25 Cdo 553/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 553/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: MISE, s. r. o. , IČO: 624 16 332, zastoupená Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Praha 1, Navrátilova 664/10, proti žalované: Mercedes Benz Česká republika, s. r. o. , IČO: 480 24 562, se sídlem Praha 4, Daimlerova 2296/2, zastoupená JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Loretánské náměstí 109/3, o zaplacení 62 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 423/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 21 Co 264/2016-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 28 C 423/2012-178, zamítl žalobu na zaplacení 62 800 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že při silném krupobití došlo k poškození vozidla provozovaného žalobkyní, které se v tu dobu nacházelo v areálu žalované za účelem opravy. Žalobkyně se domáhala zaplacení snížené hodnoty vozidla jakožto rozdílu mezi cenou vozidla před a po poškození a zaplacení nákladů na znalecký posudek. Pojišťovnou žalované byly plně uhrazeny náklady, které si vyžádala oprava automobilu poškozeného krupobitím. Soud uzavřel, že v daném případě se jednalo o vyšší moc a žalobkyně neprokázala, že by žalovaná porušila prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) tím, že ponechala předmětné vozidlo ve svém areálu v době, kdy došlo ke krupobití.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 21 Co 264/2016-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K odvolacím námitkám uvedl, že vzhledem k poučení, jež se žalobkyni dostalo, a k tomu, že účastníci sdělili soudu, že nemají další návrhy na doplnění dokazování, není řízení postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že nebylo prokázáno porušení obecné prevenční povinnosti žalované podle § 415 obč. zák. a že z pojištění žalované se žalobkyni dostalo plné náhrady nákladů na uvedení vozidla do původního stavu, takže žalobkyně nemá nárok na další náhradu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, namítá nesprávné právní posouzení s tím, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 118 a § 118a o. s. ř. a § 415 obč. zák. Opětovně namítá procesní pochybení, neboť se jí nedostalo sdělení předběžného právního názoru ze strany soudu ve smyslu § 118 o. s. ř., ani výzvy k doplnění skutkových tvrzení, pro ni jde o překvapivé rozhodnutí. Nesouhlasí se závěrem, že by po žalované nešlo rozumně požadovat přijetí preventivních opatření k odvrácení škody, když se nejednalo jen o nepříznivé počasí. Dovozuje, že žalovaná porušila obecnou povinnost předcházet vzniku škod na majetku jiného podle § 415 obč. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že uloží žalované povinnost nahradit žalobkyni vzniklou škodu i veškeré náklady řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka sice uvádí, že jde o vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně které doposud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny či mají být posouzeny jinak, neuvádí však, zda a která právní otázka se má odchylovat od rozhodovací praxe dovolacího soudu, od kterého konkrétního právního názoru či posouzení a v jakém směru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolatelka opakuje procesní námitky, s nimiž se vypořádal odvolací soud, a soudu v podstatě vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav a polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Svou argumentací nebrojí proti právnímu posouzení konkrétní právní otázky, ale nabízí dovolacímu soudu vlastní verzi hodnocení provedených důkazů.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že uplatněný nárok není opodstatněný, protože nebylo prokázáno porušení prevenční povinnosti žalované, a žalobkyni bylo z pojištění žalované poskytnuto plnění k plné náhradě nákladů na uvedení vozidla do stavu před poškozením.

Své rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku tedy odvolací soud založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Za situace, že z pojištění žalované se žalobkyni dostalo plné náhrady nákladů na uvedení vozidla do původního stavu před krupobitím, a žalobkyně tedy nemá nárok na náhradu škody nad rámec zaplacených nákladů, se tedy otázka porušení preveční povinnosti, uplatněná v dovolání, nemůže v jejích poměrech projevit, neboť její postavení vůči druhé straně sporu zůstane nezměněno. Ostatně namítaný neúplně či nesprávně zjištěný skutkový stav věci či pochybení při hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ust. § 243c odst. 1 o. s.ř odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu