25 Cdo 615/2006
Datum rozhodnutí: 30.07.2008
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb.




25 Cdo 615/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátkou, proti žalovanému m. H., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 312/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2005, č. j. 25 Co 294/2005-610, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2005, č. j. 25 Co 294/2005-610, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 2. 2006, č. j. 25 Co 294/2005-623, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. května 2005, č. j. 5 C 312/93-573, ve výrocích o platební povinnosti žalovaného m. H. a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a tímto žalovaným, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po změně a rozšíření žaloby domáhala po žalovaném městu (dále též žalovaný ) a F. n. H. K. (původní druhá žalovaná) náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady bolestného ve výši 63.000,- Kč s příslušenstvím, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 600.000,- Kč s příslušenstvím, náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 31. 12. 2004 ve výši 437.884,- Kč s příslušenstvím a renty ve výši 3.848,- Kč s příslušenstvím měsíčně od 1. 1. 2005 do budoucna. Žalobu odůvodnila tím, že dne 24. 7. 1989 byla přijata s bolestmi páteře v nemocnici v H. (právní předchůdce žalovaného), kde se její zdravotní stav začal zhoršovat, avšak ani přesto jí nebylo provedeno diagnostické vyšetření, které by odhalilo závažnost onemocnění; 15. 8. 1989 byla převezena do F. n. H. K., kde jí lékaři provedli kontrastní vyšetření páteře, a dne 16. 8. 1989 byla operována pro výhřez meziobratlové ploténky mezi 4. a 5. obratlem. Ocitla se v dlouhodobé pracovní neschopnosti a po ukončení nemocenské (od 24. 6. 1990) jí byl přiznán plný invalidní důchod. Jelikož v důsledku privatizace došlo ke zrušení původního odpovědného subjektu M. n. v H., domáhá se žalobkyně náhrady škody po jeho právním nástupci žalovaném městu a původní druhé žalované F. n. H. K.

Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 4. 1995, č. j. 5 C 312/93-22, kterým byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 1995, č. j. 17 Co 670/95-37, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Jičíně poté rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č. j. 5 C 312/93-322, uložil žalovanému a F. n. H. K. společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění 555.000,- Kč s příslušenstvím, na náhradě za ztrátu na výdělku 199.805,- Kč s příslušenstvím a částku 3.048,- Kč měsíčně od 1. 1. 2000 s příslušenstvím, ohledně částky 25.336,- Kč s příslušenstvím a části požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalovaného a F. n. H. K. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 1. 2001, č. j. 21 Co 571/2000-367, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že shodně s ním považoval žalovaného za právního nástupce M. n. v H.

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 7. 2001, č. j. 5 C 312/93-426, žalobu v plném rozsahu zamítl, a to pro promlčení všech uplatněných nároků, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 3. 2002, č. j. 21 Co 401/2001-433, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem na počátek běhu subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, že žalovaná přinejmenším v době podání žaloby nevěděla, který ze žalovaných by měl za škodu odpovídat , a že nárok není promlčen.

Okresní soud v Jičíně poté rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, č. j. 5 C 312/93-573, uložil žalovanému městu povinnost zaplatit žalobkyni 50.400,- Kč s příslušenstvím za bolest, 480.000,- Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění, 199.073,- Kč s příslušenstvím za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005 a částku 1.995,- Kč měsíčně od 1. 5. 2005, F. n. H. K. uložil povinnost zaplatit žalobkyni 12.600,- Kč s příslušenstvím za bolest, 120.000,- Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění, 49.768,- Kč s příslušenstvím za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005 a částku 498,- Kč měsíčně od 1. 5. 2005, zamítl žalobu ohledně části požadovaných úroků z prodlení z náhrad bolestného a ztížení společenského uplatnění a ohledně částek 163.548,- Kč s příslušenstvím (představující náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005, kterou žalobkyně požadovala po žalovaném) a 40.887,- Kč s příslušenstvím (představující náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005, kterou žalobkyně požadovala po F. n. H. K.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dne 24. 7. 1989 přijata pro bolesti páteře na rehabilitační oddělení M. n. v H. (která v souvislosti s privatizací zanikla a do jejích práv a povinností vstoupilo žalované město), 31. 7. 1989 ji na žádost MUDr. S. vyšetřil MUDr. R., kontrastní rentgenové vyšetření páteře však neprovedl a doporučil ještě posečkat. Zdravotní stav žalobkyně se zhoršoval, F. n. H. K. podmiňovala žádost MUDr. S. o přijetí a vyšetření žalobkyně provedením kontrastního RTG vyšetření. Dne 15. 8. 1989 byla žalobkyně se stupňujícími bolestmi páteře a postupným odumíráním končetin odeslána do F. n. H. K., kde jí téhož dne bylo provedeno kontrastní vyšetření páteře a následující den (16. 8. 1989) byla operována meziobratlová ploténka mezi 4. a 5. obratlem. Následně si žalobkyně zajistila přijetí do nemocnice v P., kde byla hospitalizována od 11. 4. 1990 do 4. 5. 1990 a kde jí ošetřující lékař MUDr. M. sdělil, že její nepříznivý zdravotní stav (velké bolesti páteře, problém s udržením stolice a moči) již nelze v důsledku prodlev s vyšetřeními a operací změnit. Po ukončení pracovní neschopnosti (trvající od 19. 7. 1989 do 24. 6. 1990) jí byl přiznán plný invalidní důchod. Soud prvního stupně, vycházeje z právního názoru odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, dospěl k závěru, že žalobkyně v době podání žaloby věděla o škodě vzniklé na jejím zdraví, ovšem o tom, kdo za škodu nese odpovědnost, se dozvěděla až po zahájení soudního řízení ze znaleckého posudku vyhotoveného v prosinci roku 1997 Doc. MUDr. Z. N., CSc., a proto k promlčení uplatněných nároků nedošlo. Při zkoumání předpokladů odpovědnosti žalovaného a F. n. H. K. za škodu vycházel soud prvního stupně z revizního znaleckého posudku U. K. v P. a dospěl k závěru, že škoda na zdraví žalobkyně vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obou těchto subjektů, neboť právní předchůdce žalovaného (M. n. v H.) neprovedl včas morfologické vyšetření páteře a žalobkyni včas nepřeložil na neurochirurgickou kliniku, F. n. H. K. pak přistoupila k operaci pozdě; žalovaný tedy odpovídá za škodu na zdraví žalobkyně z 80%, F. n. H. K. z 20%, čemuž korespondují přiznané výše jednotlivých nároků. Při určení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění vycházel soud ze základního bodového ohodnocení stanoveného podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též vyhláška ), tyto náhrady pak zvýšil postupem podle § 7 vyhlášky na dvacetinásobek, když konstatoval, že život žalobkyně se v pouhých 33 letech ve všech oblastech (osobní, profesní, sportovní, společenské) zcela změnil, žalobkyně se nemůže věnovat domácnosti, pracím, které dříve bez problému zvládala, ani sportům, kterým se rekreačně věnovala, a je zcela vyřazena ze společenských a kulturních činností v O. b. ve V., příprav a organizování plesů a akcí pro děti, které dříve prováděla; zdravotní stav žalobkyně zůstává neměnný s přetrvávajícími bolestmi. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni rovněž náhradu za ztrátu na výdělku ve výši odpovídající valorizaci průměrného výdělku za období od 1. 7. 1990 do 31. 4. 2005 a měsíční rentu od 1. 5. 2005. U části požadovaných úroků z prodlení u bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění a části náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 19990 do 30. 4. 2005 shledal žalobu nedůvodnou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 12. 2005, č. j. 25 Co 294/2005-610, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 2. 2006, č. j. 25 Co 294/2005-623, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených částech, tj. v částech výroků týkajících se platební povinnosti žalovaného (F. n. H. K. jako původní druhá žalovaná rozsudek soudu prvního stupně nenapadla, proto ten ve vztahu k ní nabyl právní moci), ohledně náhrady za bolest co do 25.200,- Kč s příslušenstvím potvrdil a co do 25.200,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění co do 240.000,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil a ohledně 240.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ohledně náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005 ve výši 199.073,- Kč s příslušenstvím a částky 1.995,- Kč měsíčně od 1. 5. 2005 jej potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, F. n. H. K. a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že žalovaný odpovídá žalobkyni podle § 420 obč. zák. za škodu způsobenou porušením právních povinností daných ustanovením § 55 odst. 1 písm. c) zákona č. 50/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 30. 6. 2000, neboť včas nerozpoznal, nevyšetřil a nevyhodnotil příznaky komprese kaudy míšní a tato pozdní indikace morfologického vyšetření páteře zapříčinila poškození zdraví žalobkyně. Dovodil, že nároky nejsou promlčeny, neboť žalobkyně se nedozvěděla o odpovědném subjektu před podáním žaloby, a dále shodně se soudem prvního stupně posoudil případ žalobkyně jako mimořádného zřetele hodný ve smyslu § 7 vyhlášky, ovšem za přiměřené považoval navýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění o desetinásobek.

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterými bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalovaného, a proti jeho výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podalo žalované město H. dovolání, v němž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů o pasivní legitimaci, nepromlčení uplatněných nároků a o splnění předpokladů jeho odpovědnosti za škodu na zdraví žalobkyně. Tvrdí, že rehabilitační oddělení nemocnice v H., kam byla žalobkyně dne 24. 7. 1989 přijata s bolestmi páteře, spadalo pod O. ú. n. z. v J., jenž byl nadán právní subjektivitou a z jehož organizační struktury byla následně vyčleněna N. s p. v H. - od 1. 1. 1992 M. n. H. jako příspěvková organizace, jejímž zakladatelem bylo se souhlasem Ministerstva zdravotnictví) žalované město; z uvedeného žalovaný dovozuje, že veškeré nevyřešené nároky vyvěrající z odpovědnosti za škodu na zdraví vzniklé pacientům při poskytování péče před 1. 1. 1992 přešly na tuto M. n. H., která již ke dni podání žaloby byla registrovaným nestátním zdravotnickým zařízením s právní subjektivitou do dnešní doby existující; dohodou o bezúplatném převodu majetku uzavřenou dne 1. 4. 1995 mezi F. n. m. ČR a žalovaným městem přešly na žalovaného práva a povinnosti k převáděnému movitému a nemovitému majetku, nikoli vztahy odpovědnosti k náhradě škody na zdraví, jak soudy obou stupňů nesprávně dovodily. Žalovaný dále dovozuje promlčení uplatněných nároků z toho, že již v době podání žaloby (29. 9. 1993) měla žalobkyně vědomost o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, jestliže v žalobě jednoznačně uvedla dvě zdravotnická zařízení (M. n. H. a F. n. H. K.), u nichž byla v roce 1989 hospitalizována (v opačném případě, nebyl-li by znám okruh odpovědných subjektů, nebyl by důvod k podání žaloby); navíc, o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku se žalobkyně dozvěděla již 3. 12. 1990, kdy obdržela první splátku invalidního důchodu, a o ztížení společenského uplatnění nejpozději při svém pobytu v nemocnici v P. (v období od 11. 4. 1990 do 4. 5. 1990), kde byla seznámena se svým nepříznivým zdravotním stavem. Podle žalovaného žalobkyně neunesla ani důkazní břemeno o prokázání porušení právní povinnosti, ze skutkového stavu totiž jednoznačně nevyplývá, že by MUDr. S. porušil své právní povinnosti v souvislosti s diagnostickými závěry o jejím zdravotním stavu, když ji odeslal (o své vůli a bez souhlasu F. n. H. K.) k vyšetření až 15. 8. 1989. V těchto případech je třeba si klást otázku, zda lékař hodnotil zdravotní stav pacienta podle zjistitelných poznatků vědy, zda si zjišťoval a bral v úvahu potřebné a dosažitelné symptomy a dílčí vyšetření a zda z nich vyvodil adekvátní diagnostický závěr; diagnostický omyl není protiprávním jednáním . Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný nepřípustně uplatňuje nové skutečnosti a důkazy, vznáší opakovaně námitku promlčení, se kterou se však soudy obou stupňů řádně vypořádaly a správně dospěly k závěru, že prodleva s vyšetřením žalobkyně, která způsobila závažnou škodu na zdraví, byla non lege artis, a že odpovědným subjektem je žalovaný, přičemž je právně bezvýznamné, pokud nyní žalovaný namítá, že již k 1. 1. 1992 byla zřízena příspěvková organizace M. n. v H. Navrhuje proto, aby bylo dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, příp. jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je důvodné, byť ne ze všech uplatněných důvodů.

Podle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 30. 4. 2000, s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení přechod pohledávek se řídí jinak právní úpravou postoupení pohledávky podle zvláštních předpisů. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na F. až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni F. neručí. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení nabyvatel je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazku.

Z této zvláštní úpravy je zřejmé, že práva a závazky související s privatizovaným majetkem přecházejí na nabyvatele bez dalšího již ze zákona ke dni účinnosti smlouvy o prodeji; smluvně tyto účinky vyloučit není možné (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 18 Co 299/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 11, ročník 1999). Není proto zapotřebí, aby taková práva a závazky byly samostatně převáděny či vůbec výslovně zmiňovány, jak je tomu i v daném případě závazku k náhradě škody na zdraví, který souvisí s privatizovaným majetkem příslušného zdravotnického zařízení. Pouze u těch závazků, které žádnou souvislost s privatizovaným majetkem neměly, zákon předpokládá režim postoupení pohledávky podle obecných předpisů.

Jestliže se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 4. 10. 1994, č. j. 450/633/ZEL/94, a dohody o bezúplatném převodu majetku uzavřené dne 1. 4. 1995 mezi F. n. m. Č. r. a žalovaným městem přešla k 1. 4. 1995 na žalované město nejen práva k privatizovanému majetku, ale i závazky s tímto majetkem související, včetně odpovědnostního závazku vůči žalobkyni, je jeho právní názor správný.

Stejně tak nelze přisvědčit názoru dovolatele, že zaměstnanec jeho právního předchůdce, MUDr. S., neporušil své právní povinnosti v souvislosti s diagnostickými závěry o zdravotním stavu žalobkyně, když ji odeslal k vyšetření až 15. 8. 1989, neboť jestliže si zjišťoval a bral v úvahu potřebné a dosažitelné symptomy a dílčí vyšetření a vyvodil z nich adekvátní diagnostický závěr, není případný diagnostický omyl protiprávním jednáním.

Předpokladem pro vznik odpovědnosti podle § 420 obč. zák. je porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění škůdce, jež se předpokládá. Protiprávním může být jak protiprávní jednání, tedy léčebný postup či zákrok, který není v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, tak opomenutí tam, kde bylo třeba určitým způsobem jednat. Přitom platí, že každý diagnostický nebo léčebný zákrok je větším či menším zásahem do integrity pacienta a je vždy provázen určitým rizikem možných komplikací.

Soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, správně zaměřil znalecké dokazování na otázku, zda nebýt chybného stanovení diagnózy, nesprávného způsobu léčby a pozdní indikace morfologického vyšetření páteře k újmě na zdraví žalobkyně by v takovém rozsahu nedošlo, a zcela správně po právní stránce vymezil, mezi kterými skutečnostmi má být vztah příčinné souvislosti prokazován. Správně pak soudy obou stupňů dospěly k právnímu názoru, že lékaři M. n. v H. porušili povinnosti uložené jim zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, protože nepostupovali správně, když přes zhoršující se zdravotní stav žalobkyně neprovedli kontrastní vyšetření páteře, které by ukázalo správnou diagnózu, a že škoda na zdraví žalobkyně byla způsobena tímto protiprávním jednáním (chybně vedeným způsobem léčby, resp. neprovedením potřebných diagnostických úkonů).



Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

U práva na náhradu škody na zdraví je tedy stanovena pouze promlčecí doba subjektivní, která je dvouletá, a jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a ne jen předpokládaná vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o odpovědné osobě. Zákon však v tomto směru nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody, tím spíše pak není podmínkou přesná znalost míry účasti jednotlivých škůdců, může-li poškozený dovodit, že škoda byla způsobena některým či více škůdci, jejichž totožnost je mu známa. Najisto lze totiž odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, publikovaný pod C 4273 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, publikovaný tamtéž pod C 2202, či rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, C 2220).

Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění přejal i soud odvolací, zde vyšel z toho, že žalobkyně se v dubnu 1990 dozvěděla v nemocnici v P. od MUDr. M., že její nepříznivý zdravotní stav byl vyvolán opožděným provedením operace. Dovodil však, že teprve v průběhu soudního řízení v roce 1997 se ze znaleckých posudků dozvěděla o určitém podílu pochybení F. n. v H. K., zatímco do té doby nemohla vědět, zda se na její zdravotní újmě podílejí obě zdravotnická zařízení, která jí poskytla péči. Je tedy zřejmé, že tento závěr o znalosti osoby škůdce, tj. o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, není v souladu se zákonem ani ustálenou soudní praxí, neboť opomíjí okolnost, že žalobkyně již v roce 1990 měla k dispozici údaje o tom, že její nepříznivý zdravotní stav má souvislost s operací, resp. s jejím opožděným provedením, přičemž nepochybně věděla, která zdravotnická zařízení se na její léčbě podílela. Je proto třeba přisvědčit dovolateli, že již k tomuto okamžiku se váže zákonem předpokládána znalost o odpovědných osobách (jako jedna ze dvou podmínek počátku běhu subjektivní promlčecí doby), neboť žalobkyně disponovala takovými informacemi o okolnostech vzniku škody, z nichž mohla dovodit odpovědnost určité konkrétní osoby (zdravotnických zařízení) jako dostatečně pravděpodobnou, samozřejmě s tím, že přesný rozsah odpovědnosti, případně míru jejich účasti, může stanovit až následné soudní řízení.

Ze všech těchto důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a v závislých [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc mu byla v odpovídajícím rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; soud se bude znovu zabývat otázkou promlčení jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody a vedle okamžiku vědomosti o osobě škůdce, který je u všech stejný, rozliší i okamžik vědomosti o vzniku škody, který se u jednotlivých nároků liší. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2008

JUDr. Petr Vojtek , v. r.

předseda senátu