25 Cdo 600/2001
Datum rozhodnutí: 25.09.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 600/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, proti žalovanému V. K., o zaplacení 51.656,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 50/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2000, č. j. 62 Co 219/2000 - 98, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, č. j. 8 C 50/98 - 26, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 51.656,- Kč se 16% úrokem od 11. 4. 1995 do zaplacení a aby žalobce byl povinen odevzdat žalovanému objednané nádobí do 28 dnů po zaplacení a připsání kupní ceny na jeho bankovní účet, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 17. 4. 1993 uzavřeli účastníci kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-124 GRANDE a D-400-24 IDEALE 24, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 2.689,- DEM ve 24 měsíčních splátkách od 10. 5. 1993 do 10. 4. 1995 v přepočtu na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy. Účastníci také ujednali, že v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle § 544 OZ. Dále bylo zjištěno, že žalovaný na kupní cenu ničeho nezaplatil a prostřednictvím svého zástupce dvěma dopisy ze dne 22. 4. 1993, z nichž jeden byl adresován do sídla žalobce v Č. a druhý na jeho pobočku v H., od uzavřené kupní smlouvy s odkazem na ustanovení § 48 odst. 1 obč. zák. odstoupil. Obvodní dospěl k závěru, že žalovaný od uzavřené kupní smlouvy odstoupil v souladu s citovaným ujednáním ve smlouvě obsaženým (přičemž tento jeho jednostranný právní úkon byl žalobci řádně doručen), čímž došlo ke zrušení smlouvy od počátku, a proto požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny není důvodný.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 1999, č. j. 14 Co 561/98 - 50, rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud řízení doplnil obsahem přílohy ke kupní smlouvě, která je její nedílnou součástí, z níž zjistil, že účastníci se též dohodli na tom, že všechny změny kupní smlouvy musí být písemnou formou odsouhlaseny oběma stranami, a dále, že kupující může podat písemnou žádost o zrušení smlouvy s tím, že posléze bude písemně o stanovisku firmy prodávajícího informován". Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že jazykové vyjádření tohoto ujednání předpokládá jednak nabídku kupujícího na zrušení smlouvy učiněnou formou žádosti a dále její akceptaci prodávajícím (tedy jeho souhlasné stanovisko), z čehož dovodil, že ke zrušení smlouvy může dojít jen na základě dvoustranného právního úkonu účastníků smlouvy, a nikoliv jednostranným právním úkonem kupujícího. Dále městský soud obvodnímu soudu vytkl, že se nezabýval otázkou aktivní legitimace žalobce, ani otázkou oprávnění reprezentantů žalobce kupní smlouvy uzavírat, a nezkoumal též otázku možnosti kupujícího od smlouvy odstoupit ze zákonných důvodů (§ 48 odst. 1 obč. zák.); dále soudu prvního stupně uložil, aby najisto postavil rozpor mezi požadavkem žalobce uvedeným v žalobě a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), v němž žalobce již nepožaduje uložení mu povinnosti vydat žalovanému předmět kupní smlouvy.

Podáním došlým soudu prvního stupně dne 14. 6. 1999 změnil žalobce petit žaloby tak, že požaduje, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 49.103,40 Kč se16% úrokem z prodlení od 11. 4. 1995 do zaplacení; tuto změnu žaloby obvodní soud připustil usnesením ze dne 23. 7. 1999 č. j. 8 C 50/98 - 66.

Obvodní soud pro Prahu 9 pak ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7. 10. 1999, č. j. 8 C 50/98 - 71, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 18.792,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 11. 4. 1995 do zaplacení, ohledně částky 30.311,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, co do částky 2.552,60 Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud po doplnění dokazování nepřisvědčil námitkám žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce a za neprokázané považoval též jeho tvrzení o tom, že kupní smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V souladu s právním názorem odvolacího soudu dále dovodil, že podle ujednání obsažených v kupní smlouvě účastníků a v její příloze neměl kupující (žalovaný) možnost od této smlouvy jednostranně odstoupit, a že ke zrušení smlouvy by mohlo dojít jen na základě dohody jejích účastníků. Vzhledem k tomu, že žalobce na nabídku žalovaného smlouvu zrušit nepřistoupil, ke zrušení smlouvy dohodou nedošlo, a proto právní úkon žalovaného, jímž od smlouvy odstoupil, nepovažoval za platný. Dále se soud prvního stupně zabýval námitkou promlčení nároku žalobce, kterou žalovaný vznesl; s odkazem na ustanovení § 100 a § 101 obč. zák. dospěl k závěru, že nárok žalobce je v rozsahu 16. dohodnutých splátek kupní ceny, které se žalovaný zavázal zaplatit od května do prosince 1993 a od ledna do srpna 1994, promlčen, a proto v této části žalobu ohledně částky 30.311,40 Kč s příslušenstvím zamítl.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2000 č. j. 62 Co 219/2000 - 98 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 18.792,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. 4. 1995 do zaplacení zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalobce i žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a převážně se ztotožnil i s jeho závěry právními. Odlišný názor zaujal jen ohledně výkladu vedlejších ujednání ve smlouvě obsažených, když v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že kupující je oprávněn od smlouvy jednostranným právní úkonem odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů, nebo i bez uvedení důvodu. Jestliže proto v dané věci žalovaný dopisem ze dne 22. 4. 1993 od kupní smlouvy odstoupil (§ 48 odst. 1 obč. zák.), došlo tímto jeho jednostranným právním úkonem ke zrušení smlouvy od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.), a požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny nepovažoval proto soud za důvodný. S ohledem na tento závěr se odvolací soud blíže nezabýval dalšími námitkami žalovaného, ani odvoláním žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, pokud přisvědčil námitce žalovaného o částečném promlčení nároku žalobce. Ze stejného důvodu pak městský soud zamítl i návrh žalobce na připuštění dovolání k posouzení otázky promlčení jednotlivých splátek kupní ceny, neboť tato otázka nebyla v odvolacím řízení řešena. Zamítavý výrok o nepřipuštění dovolání žalovaného k otázce možnosti jednostranného odstoupení od smlouvy kupujícím odůvodnil odvolací soud tím, že tato otázka byla v odvolacím řízení vyřešena v souladu s právním názorem žalovaného uvedeným v jeho odvolání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaný měl podle ujednání, že v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle § 544 OZ ve výši 25% smluvní ceny" možnost od této smlouvy jednostranně odstoupit. Poukazuje na to, že v příloze ke kupní smlouvě se dále účastníci dohodli na tom, že žádost o zrušení kupní smlouvy kupujícím musí být podána pouze písemně, a to na centrálu firmy, a že kupující bude písemně vyrozuměn o stanovisku firmy v zákonné lhůtě", a že ve smlouvě je též uvedeno, že kupující prohlašuje, že byl řádně seznámen s kupní smlouvou a její přílohou, která je její nedílnou součástí". Odvolacímu soudu vytýká, že obě smluvní ujednání vyložil odtržitě, a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti. Dovolatel je toho názoru, že kupující může dosáhnout zrušení smlouvy jen na základě písemné žádosti a její akceptace ze strany prodávajícího, k čemuž však v daném případě nedošlo. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání poukázal na to, že v blanketním dovolání žalobce není uvedeno, z jaké dovolacího důvodu je podáno, a již proto jej nelze považovat za důvodné bez ohledu na to, že bylo později doplněno; jinak se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že bylo podáno ve lhůtě podle § 240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ( § 241 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.). Podle § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. platí ust. § 237 odst. 2, § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř. obdobně.

V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 18.792,- Kč s příslušenstvím změněn, a ohledně částky 30.310,- Kč s příslušenstvím potvrzen. Protože dovolání, kterým byl napaden měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, směřuje proti výroku ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

V případě potvrzujícího výroku odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání ust. § 238 odst. 1 ani ust. § 239 odst. 1 o.s.ř. a - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání současně podáno.

Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalobce v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení otázky mající podle jeho názoru zásadní právní význam, a to otázky promlčení jednotlivých splátek".

Zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu vychází ze závěru, že za stavu, kdy žalovaný na základě ujednání v kupní smlouvě obsaženém dopisem ze dne 22. 4. 1993 od této smlouvy odstoupil (§ 48 odst. 1 obč. zák.), došlo tímto jeho jednostranným právním úkonem k jejímu zrušení od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.), čímž zanikla práva a povinnosti účastníků z této smlouvy vyplývající. Z tohoto důvodu se také odvolací soud již nezabýval odvolací námitkou žalobce vztahující se k závěru soudu prvního stupně o promlčení jednotlivých uvedených splátek kupní ceny, když dovodil, že nárok žalobce není dán co do základu.

Proto uvedená právní otázka, pro niž žalobce navrhl připuštění dovolání, není otázkou zásadního právního významu, neboť pro posouzení věci z hlediska hmotného práva neměla v daném případě pro odvolací soud určující význam.

Z uvedených důvodů tak nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením části dvanácté, Hlavy I., bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 2.000,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. září 2001

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu