25 Cdo 642/2005
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




25 Cdo 642/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. L., zastoupeného advokátem, proti České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 42/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2002, č. j. 10 C 42/2000-109, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 51.000,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu předsedkyně senátu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 59/95 a 22 Nt 17/98. V průběhu řízení žalobní návrh rozšířil na částku 103.800,- Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady ušlého zisku ve výši 10.000,- Kč za dobu od 5. 9. 1994 do 5. 9. 1997, kdy mu měl být neoprávněně zadržován řidičský průkaz, z náhrady ve výši 27.300,- Kč za období, kdy byl nucen se skrývat s ohledem na vydání nezákonného příkazu k celostátnímu pátrání a příkazu k dodání do výkonu trestu, z náhrady ušlého zisku ve výši 6.500,- Kč (4.500,- Kč za období od 25. 3. 1999 do 31. 12. 1999 a 2.000,- Kč za období od 1. 1. 2000 do 30. 4. 2000) s odůvodněním, že v důsledku nečinnosti soudkyně nebyl žalobci z evidenční karty řidiče vymazán záznam o uložení trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, dále z náhrady ušlého zisku ve výši 51.000,- Kč (12.000,- Kč za období od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000 a 39.000,- Kč za období od 1. 4. 2000 do 12. 9. 2000), kdy byl již zahlazený trest zákazu činnosti vykazován ve výpisu z rejstříku trestů, a konečně z náhrady nákladů, které byl žalobce nucen vynaložit na právní pomoc v částce 9.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, č. j. 10 C 42/2000-109, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím PČR OČR D. i. v P. 3 ze dne 7. 4. 1993, sp. zn. OŘP 1466/DS-92, byl žalobci uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců s účinností od 4. 9. 1992 do 4. 9. 1994. Žalobce tento trest porušil ve dnech 6. 7. 1993 a 1. 9. 1994 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 10. 1995, č. j. 21 T 59/95-120, jenž nabyl právní moci dne 21. 2. 1996, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu tří let. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že by v období od září 1994 do 21. 2. 1996 požádal o vrácení řidičského průkazu, ač tak učinit mohl, dovodil soud, že nedošlo k jeho nezákonnému zadržení. Soud vzal dále za prokázané, že žalobci byla stanovena lhůta k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody do 17. 4. 1996, dne 25. 4. 1996 žalobce požádal o odklad výkonu trestu, jenž Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 28. 6. 1996 povolil do 28. 8. 1996. Další žádost o odklad výkonu trestu ze dne 29. 11. 1996 (doručena soudu dne 2. 12. 1996 a ještě tentýž den byla žalobci doručena výzva k nástupu výkonu trestu ihned ) byla usnesením téhož soudu ze dne 13. 6. 1997, č. j. 21 T 59/95-198, zamítnuta (stejně jako stížnost proti tomuto usnesení) a odklad výkonu trestu nebyl povolen, přičemž vzhledem k tomu, že žalobce ve stanoveném termínu výkon trestu nenastoupil, byl dne 3. 12. 1996 soudem vydán příkaz k dodání do výkonu trestu. Opakovaná žádost o odklad výkonu trestu ze dne 21. 9. 1998 byla sice usnesením ze dne 3. 12. 1998 zamítnuta, pro své procesní nedostatky však usnesení nenabylo právní moci a předseda Obvodního soudu pro Prahu 9 přípisem ze dne 9. 2. 1999, z podnětu žalobce ze dne 21. 12. 1998, příkaz k dodání do výkonu trestu ze dne 3. 12. 1996 odvolal. Usnesením ze dne 19. 3. 1999 (opatřeným datem 3. 12. 1998) došlo k opětovnému zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu a následně dne 26. 3. 1999 byl žalobci na základě milosti prezidenta republiky tento trest odnětí svobody prominut. Soud dovodil, že postup soudkyně ve vykonávacím trestním řízení nebyl nesprávný, pouze jistá nedůslednost umožnila žalobci, aby se nástupu do výkonu trestu vyhýbal. Protože žalobce v rozhodném období pracoval jako hasič, neměl absenci v zaměstnání a dokonce v r. 1998 pomáhal při povodních na Moravě, neprokázal, že by byl za účelem dodání do výkonu trestu pronásledován a že by mu tím vznikla újma; tvrzení žalobce jsou tak v rozporu s provedeným dokazováním, a nelze tedy hovořit o jakémkoliv strádání, jak je vylíčila žaloba. Dále vzal soud za prokázané, že Obvodní soud pro Prahu 9 sdělil Rejstříku trestů v P., že trest zákazu řízení motorových vozidel končí žalobci dne 21. 2. 1999, a že soudkyně JUDr. Z. rozhodla o zahlazení trestu usnesením ze dne 6. 5. 1999, jež nabylo právní moci dne 19. 6. 1999 a bylo doručeno Rejstříku trestů dne 20. 9. 1999. Z toho soud dovodil, že JUDr. Z. nepostupovala v rozporu se zákonem a k tíži jí nemůže být dávána ani skutečnost, že Rejstřík trestů nevyznačil zahlazení odsouzení ve výpise. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákona ), tak splněny nebyly, neboť soud neshledal porušení právní povinnosti spočívající v nesprávném úředním postupu a nedovodil existenci příčinné souvislosti mezi tímto porušením a vznikem škody. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody sestávající z nákladů vynaložených na právní pomoc advokátce nepovažoval soud prvního stupně za prokázané, o jakou právní pomoc se mělo jednat a čeho se týkala. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce ve smyslu ustanovení § 120 o.s.ř. neprokázal svá tvrzení a neunesl tak důkazní břemeno.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, nepřipustil změnu žaloby na částku 245.700,- Kč a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Neztotožňuje se především se skutkovými závěry soudů obou stupňů, zejména ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku v částce 10.000,- Kč, a namítá, že mu bylo několikrát ze strany Dopravního inspektorátu k žádosti o vrácení řidičského průkazu sděleno, že vzhledem k tomu, že lze důvodně očekávat uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel soudem, nebude mu řidičský průkaz vrácen, což dokládá dopisem Mgr. K. ze dne 7. 6. 1999. Ve vztahu k nároku na náhradu škody v částce 27.300,- Kč vzniklé v důsledku vydání příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 3. 12. 1996 uvádí, že došlo k vydání příkazu i přesto, že již byla soudu doručena žádost o jeho odklad s odůvodněním, že by výkon trestu měl pro odsouzeného a jeho rodinu mimořádně těžké následky, a dále pak s ohledem na zdravotní stav odsouzeného; o žádosti bylo rozhodnuto až téměř po půl roce dne 13. 6. 1997. Protože permanentně hrozilo, že bude žalobce dodán do výkonu trestu, bylo tak zásadně porušeno jeho právo vyplývající z trestního řádu. Z provedeného dokazování navíc vyplývá, že příkaz k dodání do výkonu trestu byl dne 21. 2. 1999 jako nezákonný zrušen. Ohledně nároků vyplývajících z prodlev při zahlazení odsouzení dovolatel dovozuje, že je dána příčinná souvislost mezi nečinností příslušných orgánů (i soud prvního stupně dospěl k závěru, že Rejstřík trestů pochybil) a vzniklou škodou. Namítá, že považoval-li v žalobě a následných podáních za původce vzniklé škody soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 9 a nikoli zaměstnance Rejstříku trestů, kteří nevyznačili zahlazení odsouzení, nemůže mít tato okolnost vliv na skutečnost, že škoda byla způsobena nesprávným úředním postupem, navíc uplatnil-li předmětný nárok vůči odpovědné osobě, České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž nebyla připuštěna změna žaloby na částku 245.700,- Kč, a jímž bylo rozhodnuto ve věci samé o celkové částce 52.800,- Kč, není přípustné. Ve vztahu k částce 51.000,- Kč shledal dovolací soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolání je v tomto rozsahu důvodné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud rozhodl o celé žalobě jedním výrokem (částka 103.800,- Kč), je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o pěti samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobcem požadovaná částka z titulu náhrady škody je totiž souhrnem částek představujících 1) ušlý zisk v souvislosti se zadržováním řidičského průkazu v období od září 1994 do 21. 2. 1996 (10.000,- Kč), 2) výdaje vynaložené v období, kdy byl nucen se skrývat s před výkonem trestu (27.300,- Kč), 3) ušlý zisk za období od 25. 3. 1999 do 31. 12. 1999 a za období od 1. 1. 2000 do 30. 4. 2000, kdy nedošlo k výmazu záznamu o uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel z evidenční karty řidiče (4.500,- a 2.000,- Kč, tedy celkem 6.500,- Kč), 4) ušlý zisk za období od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000 a za období od 1. 4. 2000 do 12. 9. 2000, kdy byl trest zákazu činnosti přes jeho zahlazení vykazován ve výpisu z Rejstříku trestů (12.000,- a 39.000,- Kč, tedy celkem 51.000,- Kč) a 5) náhradu za právní pomoc poskytnutou advokátkou (9.000,- Kč). Protože jde o samostatné nároky, je přípustnost dovolání třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků ad 1), ad 3) a ad 5) viz částky 10.000,- Kč, 6.500,- Kč, a 9.000,- Kč - bylo rozhodnuto vždy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.

Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně celkové částky 25.500,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 27.300,- Kč [nárok popsaný ad 2)], aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, lze posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce uplatňuje nárok na náhradu výdajů, které podle svého tvrzení musel vynaložit v souvislosti s vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 3. 12. 1996, jenž měl neoprávněně trvat až do 9. 2. 1999, a v dovolání vysvětluje, proč považuje postup Obvodního soudu pro Prahu 9 za nesprávný. Je tedy zřejmé, že polemizuje především se závěry soudů obou stupňů k postupu Obvodního soudu pro Prahu 9, jde tedy (kromě výhrad ke skutkovým zjištěním) o posouzení právní otázky, která je založena na jedinečném skutkovém základě týkajícím se této konkrétní věci, aniž by měla obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec. Kromě toho nelze přehlédnout, že soudy obou stupňů svůj závěr o nedůvodnosti tohoto nároku postavily současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, a to jednak že neshledaly nesprávný úřední postup soudkyně ve vykonávacím řízení, v němž bylo rozhodováno o opakovaných žádostech žalobce o odklad výkonu trestu, jednak nedovodily vznik škody na straně žalobce. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce, kromě zcela obecného tvrzení o hrozbě dodání do výkonu trestu, k otázce vzniku majetkové újmy konkrétní námitky nevznesl. Řešení otázky nesprávného úředního postupu tak pozbývá významu, neboť nepodléhá-li dovolacímu přezkumu otázka vzniku škody jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohlo by se ani jakékoliv řešení otázky nesprávného úředního postupu projevit v poměrech dovolatele kladně (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99).

Dovolací soud proto dovolání žalobce ohledně částky 27.300,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl.

Žalobce dovoláním napadá i výrok rozsudku, jímž odvolací soud nepřipustil změnu žalobního návrhu na částku 245.700,- Kč.

Přípustnost dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení § 237 o.s.ř. však nelze dovodit, a to z toho důvodu, že odvolací soud vůbec nerozhodoval ve věci samé. Pojem věc sama je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Odvolací soud však v daném případě rozhodoval o připuštění změny žaloby, tedy ve své podstatě o rozšíření předmětu řízení, nikoli o samotných právech a povinnostech účastníků.

Dovolání není v tomto rozsahu přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože napadeným výrokem nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu je tak ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné pouze ohledně částky 51.000,- Kč, a to pro řešení otázky zásadního právního významu, jež spočívá v posouzení, zda je pochybení zaměstnanců Rejstříku trestů v souvislosti se zaznamenáváním údajů na základě oznámení soudu o pravomocném rozhodnutí o zahlazení odsouzení ve výpisu z evidence Rejstříku trestů nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Podle ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.

Vzhledem k tomu, že ke škodě z žalobcem tvrzeného nesprávného úředního postupu došlo po uvedeném datu, je třeba věc posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1 tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Předpokladem vzniku odpovědnosti podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. je současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O úřední postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Podmínkou aplikace ustanovení § 13 citovaného zákona tedy je, že stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování.

Žalobce (jak vyplývá z obsahu spisu) v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu ušlého zisku v částce 51.000,- Kč dovozuje odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, jenž spatřuje v nečinnosti Rejstříku trestů, který na základě pravomocného rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení neprovedl včas změnu zápisu (výmaz trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti). Pro posouzení otázky nesprávného úředního postupu je ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. rozhodující, zda při této činnosti došlo k porušení pravidel pro počínání státního orgánu vyplývajících z právních předpisů.

Rejstřík trestů se sídlem v P. je rozpočtovou organizací, podřízenou Ministerstvu spravedlnosti (§ 1 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů). Rejstřík trestů vede evidenci osob pravomocně odsouzených soudy v trestním řízení a dále evidenci jiných významných skutečností pro trestní řízení, pokud tak stanoví tento nebo jiný zákon. Údaje z evidence slouží pro potřebu trestního, občanskoprávního nebo správního řízení a k prokazování bezúhonnosti (§ 2 odst. 1 zákona). Podle § 5 zákona soudy jsou povinny neprodleně Rejstříku trestů zasílat trestní listy osob pravomocně odsouzených a sdělovat i všechny další skutečnosti důležité pro zápis v evidenci nebo pro změnu zápisu. Výpis a opis z Rejstříku trestů jsou veřejnou listinou (§ 15 odst. 2 zákona).

Z této úpravy je zřejmé, že stát zřídil Rejstřík trestů jako instituci povolanou kromě jiného k poskytování výpisů z Rejstříku trestů, které mají povahu veřejné listiny, tedy listiny požívající veřejné víry ve svou autentičnost i obsah, projevující se zejména v tom, že se předpokládá její správnost, není-li prokázán opak (srov. např. ustanovení § 134 o.s.ř.). Odtud pak plyne požadavek, aby stát nesl případnou odpovědnost za to, že údaje obsažené v Rejstříku trestů a následně uvedené ve výpisu (či opisu) neodpovídají skutečnosti, resp. stavu, který vyplynul z provedeného trestního řízení. Vydání takto vadného výpisu je třeba považovat za nesprávný úřední postup Rejstříku trestů, přičemž odpovědnost státu je objektivní, tedy nastupuje při splnění ostatních zákonných podmínek bez ohledu na zavinění. Zároveň je zřejmé, že samotný postup soudu v trestním řízení (zejména v jeho fázi následující po pravomocném odsouzení či po výkonu trestu), jehož výsledek je podkladem pro následnou evidenci v Rejstříku trestů, není pro posouzení správnosti úředního postupu Rejstříku trestů rozhodující. Významné je to, zda vydaný výpis (či opis) objektivně obsahoval správné údaje; v opačném případě jde o nesprávný úřední postup.

V posuzované věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ze strany zaměstnanců Rejstříku trestů došlo k pochybení, neboť na základě řádně doručeného pravomocného rozhodnutí o zahlazení odsouzení nebyla včas provedena odpovídající změna zápisu (výmaz trestů); protože však shledal postup předsedkyně senátu ve vykonávacím řízení v souladu s ustanoveními trestního řádu, nekvalifikoval vydání neodpovídajícího výpisu z Rejstříku trestů jako nesprávný úřední postup. Z toho je zřejmé, že právní posouzení nesprávného úředního postupu ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku v částce 51.000,- Kč (tj. 12.000,- Kč a 39.000,- Kč) jako podmínky odpovědnosti státu za škodu není správné. Odvolací soud za této situace nezkoumal, v jakém období stav v evidenci Rejstříku trestů neodpovídal stavu trestního řízení, zda a kdy byl vydán nesprávný výpis a zda a v jakém rozsahu vznikla v příčinné souvislosti s tím žalobci škoda.

Protože dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky výrok potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu ušlého zisku v částce 51.000,- Kč, a ve výrocích závislých (náhrada nákladů řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud zhodnotí, zda byly splněny další zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tj. zejména vznik škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích), a zda škoda je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, tedy zda byla způsobena právě nesouladem evidence v Rejstříku trestů se stavem trestního řízení. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu