25 Cdo 5481/2016
Datum rozhodnutí: 18.04.2017
Dotčené předpisy: § 420 odst. 2 obč. zák., § 2 odst. 1 obch. zák.



25 Cdo 5481/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Stopkou, advokátem se sídlem Slovenská republika, Čadca, Potočná 2835/1 A, adresa pro doručování JUDr. Luděk Vebera, advokát se sídlem Karviná Fryštát, Karola Śliwky 152/20, proti žalované BÖGL a KRÝSL, k. s. , se sídlem Praha 5 Hlubočepy, Renoirova 1051/2a, IČO 26374919, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 502/42, o 129.493,50 eur s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 222/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 39 Co 294/2016-422, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 39 Co 294/2016-422, potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 5. 2016, č. j. 18 C 222/2012-379, kterým byl nárok žalobce shledán v plném rozsahu po právu s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 29. 7. 2010 smlouvu o dílo se společností BRAMONT Welding, s. r. o., jíž se zavázala provést svářečské práce v rámci staveb v ČR. Společnost BRAMONT Welding, s. r. o., (jako jeden ze subdodavatelů svého smluvního partnera) uzavřela dne 2. 1. 2009 rámcovou smlouvu o dílo s žalobcem a dne 2. 8. 2010 objednala u žalobce provádění zámečnických a svářečských prací na montáži ocelové konstrukce mostu v Kolíně. Dne 23. 9. 2010 žalobce prováděl svářečské práce na uvedené stavbě, spadla na něj železná rozpěra o váze 500 kg, kterou předtím na konstrukci mostu usazovali pracovníci žalované a která nebyla řádně fixována šrouby, a žalobce utrpěl těžká zranění. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná za škodu odpovídá, neboť montáž ocelové konstrukce prováděla vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. S rozpěrami manipulovali její pracovníci a bylo na ní, aby zkontrolovala správnou fixaci šroubů. Jelikož tak neučinila, porušila tím svoji právní povinnost předcházet škodám podle § 415 obč. zák. a zabezpečit pracoviště ve smyslu § 3 odst. 2 písm. f), § 4 odst. 1 písm. c), § 5 odst. 1 písm. b), § 12 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů. Protože v případě správné fixace rozpěry by k jejímu pádu nedošlo a žalobce neporušil prevenční povinnost, nelze dovodit zavinění či spoluzavinění jiného subjektu na vzniku škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, respektive Nejvyšší soud rozhodoval pouze o otázce blízké a tedy související, a také z důvodu, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sporné právní otázky spočívají v tom, zda povinnost k náhradě škody nese žalovaná, když škoda byla (případně) způsobena při její činnosti jejími zaměstnanci, které ke své činnosti použila, za situace, kdy sama žalovaná je subdodavatelem primárního dodavatele, který použil žalovanou při své činnosti ke splnění své smluvní povinnosti vůči hlavnímu objednateli. S tím je spojena otázka, zda způsobení škody těmi, jež primární dodavatel použil ke své činnosti ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák., vylučuje odpovědnost těchto použitých osob, které jsou dodavateli jednotlivých částí stavby a které na jimi prováděných částech stavby případně porušily právní povinnosti vedoucí ke vzniku škody. Dle dovolatelky měl odvolací soud v souladu s § 420 odst. 2 obč. zák. konstatovat, že za škodu odpovídá primární dodavatel. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2231/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 418/2011. Jelikož je dána výlučná odpovědnost dle § 420 odst. 2 obč. zák., je tím vyloučena odpovědnost žalované jako primárním dodavatelem použité osoby . Odvolací soud dále neposoudil, zda žalobce projevil dostatečnou míru opatrnosti v rámci všeobecné prevenční povinnosti předcházet škodám, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále neodstranil rozpory mezi znaleckými posudky a výpověďmi svědků, tedy dopustil se vady řízení. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud, ve shodně se soudem prvního stupně, posoudil věc správně, dostatečně skutkově i právně vymezil odpovědnost žalované za škodu. Dle žalobce dovolání nesplňuje podmínky přípustnosti dle § 237 o. s. ř., navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodné právní otázky byly vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvodu, aby byly dovolacím soudem posouzeny jinak.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.

Ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. dopadá na případy, kdy konkrétní činnost, při níž vznikla škoda, vykonává právnická či fyzická osoba (podnikatel) nikoliv sama, nýbrž prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává nebo jejichž práci ke své činnosti využívá. Tato odpovědnost právnické či fyzické osoby se uplatní nejen v případech, kdy škoda byla způsobena jejich zaměstnancem, ale i tehdy, byla-li způsobena jinými osobami, které podnikatelský subjekt použil ke své činnosti. Není proto podmínkou přímý právní (smluvní) vztah toho, kdo škodu způsobil, vůči podnikateli. Tzv. osoba použitá k činnosti neprovádí práci vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou (fyzickou) osobu, podle jejích pokynů či příkazů, popřípadě v jejím zájmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 12715 a C 3735).

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná měla na základě smlouvy o dílo, uzavřené s primárním dodavatelem dne 25. 3. 2010, provést montáž ocelové konstrukce železničního mostu Kolín. Žalovaná sice byla v rámci celého projektu rekonstrukce mostu v postavení subdodavatele primárního dodavatele, to však nic nemění na skutečnosti, že v daném smluvním vztahu vystupovala jako podnikatel. Podnikáním se ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Bylo by popřením povahy podnikatelské činnosti žalované, pokud by jeden ze znaků podnikání, v daném případě provádění podnikatelské činnosti na vlastní odpovědnost, odpadl aplikací § 420 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud tak v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil odpovědnost žalované za škodu. Žalovanou nelze označit za osobu použitou ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. i z toho důvodu, že vůči primárnímu dodavateli nevystupovala v pozici podřízenosti; subordinační vztah je přitom nezbytnou podmínkou pro použití zmíněného ustanovení. Smlouva o dílo dle § 536 a násl. obch. zák. je vzájemným vztahem, v němž povinnosti zhotovitele provést dílo odpovídá povinnost objednatele provedené dílo převzít a zaplatit za něj. Zhotovitel díla zpravidla, a je to tomu tak i v daném případě, provádí dílo vlastními kapacitami a samostatně. Primární dodavatel zde nevystupoval jako nadřízený subjekt, který by uděloval žalované a jejím pracovníkům závazné pokyny a příkazy a fakticky organizoval provádění díla.
Uvedené závěry nejsou v rozporu s judikaturou, na níž poukazuje dovolatelka, tedy s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2231/2010 a 21 Cdo 418/2011. Prvé z uvedených rozhodnutí se zabývá odpovědností mysliveckého sdružení za škodu způsobenou jeho členem při plnění úkolů sdružení a otázky relevantní pro posouzení projednávané věci v něm nebyly řešeny. Druhým citovaným rozhodnutím byla posuzována odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnancem v souvislosti s plněním pracovních úkolů a byl v něm vysloven právní názor, podle nějž z toho, že osobou použitou právnickou nebo fyzickou osobou k jejich činnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. nemusí být pouze jejich zaměstnanec, nevyplývá závěr, že odpovědnost právnické (fyzické) osoby za škodu způsobenou při její činnosti jejími zaměstnanci je vyloučena v případě, že tato osoba svou činností plnila smluvní závazky vůči jiné právnické nebo fyzické osobě; tento právní názor není se závěry vyslovenými v dovoláním napadeném rozsudku v rozporu.

Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud neposoudil, zda žalobce projevil dostatečnou míru opatrnosti v rámci všeobecné prevenční povinnosti předcházet škodám. Odvolací soud přitom uvedl, že neexistuje právní předpis, z něhož by plynul požadavek pro svářeče pracujícího v ochranné atmosféře (ve stanu či přístřešku), aby jeho bezpečnost střežila jiná osoba. Žalobce dle odvolacího soudu nemohl předpokládat pád rozpěry, neboť s ní ten den nebylo manipulováno a měla být řádně upevněna. Takovému vyloučení spoluzavinění žalobce za vzniklou škodu nelze nic vytknout.
Ostatní v dovolání vznesené námitky vycházely z (nesprávného) předpokladu, že v dané věci je odpovědnost žalované vyloučena ustanovením § 420 odst. 2 obč. zák., proto se jimi Nejvyšší soud již nezabýval. Námitkami, jež se týkají neodstranění rozporů mezi znaleckými posudky a výpověďmi svědků, tedy hodnocením důkazů, přípustnost dovolání založit nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2017 JUDr. Robert Waltr
předseda senátu