25 Cdo 573/2009
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 420a obč. zák.




25 Cdo 573/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. W. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované P. DUSSMANN spol. s r. o ., IČ 45806276, se sídlem v Praze 2, Žitná 1578/52, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovu, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o 95.401,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 29/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2008, č. j. 20 Co 10/2008-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.416,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Mariny Machytkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku ze dne 14. 10. 2008, č. j. 20 Co 10/2008-150, jímž Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek ze dne 15. 10. 2007, č. j. 6 C 29/2007-124, kterým Okresní soud v Náchodě zamítl žalobu na zaplacení částky 95.401,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody na zdraví, která měla žalobkyni vzniknout dne 3. 3. 2006 v důsledku uklouznutí a následného pádu na podlaze bufetu provozovaného žalovanou. Nebylo totiž prokázáno, že by žalovaná porušila obecnou prevenční povinnost zakotvenou v § 415 obč. zák. udržovat podlahu bufetu v bezpečném stavu (tj. bez zbytků sněhu a kaluží vody s ohledem na aktuální počasí). Za příčinu pádu žalobkyně shledaly soudy její neopatrnou chůzi a spěch. V projednávané věci se přitom nejedná o škodu způsobenou provozní činností ve smyslu § 420a obč. zák., protože vyvolávajícím činitelem vzniku škody nebyla okolnost, jež má původ v provozu žalované.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení zastoupenou advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem, zákona č. 7/2009 Sb.).

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které jsou zároveň zásadního významu.

Otázku odpovědnosti žalované podle § 420a obč. zák. za škodu způsobenou žalobkyni pádem na zčásti mokré podlaze v prostorách provozovny žalované odvolací soud posoudil správně, neboť příčina vzniku škody neměla svůj původ v provozování bufetu (k pojmu provozní činnost viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I komentář, C.H. Beck, 2. vydání, Praha 2009, s. 1219).

Námitky dovolatelky formálně zahrnuté pod vadou řízení [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], se ve skutečnosti týkají provedeného dokazování a následných skutkových zjištění (tvrzená nemožnost žalobkyně reagovat na vyjádření pana Zobala, nedostatečné zjištění, zda nepřizpůsobení chůze žalobkyně bylo jedinou příčinou vzniku škody). Případné pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění spadá pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který se v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neuplatní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěremo zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s .ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). Dovolatelkou namítaný nedostatek poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. takový střet právních názorů nepředstavuje, a takto vytčená vada řízení proto rovněž nebyla způsobilá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit.

Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst.1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).

Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 5.880,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 7.416,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu