23. 4. 2004, na ustanovení zástupce, když soud prvního stupně vyhověl toliko jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, obsažené ve stejném podání. Tím a nesplněním poučovací povinnosti ze strany soudu, byla žalobci odňata možnost jednat před soudem. Konečně namítá, že mu ze strany soudu nebyly v průběhu řízení řádně doručovány písemnosti.

Žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání žalobce odmítnout, neboť nesplňuje podmínky § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobce opakuje námitky, které uplatnil již v odvolacím řízení a se kterými se odvolací soud vypořádal.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 1. 9. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Žalobce výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvého stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce namítá vady řízení (že soud prvního stupně nepřistoupil k odstraňování neurčitosti označení žalovaného v původní žalobě, nesprávně posoudil podání žalobce ze dne 25. 2. 2005, nerozhodl o žalobcově návrhu na ustanovení zástupce a nesprávně žalobci doručoval písemnosti), které však nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu, což však v případě žalobce, který ani žádnou otázku zásadního právního významu v procesní rovině neformuluje, není.

Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Je tedy zřejmé, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 10.370,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.804,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. února 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu