25 Cdo 5396/2007
Datum rozhodnutí: 26.01.2010
Dotčené předpisy: § 420 odst. 2 obč. zák., § 10 odst. 1,2 předpisu č. 168/1999Sb.



25 Cdo 5396/2007

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Č. p., a.s., proti žalované N., a.s., zastoupené advokátem, o 93.092,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 118/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 53 Co 128/2007-42, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 7 C 118/2006-26, uložil žalované společnosti povinnost zaplatit žalující pojišťovně částku 93.092,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 15. 10. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla vyplatila poškozenému pojistné plnění za škodu způsobenou dne 19. 11. 2002 provozem vozidla, které je ve vlastnictví žalované. Nehodu způsobil zaměstnanec žalované Z. H., který vozidlo řídil pod vlivem alkoholu. Podle smlouvy se žalovanou byl jmenovaný oprávněn používat vozidlo pro služební i soukromé účely. Soud na základě provedených důkazů dovodil, že podle § 10 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. žalobkyně jako pojistitel má proti žalované, která je vlastníkem vozidla a zaměstnavatelem řidiče (§ 420 odst. 2 obč. zák.), který nehodu způsobil, právo na náhradu toho, co plnila poškozenému, neboť nebylo prokázáno, že by k dopravní nehodě došlo při soukromé cestě, nýbrž bylo zjištěno, že řidič vůz použil ke služebním úkolům.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2007, č.j. 53 Co 128/2007-42, rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku odpovídá žalovaná, která je jeho provozovatelem ve smyslu § 427 odst. 1 obč. zák., zůstává jím, i pokud vůz půjčila jinému, a za škodu odpovídá i v případě, že ji způsobil její zaměstnanec v rámci plnění úkolů zaměstnavatele.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že jde o věc zásadního právního významu. Uvádí, že škodu způsobil výlučně řidič H. v rámci svých soukromých aktivit. Škoda nevznikla v souvislosti s provozem dopravního prostředku, neboť osobní vůz nebyl k provozní činnosti používán, nesloužil jako dopravní prostředek ve smyslu § 427 obč. zák., ani jako pracovní stroj, resp. nebylo využíváno jeho specifických vlastností k výkonu provozní činnosti. Žalovaná zpochybňuje zjištění učiněná z obsahu trestního spisu ohledně hodiny, kdy došlo k nehodě, poukazuje na obsah výpovědi svědka, zpochybňuje věrohodnost výpovědi pana H. v protokole a poukazuje na to, že s největší pravděpodobností k dopravní nehodě došlo až po ukončení pracovní doby pana H. Namítá, že neporušila povinnost ve smyslu ust. § 10 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., a neodpovídá za škodu podle § 427 obč. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., projednal dovolání a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 30. 8. 2007.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s .ř).
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které žalovaná uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k tomu, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Dovolatelka v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka odvozuje od jiného - jí deklarovaného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení. Dovolatelka v podstatě zpochybňuje skutkové závěry ohledně okolností jízdy řidiče H. a soudům vytýká nesprávné či neúplné hodnocení provedených důkazů v tomto směru. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Týkají se otázek skutkových a naplňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci), který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s .ř., neboť žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2010

JUDr. Marta Škárová,v.r. předsedkyně senátu