25 Cdo 599/2006
Datum rozhodnutí: 30.06.2008
Dotčené předpisy: § 106 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 599/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně L. Č. s., a. s., proti žalovanému J. I., zastoupenému advokátem, o zaplacení 51.925,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 125/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2005, č. j. 12 Co 488/2004-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.746,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (její právní předchůdkyně C. T. s.r.o.) se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 6. 6. 2002 domáhala zaplacení částky 82.402,- Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalovaný (leasingový nájemce) neplatil žalobkyni (leasingovému pronajímateli) splátky z leasingové smlouvy ze dne 10. 5. 1999, jejímž předmětem byl pronájem počítače s příslušenstvím, a proto ji žalobkyně předčasně ukončila vypovědí, avšak předmětný počítač zpět neobdržela. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8. 9. 2003 žalobkyně změnila žalobu tak, že se domáhá náhrady škody ve výši 75.407,- Kč, která jí měla vzniknout společným protiprávním jednáním žalovaného a J. Š. (bývalého obchodního zástupce žalobkyně); žalovaný totiž za účelem získání peněžité půjčky od J. Š. podepsal dne 10. 5. 1999 vědomě neplatnou leasingovou smlouvu, po jejímž předložení pak J. Š. od žalobkyně neoprávněně obdržel odměnu ve výši 51.925,- Kč. Zbylých 23.482,- Kč představuje náklady žalobkyně spojené s tímto obchodním případem a ušlý zisk, který by bylo možné očekávat při dodržení leasingové smlouvy; ohledně částky 6.995,- Kč a příslušenství pak žalobkyně vzala žalobu zpět.

Usnesením ze dne 8. 9. 2003, č. j. 15 C 125/2002-32, Okresní soud v Šumperku změnu žaloby připustil a ohledně částky 6.995,- Kč a příslušenství specifikovaného ve výroku tohoto usnesení řízení zastavil. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2003, č. j. 15 C 125/2002-48, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 51.925,- Kč, zamítl žalobu ohledně částky 23.482,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že za účelem získání půjčky od J. Š. podepsal dne 10. 5. 1999 žalovaný s žalobkyní, kterou obchodně zastupoval právě J. Š., leasingovou smlouvu na pronájem počítače, ačkoli věděl, že mu počítač předán nebude a že má místo toho od J. Š. obdržet slíbenou půjčku ve výši 50.000,- Kč. Na základě této leasingové smlouvy zaplatila žalobkyně dne 21. 5. 1999 J. Š. částku 51.925,- Kč. J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 3. 2003, č. j. 4 T 12/2002-914, uznán vinným ze spáchání trestných činů podvodu a zpronevěry. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že J. Š. a žalovaný společným jednáním uvedli žalobkyni v omyl a způsobili jí škodu ve výši 51.925,- Kč vyplacením této částky J. Š., která žalobkyni vrácena nebyla. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud neshledal důvodnou a uvedl, že se uplatní desetiletá objektivní promlčecí doba (žalovaný jednal v úmyslu nepřímém, neboť podepsal vědomě nepravdivé doklady a počítal s tím, že na základě těchto údajů bude v rozporu se skutečností žalobkyně plnit J. Š., čímž jí může vzniknout škoda), která začala běžet ode dne vzniku škody, tj. od 21. 5. 1999, kdy žalobkyně vyplatila J. Š. částku 51.925,- Kč; k okamžiku podání žaloby neuběhla ani dvouletá subjektivní promlčecí doba, neboť žalobkyně se mohla dozvědět o vzniku škody a o tom, že za ni odpovídá právě žalovaný, nejdříve dnem doručení obžaloby (26. 3. 2002) v trestní věci J. Š. Byla-li žaloba podána dne 6. 6. 2002, nárok žalobkyně promlčen není.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 8. 2005, č.j. 12 Co 488/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal správným jeho závěr, že žalovaný uzavřel vědomě neplatnou smlouvu, čímž umožnil J. Š. protiprávní jednání, a v příčinné souvislosti s tímto společným protiprávním jednáním vznikla žalobkyni škoda (žalovaný se, i přesto, že si byl vědom, že podepisuje nepravdivé údaje, obracel při odstoupení od leasingové smlouvy opakovaně na J. Š., nikoli na žalobkyni), a že žalovaný jednal minimálně v úmyslu nepřímém. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za den, kdy se uplatněním nároku u soudu stavěla promlčecí doba, nikoli den podání žaloby, nýbrž až den, kdy byla soudu doručena změna žaloby (8. 9. 2003) spočívající ve změně petitu a skutkových tvrzení, subjektivní promlčecí doba běžící ode dne doručení obžaloby v trestní věci (26. 3. 2002) nicméně do dne 8. 9. 2003 neuplynula, a nárok žalobkyně proto promlčen není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdí, že ačkoli se u J. Š. skutečně zajímal o půjčení peněz, nakonec je nepřijal a o této skutečnosti J. Š. informoval (jiného zástupce žalobkyně neznal), přičemž nevěděl, že si J. Š. počíná protizákonně; za toto jednání tedy žalovaný odpovědný není. Nesouhlasí s posouzením námitky promlčení soudy obou stupňů a má za to, že se musí uplatnit objektivní tříletá promlčecí doba, která uplynula 22. 5. 2002 , tedy před změnou žaloby, a že je nerozhodné, zda subjektivní doba uplynula či nikoli. Závěry soudů o úmyslném jednání žalovaného a desetileté promlčecí době jsou v naprostém rozporu s výsledky trestního řízení, v němž byl odsouzen J. Š., nikoli žalovaný; jednal-li by žalovaný úmyslně, musel by být i on trestně stíhán a odsouzen. Soudy obou stupňů proto postupovaly v rozporu s ustanovením § 135 odst. 2 o.s.ř., kterým jsou vázány nejen ve smyslu pozitivním, ale i negativním ( neexistence výroku o vině ani obžaloby = neprokázaný úmysl ). Žalovaný pak za okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že by za škodu byl případně odpovědný, označuje den, kdy poprvé vypovídal na Policii ČR (žalobkyně měla právo do trestního spisu nahlédnout), nikoli až den podání či doručení obžaloby či den vynesení trestního rozsudku. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že běh subjektivní promlčecí doby započal dne 26. 3. 2002, kdy jí byla doručena obžaloba v trestní věci vedené proti J. Š. Objektivní promlčecí doba je pak desetiletá, neboť žalovaný byl přinejmenším srozuměn s tím, že podepsáním nepravdivých dokladů vznikne žalobkyni škoda vyplacením předmětné částky J. Š., a rovněž mu musela být známa skutečnost, že J. Š. neměl právo sjednávat za žalobkyni půjčky. Společně s J. Š. uvedl žalobkyni v omyl a dopustil se tak protiprávního jednání. Jelikož soudy obou stupňů učinily ve věci správné skutkové i právní závěry a napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam, navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto.

V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27. 5. 2008, č. j. 25 Cdo 599/2006-104, podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na místě původní žalobkyně, C. T. s.r.o., pokračováno s obchodní společností L. Č. s., a. s. Dovolací soud proto nadále jednal s touto žalobkyní. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Nejvyšší soud je přitom vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu a je povinen z nich vycházet.

Výhrady dovolatele směřují proti závěrům odvolacího soudu o jeho úmyslném protiprávním jednání a o nepromlčení uplatněného nároku z hlediska počátku subjektivní promlčecí doby a délky objektivní promlčecí doby, přičemž obsahují námitku postupu odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 135 o.s.ř.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Pro rozlišení délky objektivní promlčecí doby (tříletá a desetiletá), je rozhodující forma zavinění škůdce, totiž zda z jeho strany šlo o jednání úmyslné. Občanské právo nevymezuje pojem zavinění a tradičně při zkoumání této otázky vychází z hmotného práva trestního (ustanovení § 4 a § 5 trestního zákona). Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, ze subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Jde li o úmysl, platí buď, že škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).

Odvolací soud založil svůj právní závěr se soudem prvního stupně shodný - že žalovaný způsobil žalobkyni škodu úmyslným jednáním, na zjištění, že žalovaný uzavřel vědomě neplatnou leasingovou smlouvu za účelem získání půjčky od J. Š., ačkoli věděl, že tímto jednáním může způsobit škodu žalobkyni, a byl s tímto následkem srozuměn. Jestliže se zřetelem k tomu dospěl soud k závěru, že námitka promlčení práva žalobkyně není důvodná, protože před uplatněním nároku u soudu neuplynula desetiletá objektivní promlčecí doba, jde o správné právní posouzení věci, které nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Brojí-li dovolatel proti tomuto závěru námitkami, zpochybňujícími skutková zjištění o předmětném jednání, z nějž odvolací soud úmyslné zavinění dovodil, nejde o výhrady k právnímu posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není způsobilým dovolacím důvodem.

Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na okamžik vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž okamžik vědomosti poškozeného o škodě a jeho vědomosti o škůdci může být odlišný. V případě více škůdců může být počátek běhu promlčecí doby odlišný ve vztahu k jednotlivým osobám. Ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). Uplynutím subjektivní promlčecí doby dojde k promlčení, i kdyby objektivní doba ještě běžela, tedy skončí-li běh jedné z promlčecích dob, právo se promlčí bez ohledu na to, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.

Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel zcela správně z názoru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděla nejpozději dne 26. 3. 2002, kdy jí byla doručena obžaloba v trestní věci vedené proti J. Š., z níž vyplývalo, že na jednání obžalovaného měl určitou účast i nynější žalovaný, byť za to nebyl trestně stíhán. Na tomto skutkovém závěru nic nemění ani procesní právo poškozeného nahlížet do trestního spisu. Namítá-li totiž dovolatel, že žalobkyně jako poškozená v trestním řízení se mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, v den, kdy žalovaný poprvé vypovídal na Polici ČR, neboť měla právo nahlížet do spisu, napadá nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci. Tato námitka směřující proti skutkovým zjištěním, není námitkou proti řešení otázek právních (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), tím méně může být otázkou zásadního právního významu. Jestliže pak žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody změnou žaloby podanou u příslušného soudu dne 8. 9. 2003, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby a právní názor odvolacího soudu na otázku promlčení podle § 106 odst. 1 obč. je v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí soudů.

Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani námitka žalovaného, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 135 o.s.ř. (podle něj jsou jím soudy vázány nejen ve smyslu pozitivním, ale i negativním), jestliže dospěl k závěru o jeho úmyslném protiprávním jednání, ačkoli dovolatel nebyl za toto jednání trestně stíhán a odsouzen. K tomu lze uvést pouze tolik, že soud je podle výslovného znění § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán pravomocným rozhodnutím soudu o tom, že určitá osoba spáchala trestný čin, tj. je vázán jen odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, nikoli rozhodnutím zprošťujícím, a to pouze pokud jde o zaviněné jednání této osoby. Jestliže se na vzniku škody podílel i další subjekt, vázanost tímto rozhodnutím se při zkoumání podmínek jeho odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní (srov. obdobně rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, publikované pod č. 22 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2001). Ostatně ani pravomocné trestní rozhodnutí o vině J. Š. neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním (§ 441 obč. zák.), a poškozeného (žalobkyni) nezbavuje možnosti domáhat se v soudním řízení náhrady škody proti jinému (spolu)odpovědnému subjektu, jak je tomu v daném případě.

Z uvedeného vyplývá, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to za podání vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem z částky napadené dovoláním, tj. 12.290,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§ 3 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006), po krácení 3.073,- Kč, plus 75,- Kč režijního paušálu a 19 % DPH, celkově 3.746,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu