25 Cdo 631/2009
Datum rozhodnutí: 09.06.2011
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 417 obč. zák.




25 Cdo 631/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 762, proti žalované Ing. M. H., pro 754.495,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 C 231/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2008, č. j. 26 Co 483/2007-424, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2008, č. j. 26 Co 483/2007-434, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 6. 2007, č. j. 26 C 231/2004-360, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 26 C 231/2004-360, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 154.495,- Kč za 2 ks dřevěných koz, dřevěné regály a drtě materiál suchomasty a slivenec, a rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody za mramorové mozaikové kostičky je co do základu dán. Žalovaná jakožto správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. S. nechala vyvézt z provozovny úpadkyně na skládku odpadu v obci Lískovice dvě dřevěné kozy, dřevěné regály, mramorové drtě (suchomast a slivenec) a mramorové mozaikové kostičky. Podle tvrzení žalobce se jednalo o jeho majetek a žalovaná mu svým jednáním způsobila škodu. Soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal vlastnictví k dřevěným kozám, regálům a drti, za něž požadoval 154.495,- Kč, a neprokázal ani vlastnictví materiálu, z něhož byly kozy a regály vyrobeny. Bylo zjištěno, že před r. 1998 žalobce úzce spolupracoval s úpadkyní V. S. na základě smlouvy o společném provádění kamenických prací, nebyl však veden stav majetku ani zásob, neexistovalo ani přesné rozlišení, které zařízení a materiál patřilo žalobci. Ohledně drtí slivence a suchomastů se navíc jednalo o materiál zcela bezcenný, jehož odvozem nemohla vzniknout žádná škoda. Žalovaná je právem mohla považovat za odpad, neboť byly v areálu uloženy nedbale a neodborně, a neporušila svým jednáním povinnost postupovat s odbornou péčí. O náhradě za mramorové destičky, za něž žalobce požadoval náhradu škody ve výši 600.000,- Kč, rozhodl soud mezitímním rozsudkem o základu nároku. Dospěl k závěru, že žalobce jejich vlastnictví prokázal a žalovaná se jejich neoprávněným vývozem dopustila porušení povinnosti postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí, a odpovídá tak za způsobenou škodu.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 26 Co 483/2007-434, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve zbytku jej změnil tak, že žalobu na zaplacení 600.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně v otázce vlastnictví k dřevěným kozám, regálům a drti a po doplnění dokazování ohledně provozu skládky v obci Lískovice dospěl k závěru, že žalovaná za škodu způsobenou žalobci neodpovídá, neboť žalobce měl možnost odvézt si ze skládky neoprávněně uložený odpad (mramorové kostičky), a odvrátit tak hrozící škodu, když se na skládku dostavil v době, kdy zde kostičky byly složeny a nebyly dosud zavezeny jiným odpadem. Tento požadavek ostatně plyne i z ust. § 417 obč. zák. a žalobce neprokázal, že zpětný odvoz kostiček ze skládky nebyl možný. I když podle § 12 odst. 3 zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech, se stává vlastníkem odpadu jeho provozovatel, nebrání nic tomu, aby si původní vlastník ze skládky odvezl věc zde omylem uloženou. Uzavřel, že žaloba na náhradu škody za ztrátu kostiček byla spíše šikanózního rázu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. a odůvodňuje je podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v řízení jednoznačně prokázal, že dřevěné kozy a regály dal zhotovit z materiálu, jehož vlastnictví doložil účtenkami, a zpracováním tohoto materiálu se stal i vlastníkem předmětných věcí. Namítá, že vlastnictví drtí, které vyráběl na své drtičce, bylo prokázáno výpovědí svědkyně Sládkové a na tom nemohou nic změnit nedostatky v účetní evidenci. V případě mramorových kostiček se žalobce plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a namítá, že odvolací soud neměl provádět dokazování, když bylo prokázáno, že mu bylo správcem skládky znemožněno odvézt si kostičky ze skládky, a ohradil se proti tvrzení odvolacího soudu ohledně šikanózního rázu žaloby, zbylé kostičky daroval z důvodu, aby nemohly být po skončení konkursu postiženy případnou exekucí, nikoli proto, že by o ně neměl zájem. Odvolací soud tedy věc nesprávně právně posoudil, zejména s ohledem na ustanovení § 12 odst. 3 zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech. Za nesprávný považuje též výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je proti měnícímu výroku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné; ve zbývajícím rozsahu není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 6. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podstatou námitek dovolatele je však nesouhlas se skutkovým zjištěním ohledně jeho možnosti ochránit svůj majetek, jenž byl volně uložen na skládce. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Pokud jde o skutkový závěr odvolacího soudu, že v době, kdy měl žalobce možnost odvézt své mramorové kostičky ze skládky, neměl o ně opravdový zájem, nelze v tomto směru odvolacímu soudu vytknout pochybení. Odvolací soud po doplnění řízení dalším dokazováním v souladu s § 213 odst. 1, 2 o. s. ř. si pro hodnocení důkazů opatřil podklady rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle § 132 o. s. ř. a odchýlit se od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Při svém rozhodnutí odvolací soud přihlížel pouze ke zjištěním, čerpaným z důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů provedeny, takže vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Nejde tedy o případ, že by soud neměl pro svůj skutkový závěr podklad v provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. V dané věci nelze tedy dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která v základních sporných otázkách nemají oporu v provedeném dokazování.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobce kostičky složené na skládce viděl a nic mu nebránilo si svůj majetek odvézt a tento postup žádný právní předpis nevylučuje. Nelze přisvědčit jeho námitce, že mu správce skládky zabránil v odvozu, neboť se jedná o zcela nepodložené tvrzení, které je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Žalobcem namítané ustanovení § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, řeší pouze obecné povinnosti při převzetí odpadu, nikoliv jeho zpětný odběr.

Ze shora uvedeného vyplývá, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku ohledně částky 600.000,- Kč zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně náhrady škody ve výši 154.495,- Kč za 2 ks dřevěných koz, dřevěné regály a drtě, se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, jež má význam jak pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobce v řízení neprokázal vlastnictví ke dvěma kusům dřevěných koz, dřevěným regálům a drtím (materiál suchomasty a slivenec) ani vlastnictví materiálu, z něhož byly kozy a regály zhotoveny.

Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neuvedl. Pokud odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí neodpovídá provedeným důkazům, že k některým důkazům neměl soud přihlížet nebo naopak jiné měl vzít za základ svého rozhodnutí, uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže být námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu otázkou zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

K dovolání do výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení lze odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10), proto bylo dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. června 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu