25 Cdo 557/2013
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 106 odst. 1 obč. zák., § 444 odst. 3 písm. a) obč. zák.




25 Cdo 557/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Přívozská 703/10, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Ostrava - Úřadu městského obvodu Polanka nad Odrou , se sídlem úřadu Ostrava Polanka nad Odrou, 1. května 1, 2) Š. S. a 3) K. S. , oba zastoupeni JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem Ostrava Poruba, Hlavní třída 1023/55, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 422/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2011, č.j. 57 Co 97/2011-163, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se na žalovaných domáhal náhrady škody (nemajetkové újmy) ve výši 240.000,- Kč, která mu měla vzniknout úmrtím jeho manželky dne 8. 11. 2005 v důsledku znečištění ovzduší a celkového prostředí v obci, na jehož zamoření se měli podílet především žalovaní 2) a 3) jako jeho sousedé, kteří v sudech na zahradě měli spalovat různý materiál a štiplavý kouř šel na pozemek žalobce, a v důsledku nečinnosti žalovaného 1), který neprovedl žádné opatření způsobilé zabránit znečištění ovzduší.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2010, č.j. 33 C 422/2008-129, ve znění usnesení ze dne 19. 5. 2011, č.j. 33 C 422/2008-154, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po právní stránce posoudil uplatněný nárok podle § 444 odst. 3 obč. zák. jako jednorázové odškodnění za usmrcení osoby blízké. Nárok však s ohledem na žalovanými 2) a 3) v řízení vznesenou námitku promlčení označil za promlčený podle § 106 odst. 1 obč. zák., když v době úmrtí manželky žalobce věděl, že byla způsobena škoda a že za tuto škodu mají odpovídat právě žalovaní. Ode dne úmrtí manželky tak začala běžet žalobci dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění jeho nároku, která skončila dne 9. 11. 2007, přičemž žalobce podal žalobu u soudu dne 4. 11. 2008, tedy bezmála rok po uběhnutí subjektivní promlčecí doby. Nárokem uplatněným žalobcem vůči žalovanému 1) se soud zabýval věcně, jelikož ten námitku promlčení nevznesl. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1) se řádně zabýval stížnostmi, které žalobce v průběhu let podával v souvislosti s údajným pálením nevhodných materiálů žalovanými 2) a 3), tyto stížnosti prošetřoval, avšak nikdy nezjistil žádné protiprávní jednání žalovaných 2) a 3). Skutečnost, že žalobce nesouhlasil se závěry těchto šetření, nemůže podle soudu znamenat porušení povinnosti ze strany žalovaného 1). Soud připustil, že s ohledem na lokalitu bydliště žalobce zde může docházet ke zhoršení kvality ovzduší. Tato skutečnost je však způsobena celou řadou faktorů, přičemž je nepochybné, že žalovaný 1) nemůže v rámci svých pravomocí zamezit veškerým zdrojům znečištění ovzduší v obci, neboť znečištění není způsobeno pouze zdroji na území obce a s ohledem na průmyslovou oblast nacházející se v blízkosti obce mají rovněž tyto průmyslové inhalace podstatný vliv na kvalitu ovzduší v místě bydliště žalobce. Jelikož nebylo prokázáno, že žalovaný 1) porušil povinnost, tak jak uváděl ve svých tvrzeních žalobce, soud se nezabýval prokazováním dalších předpokladů pro vznik odpovědnosti za uplatňovanou škodu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 9. 2011, č.j. 57 Co 97/2011-163, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že pro nárok na náhradu škody na zdraví, o nějž v daném případě šlo, se uplatní pouze dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák., která běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě na zdraví a o tom, kdo za ni odpovídá. S ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně soud odvolací uvedl, že ode dne následujícího po úmrtí manželky žalobce dne 8. 11. 2005 začala žalobci běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu, ta skončila dne 8. 11. 2007. Ztotožnil se i se závěrem, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) porušil povinnost ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák., která je jedním z obecných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že uplatňovaný nárok na náhradu škody je promlčen, neboť se pro něj uplatní tříletá objektivní promlčecí doba. Namítá, že k počátku běhu subjektivní promlčecí doby vůbec nedošlo, neboť v době manželčiny smrti ještě neměl spolehlivě zjištěno, kdo za tuto škodu odpovídá konkrétně, a proto musí být zvažována pouze lhůta objektivní tříletá. Vytýká soudům, že v řízení nebyly provedeny veškeré důkazy, které v průběhu řízení navrhoval, a ty které byly provedeny, soudy nesprávně vyhodnotily, a na základě nich dospěly k nesprávnému závěru, že protiprávní jednání žalovaných nebylo prokázáno a rovněž nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi jejich jednáním a vznikem škodného následku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále jen o. s. ř. ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně spočívá na závěru o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle § 106 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k žalovaným 2) a 3). Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Je-li uplatněn nárok pozůstalého na jednorázové odškodnění (§ 444 odst. 3 obč. zák.) za škodu způsobenou usmrcením a odpovědnost za úmrtí manželky je dovozována z vlivu znečištěného ovzduší, způsobeného mimo jiné pálením plastů a jiného odpadu na zahradě žalovanými 2) a 3), a též z nečinnosti žalovaného 1) při snaze žalobce zjistit příčiny znečištění s využitím pravomocí žalovaného 1) k jeho odstranění, pak okolností podstatnou pro úsudek o odpovědném subjektu je vědomost o tom, kdo se na znečištění ovzduší převážně podílel. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby se totiž vědomost poškozeného o odpovědném subjektu váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si lze učinit úsudek o tom, který subjekt je za škodu odpovědný. Namítá-li dovolatel, že pro vymezení odpovědného subjektu neměl dostatek informací, a to ty, jež s odkazem na nečinnost žalovaného 1) nemohly být zjištěny, a s nimiž právní řád spojuje odpovědnost za škodu, pak mylně ztotožňuje předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (jakými jsou především porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi) s vědomostí o skutkových okolnostech, jež mohou vést k závěru o odpovědnosti konkrétního subjektu. Subjektivní vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, ostatně nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4273, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010). Takové informace podle zjištění odvolacího soudu žalobce měl. Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku v subjektivní promlčecí době vychází ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nemohou doznat změny, a je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Námitky dovolatele, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, zejména nesprávným hodnocením důkazů a neprovedením dalších důkazů, jsou námitkami proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Namítané pochybení při zjišťování skutkového stavu věci není ovšem dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), popřípadě dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Uplatnění těchto dovolacích důvodů však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu