25 Cdo 633/2004
Datum rozhodnutí: 28.07.2004
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 633/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 332/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2003, č. j. 14 Co 308/2003 - 44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 1,000.000,- Kč podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kterou mu měly způsobit orgány činné v trestním řízení nesprávným úředním postupem v souvislosti s jím podaným trestním oznámením proti neznámému pachateli, a to tím, že nezahájily trestní stíhání pro trestný čin pomluvy, jenž byl podle něj spáchán dne 19. 1. 2001 odvysíláním reportáže v regionálním pořadu televize Prima (ZAK TV), v níž byly o žalobci sděleny nepravdivé údaje způsobilé značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, narušit jeho rodinné vztahy a poškodit jeho dobrou pověst v P. Neposkytnutím přiměřeného zadostiučinění na veřejnosti, vznikla žalobci morální újma, kterou nelze nahradit penězi, a proto požaduje zaplatit jen tu část skutečné škody, kterou nahradit lze .

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, č. j. 12 C 332/2002 - 29, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 22. 11. 2001 podal žalobce u Okresního státního zastupitelství Plzeň - město trestní oznámení na neznámého pachatele z důvodu sdělení nepravdivých údajů o jeho osobě ve vysílání v regionálním pořadu televize PRIMA (vyrobeném místní televizní stanicí ZAK TV); toto oznámení bylo dne 30. 1. 2001 postoupeno k dalšímu opatření Městskému ředitelství Policie ČR, P. Po provedeném šetření byla věc týkající se podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle 206 odst. 1 trestního řádu usnesením Policie ČR, Obvodního oddělení Plzeň 4, ze dne 20. 4. 2001, č. j. MRPM-94/P4-Tč-2001, odložena, neboť se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Stížnost žalobce, kterou proti tomuto usnesení podal, byla pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 11. 5. 2001, č. j. 1 Zn 85/2001 - 8, zamítnuta jako nedůvodná s odůvodněním, že policejní orgán si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových podkladů a správný je i jeho závěr právní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly splněny, neboť orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s ust. § 158 a § 159 trestního řádu v rozhodném znění, když přijaté trestní oznámení žalobce prošetřily bez zbytečného odkladu, opatřily si potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a po jejich skutkovém a právním zhodnocení shledaly důvody k odložení věci podle § 159 odst. 1 tr. řádu. Postup orgánů činných v trestním řízení (shromažďování podkladů, důkazů pro jeho rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a jejich právní posouzení) se projevil právě v obsahu citovaných rozhodnutí, a jednalo se tedy o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí. V posuzované věci se nejedná ani o nečinnost orgánů činných v trestním řízení, neboť tyto orgány konaly , a výsledkem jejich činnosti byla právě rozhodnutí, jimiž nedošlo k zahájení trestního stíhání na podkladě trestního oznámení žalobce. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nebyla pro nezákonnost zrušena nebo změněna příslušným orgánem, není odpovědnost žalované dána ani podle ust. § 8 odst. 1 zákona, nehledě na to, že žalobce neuplatnil nárok na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti. Splněny nebyly ani další předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb., neboť morální újmu nelze podle tohoto zákona odškodnit, a splněn nebyl ani předpoklad příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem (nezákonným rozhodnutím) a požadovanou škodou.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, č. j. 14 Co 308/2003 - 44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za škodu není v daném případě dána, neboť rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nebyla pro nezákonnost příslušným orgánem zrušena či změněna (§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.), a tyto orgány se ani při jejich vydávání nedopustily nesprávného úředního postupu (§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.), jímž se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností, což žalobce ani netvrdil. Pokud nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení spatřoval v tom, že nezjistily úplně skutkový stav věci a učinily nesprávné právní závěry, poukázal krajský soud na to, že v občanském soudním řízení nelze rozhodnutí vydaná v trestním řízení přezkoumávat a nelze se ani zabývat materiálně správností postupu a úplností šetření orgánů činných v trestním řízení .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má za to, že má právní nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, a tento svůj nárok dovozuje z toho, že orgány činné v trestním řízení se dopustily porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státních orgánů při jejich činnosti, a poukazuje na to, že zák. č. 82/1998 Sb. nerozlišuje, zda jde o postup související či nesouvisející s rozhodovací činností. Nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení spatřuje dovolatel v tom, že nezjistily řádně a úplně skutkový stav věci a na základě toho učinily nesprávné právní závěry, že nedošlo ke spáchání trestného činu. I když v občanském soudním řízení nelze rozhodnutí vydaná v trestním řízení přezkoumávat, lze se zabývat materiálně správností postupu a úplností šetření orgánů činných v trestním řízení (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož v daném případě vydaly orgány činné v trestním řízení svá rozhodnutí na základě neúplných skutkových zjištění, jsou tato rozhodnutí nicotná, a nelze proto učinit jednoznačný závěr, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu bez toho, aniž by byla posouzena otázka naplnění skutkové podstaty trestného činu a otázka, zda byly dány důvody k zahájení trestního stíhání či nikoliv. Soud se měl zabývat rovněž i otázkou, zda by v případě dostatečných skutkových podkladů bylo možno rozhodnout o trestní odpovědnosti konkrétní osoby ze spáchání trestného činu pomluvy, a teprve poté by mohl rozhodnout, zda nezahájení trestního stíhání mělo či nemělo za následek vznik újmy na dobré pověsti žalobce, za níž odpovídá stát podle zák. č. 82/1998 Sb. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

Podle § 5 cit. zákona (dále jen zákon ) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen řádný opravný prostředek ), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).

Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem moci státními orgány a jinými pověřenými subjekty. Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle citovaného zákona (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě a trestu) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, vztahuje se na jakýkoliv akt aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení. Podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V řízení o odpovědnosti státu za škodu tudíž soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.

V posuzovaném případě nebylo zjištěno (a dovolatel to ani netvrdí), že by citovaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byla zrušena či změněna příslušným orgánem.

Druhá forma objektivní odpovědnosti státu podle citovaného zákona se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno nebo vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem příslušný orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro své rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 7 a 8 cit. zákona.

Podle § 160 odst. 1 věta první trestního řádu v rozhodném znění nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle § 159 odst. 2 a 3 nebo § 159a odst. 1.

Žalobce (jak vyplývá z obsahu spisu) nesprávný úřední postup spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení v souvislosti s jím podaným trestním oznámením proti neznámému pachateli nezahájily trestní stíhání pro trestný čin pomluvy, jenž podle něj byl spáchán dne 19. 1. 2001 odvysíláním reportáže v regionálním pořadu televize Prima (ZAK TV), v níž byly o žalobci sděleny nepravdivé údaje; to vše za situace, kdy jeho stížnost proti usnesení Policie ČR, Obvodního oddělení P., ze dne 20. 4. 2001, č. j. MRPM-94/P4-Tč-2001, jímž byla věc podle § 159 odst. 1 trestního řádu odložena, neboť se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak, byla pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 11. 5. 2001, č. j. 1 Zn 85/2001 - 8, zamítnuta jako nedůvodná s odůvodněním, že policejní orgán si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových podkladů a správný je i jeho závěr právní, ačkoliv skutečný stav věci nebyl podle dovolatele náležitě objasněn, a v důsledku toho jsou vydaná rozhodnutí nesprávná. Jestliže odvolací soud dovodil, že odpovědnost žalované není v daném případě podle § 13 zákona dána, neboť hodnocení uvedených okolností, tedy zda je zde důvodné podezření ze spáchání trestného činu pomluvy a k zahájení trestního stíhání proti určité osobě, bylo podstatou rozhodovací činnosti uvedených orgánů nacházející odrazu v samotném rozhodnutí o odložení věci podle § 159 odst. 1 trestního řádu, je tento jeho závěr v souladu s ust. § 13 zákona, v jehož smyslu nelze jako nesprávný úřední postup uplatňovat pochybení a nedostatky, spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí si státní orgán neopatřil dostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí nebo že předložené listiny nesprávně hodnotil a v důsledku toho je jím vydané rozhodnutí nesprávné. Za této situace, aniž by byla citovaná rozhodnutí změněna či zrušena, nelze důvodně odpovědnost státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. dovozovat.

Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. není opodstatněný, je tedy správný a v souladu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval namítanou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k níž může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2004

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu