25 Cdo 5766/2016
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 5766/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce S. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem Břeclav, Smetanovo nábřeží 6, proti žalovanému Mgr. Z. K. , zastoupenému Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1068/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2016, č. j. 17 Co 168/2015-457, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.667 Kč k rukám JUDr. Jiřího Dobišara, advokáta se sídlem Břeclav, Smetanovo nábřeží 6, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalovaném náhrady škody ve výši 2.120.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právního předchůdce V. S. zmocnil dne 2. 6. 2003 žalovaného, aby pro něj vymohl dluh z půjčky ve výši 2.500.000 Kč od L. M., za tímto účelem mu předal smlouvu o půjčce, uznání dluhu a směnku na uvedenou částku a další listiny. Po smrti V. S. žalobce vyzval žalovaného k vrácení uvedené směnky a dalších listin, avšak žalovaný mu listiny nevydal, čímž způsobil, že žalobci vznikla škoda, spočívající v zůstatku nevrácené půjčky ve výši 2.100.000 Kč a v nákladech právní pomoci 20.000 Kč.

Okresní soud v Břeclavi nejprve rozsudkem ze dne 4. 6. 2010, č.j. 8 C 1068/2004-151, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.120.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2012, č. j. 17 Co 430/2010-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, odvolání žalovaného proti výroku II odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jemuž vyhověl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3165/2012, a rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zavázal okresní soud právním názorem, že ztrátou či zničením zajišťovací směnky neztrácí věřitel možnost úspěšně uplatnit pohledávku ze závazku zajištěného směnkou, soud se proto musí zabývat také faktickou i právní možností žalobce vymoci dluh z půjčky na dlužníkovi v době, kdy žalovaný směnku znehodnotil, a jaký význam pro vymožení dluhu z půjčky mělo případně zničení dalších dokladů o půjčce.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 8 C 1068/2004-424, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.120.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil uhradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů (výrok III). Soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k vydání všech listin vztahujících se k půjčce, žalovaný však tyto listiny nevydal s tvrzením, že sám měl pohledávku za V. S. ve výši 2.500.000 Kč, a proto se dohodli, že mu V. S. postupuje svoji pohledávku za L. M. Všechny původní listiny proto zničil. Soud tvrzení žalovaného o postoupení pohledávky neuvěřil. Z výpovědi L. M. vzal za prokázané, že směnka nebyla indosována V. S. na žalovaného. Žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o změně věřitele ze smlouvy o půjčce mezi V. S. a L. M. Po právní stránce soud uzavřel, že žalovaný měl ve smyslu § 33b odst. 6 obč. zák. právní povinnost na výzvu žalobce vrátit všechny požadované listiny, a pokud tak neučinil, porušil svoji povinnost a žalobci důsledku toho vznikla škoda ve výši 2.100.000 Kč, když nemohl v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného vymáhat po L. M. plnění ze smlouvy o půjčce. Součástí vzniklé škody jsou i náklady na právní zastoupení žalobce v řízení o zajištění důkazů (předmětných listin) vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Nc 2001/2005 proti žalovanému ve výši 20.000 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 17 Co 168/2015-457, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem i s jeho závěrem, že v projednávané věci byly naplněny předpoklady vzniku obecné odpovědnosti žalovaného za škodu, tedy že žalovaný porušil právní povinnost zmocněnce, když po zániku plné moci smrtí zmocnitele nevydal žalobci jako právnímu nástupci zmocnitele požadované listiny. Žalobce se - v důsledku jejich neposkytnutí ze strany žalovaného - dostal do důkazní nouze a nemohl uplatnit u soudu žalobu proti L. M. o vrácení zůstatku půjčky, přičemž nelze spravedlivě po žalobci požadovat, aby nárok z půjčky uplatnil v soudním řízení, když L. M. odmítl plnit pohledávku dobrovolně. Žalobci v příčinné souvislosti s tímto porušením právních povinností žalovaným vznikla škoda v částce 2.100.000 Kč představující zbytek nesplacené půjčky L. M. a ve výši 20.000 Kč představující odměnu, kterou žalobce zaplatil svému právnímu zástupci v řízení o zajištění důkazů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce neunesení důkazního břemene, a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se podle dovolatele dostatečně nevypořádal se zjištěnými skutečnostmi, jež se vztahují k odpovědnosti dovolatele za zničení směnky, a nevypořádal se ani s tvrzením o vypořádání zástavního práva k nemovitostem ve prospěch žalovaného. Dle názoru dovolatele vyšel odvolací soud pouze z výpovědi L. M. učiněné před Krajským soudem v Brně v rámci jiného soudního řízení, jíž vyhodnotil jako nevěrohodnou, a takový postup je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal ani existenci pohledávky za právním předchůdcem žalobce, ani převedení závazku z půjčky L. M. na žalovaného. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolatel uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že v řízení byla řešena otázka dovolacím soudem vyřešená, od jejíhož řešení se odvolací soud odchýlil, aniž tuto otázku či nesprávné právní posouzení dovolatel konkrétně vymezil. Z textu dovolání lze dovodit, že dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno k tvrzení o převodu pohledávky za L. M. z předchůdce žalobce na dovolatele, a dále otázku věrohodnosti výpovědi svědka L. M. Zpochybňuje tedy pouze skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů, aniž by vymezil právní otázku, v jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Takto však přípustnost dovolání založit nelze.

Soud prvního stupně opakovaně vyzval dovolatele k předložení důkazů ke tvrzení, že na něj právní předchůdce žalobce převedl svou pohledávku z půjčky za L. M. včetně indosamentu směnky zajišťující dluh, a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy ve smyslu § 118a odst. 3 a § 119a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel na podporu svých tvrzení neoznačil žádný důkaz a navrhl pouze opětovný výslech svědka L. M., který soud nepřipustil pro nadbytečnost, neboť pozdější výpověď svědka v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 42 Nc 2001/2005 vyhodnotil jako nevěrohodnou, neodpovídající provedeným listinným důkazům.

Naznačuje-li dovolatel, že řízení bylo zatíženo vadou, jelikož soud nevyslechl svědka L. M., když výpověď učiněnou v jiném řízení shledal nevěrohodnou, zjevně přehlíží, že svědek L. M. byl slyšen soudem prvního stupně dne 15. 5. 2007, a soud hodnotil jeho výpověď v kontextu dalších provedených důkazů, z nichž vyvodil závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi učiněné před Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 42 Nc 2001/2005.

Žádná z námitek uvedených dovolatelem tedy nepředstavuje otázku způsobilou založit přípustnost dovolání.

Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalobce vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) byla vypočtena podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a činí 16.780 Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21% náhrada za DPH ve výši 3.587 Kč. Celkem tedy výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí 20.667 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu