25 Cdo 627/2010
Datum rozhodnutí: 12.04.2012
Dotčené předpisy: § 427 obč. zák., § 441 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 627/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem Praha 1, Štěpánská 20, proti žalovanému Ing. P. H. , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované ČSOB Pojišťovny, a.s. , člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Pardubice, Masarykovo náměstí 1458, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 112/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, č.j. 22 Co 186/2009-84, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č.j. 13 C 112/2008-61, zamítl žalobu na zaplacení 280.076,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 10. 12. 2006 v 21:12 hodin došlo v Dubenci k dopravní nehodě, při které žalovaný jako řidič osobního vozidla Peugeot 205 narazil přední levou částí vozidla do žalobce klečícího na vozovce. Při nehodě žalobce utrpěl poškození zdraví, jež bylo lékařem ohodnoceno 1.520 body na bolestném a 200 body na ztížení společenského uplatnění. Soud vzal za nesporné, že vedlejší účastník vyplatil žalobci 20 % z těchto nároků. Ze znaleckého posudku, který je obsažen v trestním spisu Policie ČR sp. zn. ORPB-738/OOK-26, vyplývá, že příčinou dopravní nehody byl pobyt žalobce jako chodce ve vozovce v nezvyklé poloze, který pro řidiče představoval neočekávanou překážku. Navíc tuto překážku žalobce vytvořil pod vlivem alkoholu, neboť u něj bylo zjištěno 2,4 promile alkoholu v krvi, naproti tomu žalovaný pod vlivem alkoholu nebyl. Soud neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobce. Příčinou vzniku škody bylo jednání samotného žalobce, který v době střetu klečel v podnapilém stavu uprostřed vozovky. Soud proto zamítl návrh žalobce na doplacení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v rozsahu 80 % lékařského bodového ohodnocení. Soud též neshledal, že by žalobcův zdravotní stav v důsledku škodné události byl podstatně zhoršen oproti stavu před dopravní nehodou, a že by tak měl zvýšené nároky v souvislosti se zhoršením zdravotního stavu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, č.j. 22 Co 186/2009-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o nedůvodnosti žaloby, byť z poněkud jiných důvodů než soud prvního stupně. Shledal míru spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě v rozsahu 80 %, zejména s ohledem na jeho podnapilý stav a chování na komunikaci, jímž porušil ustanovení § 3 odst. 1, § 4 písm. a), b) i § 54 odst. 2, odst. 3 věty první zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Odvolací soud též zdůraznil, že žalovaný nebyl pravomocně odsouzen v trestním řízení, jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, a v dané věci tak neexistuje rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 427 a § 441 obč. zák. s tím, že na vzniku škodné události se podílel jak žalobce, tak žalovaný, žalobce však podstatně výrazněji. K námitce žalobce, že žalovaný nevěnoval dostatečnou pozornost řízení vozidla, a proto byla jeho reakce na vzniklou překážku na vozovce opožděná, soud uvedl, že pozdější reakce žalovaného byla zcela nepochybně vyvolána nejen nepříznivými povětrnostními podmínkami (tma, déšť) a ovlivněním jeho možností dalšími účastníky silničního provozu (oslnění), ale zejména polohou žalobce na vozovce, kdy klečel s hlavou skloněnou k zemi oděn v kabátu s černošedými kostkami, který splýval s povrchem vozovky. Právě poloha těla žalobce a jeho maskování zásadně napomohly podle soudu tomu, že při hodnocení celkové situace došlo k prodloužení reakční doby žalovaného, která se spolupodílela na vzniku škody. Pokud jde o zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, měl soud za to, že současné občasné zdravotní problémy žalobce jej ve způsobu života nijak neomezují a nemají vliv na jeho pracovní zařazení ani uspokojování jeho osobních a společenských potřeb. Soud poukázal na skutečnost, že žalobce v minulosti nebyl zaměstnán, pracoval pouze příležitostně a pokud je pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnocen pouze 25 %, nelze dovodit, že by se žalobce nemohl uplatnit na trhu práce, když ani nesplňuje podmínky pro přiznání částečného invalidního důchodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je soud při rozhodování o náhradě škody ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán rozhodnutím státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání žalovaného. Vytýká soudům, že při právním posouzení věci nezohlednily, že škoda mu byla způsobena nedbalostním jednáním žalovaného zakládajícím trestný čin, k jehož spáchání se v trestním řízení žalovaný doznal, a proto bylo jeho stíhání podle ustanovení § 307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, podmíněně zastaveno. Dovolatel namítá, že závěr o míře zavinění jednotlivých účastníků dopravní nehody nemá oporu v provedeném dokazování, a není tak zřejmé, jakým způsobem k němu soudy došly. Nesouhlasí též se závěrem, že přítomnost alkoholu v jeho krvi byla rozhodující příčinou vzniku škody, neboť k jeho pádu při přecházení vozovky mohlo dojít i bez požití alkoholu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný a vedlejší účastník se k podanému dovolání samostatně vyjádřili. Ztotožnili se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.

Jelikož dovolání podle svého obsahu směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a jednalo se o první rozhodnutí v dané věci, čímž je vyloučena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., posoudil dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jenž ji podmiňuje zásadním právním významem napadeného rozhodnutí. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatel pochybení při hodnocení důkazů ve vztahu ke stanovení míry spoluzavinění jednotlivých účastníků dopravní nehody, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoli přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) . s. ř. Nesprávné právní posouzení věci namítá dovolatel až jako důsledek nesprávného hodnocení důkazů, a tedy i nesprávného zjištění skutkového stavu.

Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem, že rozhodující příčinou škody bylo jeho chování ovlivněné alkoholem, je nutno uvést, že otázka příčinné souvislosti, v daném případě mezi jednáním žalobce a žalovaného a vznikem škody, je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Tyto právní závěry dovolatel nezpochybňuje.

Škoda byla způsobena provozem dopravního prostředku osobního automobilu, jehož provozovatelem je žalovaný, a proto je správná aplikace § 427 obč. zák., což ovšem nevylučuje současnou odpovědnost řidiče podle ustanovení § 420 obč. zák. Odpovědnost podle § 427 obč. zák. ani podle § 420 odst. 1 obč. zák. nevylučuje však možnost spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.). Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry zavinění každého z nich a u objektivní odpovědnosti se přihlíží k tomu, jak která skutečnost přispěla ke způsobení škody a ovlivnila její rozsah. Zvažují se proto i příčiny na straně poškozeného, které vedly ke škodě. V rozsahu, v jakém se poškozený podílel na vzniku škody, není dána odpovědnost provozovatele, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi jednáním provozovatele a skutečnostmi, za něž nese odpovědnost, a totéž platí pro odpovědnost řidiče podle § 420 obč. zák. Odvolací soud zvažoval příčiny střetu na straně žalovaného i žalobce a jejich význam zohlednil. Konkrétní kvantifikaci míry spoluzavinění určenou s ohledem na individuální okolnosti daného případu by mohl dovolací soud zpochybnit (stejně jako při aplikaci jiných relativně neurčitých hypotéz právní normy) pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

K otázce vázanosti soudu rozhodnutím státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání, jíž dovolatel pokládá za zásadně právně významnou, lze uvést, že z ustanovení § 135 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2). Pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že žalovaný spáchal trestný čin, je tedy soud ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán, avšak pouze pokud jde o jeho zaviněné protiprávní jednání. Jestliže však okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě žalovaného mohla podílet svým jednáním i další osoba ve smyslu ustanovení § 441 obč. zák., vázanost rozhodnutím se při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této osoby neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 22/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1623/2010). Uvedené tím spíše platí u rozhodnutí, z nichž soud ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. jen vychází . Proto otázka formulovaná dovolatelem pro rozhodnutí v této věci zásadní význam nemá.

Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. že se odvolací soud nevypořádal s doznáním žalovaného k trestnému činu, že dostatečně nezdůvodnil stanovení míry zavinění na vzniku škody), uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, nezahrnuje-li tvrzená vada řízení otázku zásadního právního významu (tj. otázku sporného výkladu procesních předpisů), tato podmínka v daném případě splněna není.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo; žalovanému a vedlejšímu účastníkovi náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu