25 Cdo 603/2004
Datum rozhodnutí: 23.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

25 Cdo 603/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, o zaplacení částky 27.198,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 596/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 13 Co 109/2003-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 27.198,30 Kč s příslušenstvím, kterou mu měl způsobit vyšetřovatel Místního oddělení Policie ČR tím, že v odůvodnění usnesení ze dne 19. 2. 1992, ČVS:VB-1863/PS-91, uvedl nepravdivé skutečnosti. Žalobce o tyto údaje opřel svou neúspěšnou žalobu o ochranu osobnosti a v řízení, které vedl u Městského soudu v Praze, mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.



Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2000, č. j. 13 C 596/93-72, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2001, č. j. 13 Co 432/2000-100, a věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, aby podle skutkových tvrzení v žalobě ujasnil charakter uplatněného nároku a aby jako s organizační složkou vystupující za stát jednal s Ministerstvem spravedlnosti, nikoliv s Ministerstvem vnitra. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 7. 2. 2002, č. j. 13 C 596/93-110, žalobu odmítl pro neodstranění vad spočívajících v neurčitosti; toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2002, č. j. 13 Co 161/2002-121, a věc byla vrácena soudu prvního stupně s odůvodněním, že žaloba je způsobilá projednání.



Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, č. j. 13 C 596/93-132, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v odůvodnění usnesení Policie ČR, Místního oddělení K., P. 1, ze dne 19. 2. 1992, ČVS:VB-1863/PS-91, jímž bylo odloženo oznámení B. V. proti ing. R. P. ve věci podezření z trestného činu pomluvy, vyšetřovatel kromě jiného uvedl, že ing. P. při své činnosti v Konfederaci politických vězňů vycházel ze stížností od JUDr. S., Krajský soud Praha, JUDr. K., Krajský soud v Praze a JUDr. K., Nejvyšší soud ČR na chování B. V.; toto usnesení bylo zrušeno ke stížnosti žalobce usnesením Obvodní prokuratury pro Prahu 1 ze dne 1. 9. 1992, č. j. Pn 211/91-20. Žalobce v mezidobí podal u Městského soudu v Praze proti JUDr. E. K., J. K. a JUDr. L. S. žalobu na ochranu osobnosti, která byla rozsudkem ze dne 20. 11. 1992, sp. zn. 31 C 33/92, zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost nahradit manželům K. náklady řízení. Nárok žalobce na náhradu takto vzniklé škody proti státu soud posuzoval podle ustanovení § 1 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal vztah příčinné souvislosti mezi zrušeným usnesením a povinností hradit náklady řízení, které žalobce vyvolal svým svobodným rozhodnutím vést soudní spor na základě vágní formulace obsažené v odůvodnění usnesení. Žalobce musí za této situace nést důsledky neúspěchu ve věci, zejména proto, že po zrušení předmětného usnesení v soudním sporu pokračoval, takže většina nákladů vznikla v důsledku jeho vlastního procesního chování.



K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 13 Co 109/2003-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, k nimž doplnil, že předmětné rozhodnutí bylo sice pro nezákonnost zrušeno, avšak žalobce netvrdí ani neprokazuje, že mu škoda vznikla v souvislosti s jeho výrokem a podstatou (tedy s odložením trestního oznámení), nýbrž její vznik spojuje s tím, že z údajů obsažených v odůvodnění usnesení nesprávně dovodil neexistující právo na ochranu osobnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda má občan právo předpokládat, že rozhodnutí státního orgánu a jeho obsah je v souladu s platnou právní úpravou, a zda se může před vyčerpáním opravných prostředků tímto rozhodnutím řídit a vycházet z něj. Namítá, že v této konkrétní věci podal trestní oznámení a předpokládal řádné prošetření tohoto podnětu orgány činnými v trestním řízení v souladu se zásadou objektivní pravdy; proto se řídil údaji uvedenými v rozhodnutí o odložení oznámení a na jejich základě uplatnil soudně nárok na ochranu osobnosti, aniž mohl předpokládat, že rozhodnutí bude pro nezákonnost zrušeno a že skutečnosti v něm uvedené se ukáží být nepravdivými. Vytýká soudům obou stupňů, že neprovedly navrhovaný důkaz spisem ČVS:VB-1863/Ps-91 ani výslechem vyšetřovatele a že neposkytly žalobci možnost seznámit se s obsahem spisu Krajského soudu sp. zn. Spr 604/91, aby mohl vyhovět výzvám soudu k upřesnění žalobních tvrzení. V tom žalobce spatřuje vadu řízení kolidující s právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by po předcházejícím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně ve věci jinak (okolnost, že odvolací soud mezitím zrušil též usnesení, jímž byla žaloba odmítnuta, není z hlediska přípustnosti dovolání významné); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Rozhodnutí odvolacího soudu (shodně se soudem prvního stupně) je založeno na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi zrušením usnesení o odložení trestního oznámení pro nezákonnost a majetkovou újmou, která žalobci vznikla v souvislosti s neúspěchem v soudním sporu na ochranu osobnosti, který podle svého tvrzení vedl na základě údajů obsažených v odůvodnění usnesení. Dovolatel spatřuje zásadní význam tohoto rozsudku v řešení otázky, zda měl při podání žaloby na ochranu osobnosti právo spolehnout se na správnost odůvodnění rozhodnutí o odložení trestního stíhání.

Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody je jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí (příp. nesprávného úředního postupu), tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Příčinná souvislost musí být bezpečně prokázána (nestačí pouhá pravděpodobnost); rozhodující je přitom věcná souvislost příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, publikovaný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992).

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění [dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu nezpochybňuje, ostatně jejich správnost ani nemůže být vzhledem k možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu], že žalobci byla v soudním řízení o ochranu osobnosti uložena povinnost hradit protistraně náklady řízení, které bylo zahájeno žalobou žalobce podanou poté, co z předmětného usnesení dovodil, že žalovaní manželé K. a JUDr. S. se dotkli jeho osobnostních práv.

Za tohoto skutkového stavu je zřejmé, že bezprostřední příčinou žalobcem tvrzené majetkové újmy bylo rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení jako důsledek neúspěchu v soudním sporu, který žalobce zahájil ze svého rozhodnutí na základě přesvědčení o zásahu do svých osobnostních práv. I když sice ve svém rozhodování, zda žalobu podat, mohl být ovlivněn odůvodněním později zrušeného usnesení, bylo soudní řízení plně v jeho rukou, neboť bez jeho žaloby by nemohlo být zahájeno; to platí bez ohledu na pohnutku k podání žaloby či omyl žalobce ve výkladu právních norem či příslušných pasáží odůvodnění usnesení vydaného v trestním řízení. Soud rozhodující o žalobě na ochranu osobnosti uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení po provedeném dokazování v občanském soudním řízení, v němž dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Žalobcem zmiňovaná formulace v usnesení vydaném v trestním řízení byla pouze jedním z důvodů, pro které vyšetřovatel vydal rozhodnutí o odložení trestního oznámení, a ani její případná nepřesnost či nesprávnost neměla vliv na výsledek soudního řízení o ochranu osobnosti. To platí tím spíše, že žalobce zahájil občanské soudní řízení v době, kdy nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti, jíž on sám napadal správnost usnesení o odložení trestního oznámení a usiloval o jeho zrušení, a vedl je dokonce i v době po zrušení tohoto usnesení.

Z uvedeného je zřejmé, že otázka příčinné souvislosti byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem a že ani z pohledu dovoláním vymezené právní otázky práva občana spolehnout se na správnost odůvodnění rozhodnutí státního orgánu nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jímž by mohla být založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se s ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. mohl zabývat důvodností námitek jiných vad řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2005

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu