25 Cdo 5537/2007
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 118a odst. 3 o. s. ř., § 213b odst. 2 o. s. ř.







25 Cdo 5537/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší

soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců
a) D. H
., a
b) F. H
., oba zastoupeni Mgr. Liborem Bojarem, advokátem se sídlem Uherský Ostroh, Veselská 710, proti žalovaným
1) L. J
., a
2) České republice Ministerstvu vnitra
, se sídlem v Praze 7 Letná, Nad Štolou 3, o zaplacení 65.000,- Kč s přísl. a 112.933,60 EUR s přísl., vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 69/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 23. května 2007, č.j. 59 Co 448/2006-208, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá

právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 11. 7. 2005, č.j. 5 C 69/99-148, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení 65.000,- Kč s příslušenstvím a 112.933,60 EUR s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, č.j. 59 Co 448/2006-208, rozsudek okresního soudu změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely ze shodných skutkových závěrů, že žalobci neprokázali, že jim vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhali.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s tím, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení dvou procesněprávních otázek, a to: 1) důkaz výslechem účastníka dle § 131 odst. 1 o. s. ř. z pohledu jeho osamocenosti a procesní nutnosti navržení dalších důkazů k jím dokazované skutečnosti a 2) interpretace a aplikace ustanovení § 213b odst. 1, 2 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnou interpretaci § 131 odst. 1 o. s. ř., když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že účastnická výpověď žalobců stojí zcela osamocena , a nepřihlédl k tomu, že důkaz účastnickou výpovědí musel zůstat osamocený právě proto, že nebylo lze dokazovanou skutečnost prokázat jinak , přičemž v důsledku nesprávné interpretace byla žalobcům osamocenost jejich výpovědi přičítána procesně k tíži a vede sama o sobě k zamítnutí žaloby . Dále namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř., jestliže nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro vadu řízení, přestože dospěl k závěru, že žalobci nebyli tímto soudem poučeni dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 5. 2007, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně je založeno na závěru, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno tvrzení žalobců o vzniku škody, nevyplynulo z výpovědí svědků, jejichž výslech žalobci navrhli, ani z listinných důkazů. Právě v této souvislosti byla hodnocena účastnická výpověď žalobců s tím, že žalobci ani v odvolacím řízení jiné důkazy na podporu svých tvrzení nenabídli. Podstatou námitek dovolatelů je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Námitky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, tedy i proti hodnocení důkazu účastnickou výpovědí žalobců, však nezakládají dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné či nedostatečné hodnocení provedených důkazů a skutkové zjištění jako jeho výsledek je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994, popř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, ročník 2002).


Druhá položená právní otázka se týká nesplnění poučovací povinnosti soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k aplikaci § 213b odst. 2 o. s. ř.


Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.


Podle § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. K jiným vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.


Podle § 213b odst. 2 o. s. ř. porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.


Jak vyplývá z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 28. 3. 2007, zástupce žalobců byl poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. ohledně navržení důkazů k prokázání tvrzení o existenci škody, tzn. že žalobci v době stěhování měli mít odcizené věci ve svém držení. Zároveň byl zástupce žalobců poučen, že pokud nebude takový důkaz navržen, bude soud vycházet se stávajících důkazů. Zástupce žalobců do protokolu uvedl, že v současné době nemá žádnou povědomost o nějakém dalším důkazu, kterým by se prokázala tvrzení žalobců, a požádal o odročení jednání za účelem prověření, zda od doby vydání rozhodnutí soudu prvního stupně nějaké další důkazy vyšly najevo. Odvolací soud této žádosti vyhověl, jednání odročil na 23. 5. 2007 a zástupci žalobců uložil, aby případné další důkazy předložil do 14 dnů. Při jednání konaném dne 23. 5. 2007 zástupce žalobců žádné důkazy neoznačil. Z toho je zřejmé, že odvolací soud žalobcům prostřednictvím jejich právního zástupce poskytl řádné poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., tito však na něj nereagovali.


Ohledně právní otázky týkající se poučovací povinnosti soudu dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejde o otázku, jež by nebyla dovolacím soudem řešena, a v tomto směru lze odkázat jednak přímo na znění § 213b odst. 2 o. s. ř. a jednak na judikaturu Nejvyššího soudu ČR k poučovací povinnosti dle citovaného ustanovení v systému neúplné apelace ve sporném řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 49, roč. 2004, v němž se uvádí: V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle § 118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud. Dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 86, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 59, ročník 2003.


Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé a přípustnost není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají žalobci právo na náhradu nákladů řízení, žalovaným pak náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. února 2010


JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

á