25 Cdo 547/2005
Datum rozhodnutí: 30.05.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 547/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně E., v.o.s. v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 34.578.603,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 14 C 124/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2004, č.j. 10 Co 257/2004 110, takto :

I. Dovolání s e o d m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 13. ledna 2004, č.j. 14 C 124/2003 70, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 27.261.407,70 Kč s příslušenstvím a další částky 1.317.196,09 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (žalobu na zaplacení částky 6.000.000,-Kč s příslušenstvím soud vyloučil k samostatnému řízení).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je promlčen nárok na náhradu škody, která měla být žalobkyni způsobena nesprávným postupem Krajského soudu v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 15 Ca 79/93, v níž krajský soud zastavil řízení se závěrem, že žalobkyně nemá právní subjektivitu. Podle soudů obou stupňů tříletá promlčecí lhůta stanovená v § 22 zákona č. 58/1969 Sb., odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, započala totiž běžet nejpozději 29. 9. 1997, neboť nejpozději k tomuto datu žalobkyně věděla o škodě, a skončila dnem 30. 9. 2000.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, zastoupena advokátem, včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Napadené rozhodnutí má podle dovolatelky po právní stránce zásadní význam; odvolací soud se totiž zabýval jen promlčením nároku a nezkoumal, zda uplatněné právo existuje či nikoliv, přičemž toto právní posouzení bylo významné právě pro věc samu. Počátek běhu promlčecí lhůty odvolací soud posoudil nesprávně, neboť teprve z pravomocného rozsudku ze dne 19. 6. 2001 se žalobkyně dozvěděla, že platně vznikla jako právnická osoba.

Dovolání v této věci není přípustné.

Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); proto platí, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.

Nejvyšší soud je přitom vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu a je povinen z nich vycházet. Takovým zjištěním je v dané věci zjištění učiněné ze zápisu z jednání sboru společníků ze dne 29. 9. 1997, že žalující společnost nejpozději k uvedenému datu nevyvíjela žádnou činnost a proto právě k tomuto datu také věděla o škodě, která jí vznikla. Na podporu toho ještě krajský soud zdůraznil, že společnost nevstoupila do likvidace v důsledku rozhodnutí Krajského soud v Plzni, ale proto, že nevyvíjela žádnou činnost a společník vypověděl společenskou smlouvu.

Závěr, který odtud plyne je bezprostředně patrný; posouzení promlčení uplatněného nároku odvolacím soudem je vzhledem k uvedenému zjištěním v souladu s hmotným právem a rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Okolnost, že odvolací soud se podle dovolatelky nezabýval opodstatněností samotného nároku, je vzhledem k tomu nerozhodná.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst.5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 věty prvé o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. května 2006

JUDr. Petr Vojtek, v.r.

předseda senátu