25 Cdo 5347/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 5347/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) J. K., a b) J. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, za účasti L. Z., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody ve výši 103.032,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 214/2003, o dovolání žalobkyně b) a J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č.j. 13 Co 1/2007-132, takto:


I. Dovolání se odmítají.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se domáhali náhrady škody ve výši 103.032,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení, která jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudního vykonavatele při výkonu rozhodnutí vedeném proti jejich synovi J. K., při němž byly do soupisu movitých věcí zahrnuty věci žalobců. Majetková újma žalobců měla spočívat v nákladech na právní zastoupení v řízení o vylučovací žalobě a zaplacených soudních poplatcích.


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 9. 2006, č.j. 10 C 214/2003-103, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník jako soudní vykonavatel provedl dne 3. 9. 1997 soupis movitých věcí v rodinném domě žalobců ul. J., vycházeje přitom z důvodného předpokladu, že povinný J. K. se přinejmenším přechodně zdržuje v domě svých rodičů a má zde alespoň částečně umístěn svůj majetek. Na základě žalobci podané excindační žaloby byly sepsané movité věci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 21 C 255/97, vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Žalobcům nebyla podle § 150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení, neboť strana žalovaná podání excindační žaloby nezavinila. Následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť soudní vykonavatel postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy. Dále konstatoval, že o nákladech řízení o vylučovací žalobě, jejichž vynaložením měla žalobcům vzniknout škoda, bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 255/97, a soudu v projednávané věci nepřísluší přezkoumávat již pravomocná rozhodnutí; nadto se žalobci náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nedomáhali.


K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č.j. 13 Co 1/2007-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že nebyl-li v řízení prokázán nesprávný úřední postup soudního vykonavatele, je odpovědnost žalované za škodu vyloučena z důvodu nesplnění jedné z obligatorních podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud dovodil, že soudní vykonavatel postupoval při pořizování soupisu movitých věcí v souladu s ustanovením § 326 o. s. ř., když byly shledány důvody pro předpoklad, že J. K. jako povinný se přinejmenším přechodně (jak vyplynulo mimo jiné i z prohlášení samotného J. K.) zdržuje v domě svých rodičů, a proto bylo možno předpokládat, že zde má umístěny své věci. Odvolací soud v postupu soudního vykonavatele neshledal ani namítané porušení ustanovení čl. 26 odst. 5 Řádu pro soudní vykonavatele. Uvedené ustanovení nelze na daný případ aplikovat, neboť soudní vykonavatel si nezjednal přístup do domu, v němž měl povinný svůj samostatný byt, nýbrž do domu podle dřívější právní úpravy označovaného jako rodinný, tj. domu, který je jako celek užíván k uspokojování bytových potřeb jedné rodiny.


Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním J. K., a žalobkyně b). Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a důvody pro jeho podání spatřují v tom, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Vadný postup odvolacího soudu shledávají v tom, že bezvýhradně přihlédl k vyjádření soudního vykonavatele jako vedlejšího účastníka, ačkoli tento vedlejším účastníkem být nemůže, protože nemá na výsledku sporu žádný zájem, neboť mu v daném řízení nemůže být přiznáno žádné právo ani uložena povinnost. Za nesprávný označují závěr soudů obou stupňů, že soudní vykonavatel postupoval v souladu s právními předpisy, neboť soudní vykonavatel porušil své povinnosti tím, že vstoupil do obydlí žalobců, aniž zajistil přítomnost nezúčastněné osoby vázané slibem mlčenlivosti, a v řízení rovněž nebyla prokázána existence okolností svědčících závěru, že se v domě žalobců nacházejí věci povinného. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání posoudil v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ).


Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.


Podle § 90 o. s. ř. jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný.


J. K., však v projednávané věci na straně žalující ani žalované nevystupuje (z obsahu spisu nevyplývá ani případné procesní nástupnictví ve smyslu § 107 o. s. ř.). Jelikož jmenovaný není účastníkem řízení, není oprávněn k podání dovolání. Dovolací soud proto dovolání J. K., podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.


Dovolání podané žalobkyní b) bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Přípustnost dovolání se v posuzovaném případě řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozhodnutím v dané věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tudíž nepřipadá v úvahu.


Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Dovolatelka brojí proti závěru, že se soudní vykonavatel při pořizování soupisu movitých věcí nedopustil nesprávného úředního postupu, argumentujíc tím, že v rozporu s právními předpisy nezajistil přítomnost nezúčastněné osoby. Tato námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť jí dovolatelka ve skutečnosti napadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Správnost skutkových závěrů však lze úspěšně zpochybnit (prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) pouze v případě dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).


Stejný závěr platí rovněž pro námitku, že nesprávný úřední postup soudního vykonavatele tkví v tom, že v řízení nebyly prokázány okolnosti, na jejichž základě mohl soudní vykonavatel skutečně důvodně předpokládat, že se v domě žalobců nacházejí movité věci povinného.


Nadto dovolací soud shledal, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, se s otázkou správnosti postupu soudního vykonavatele vypořádal dostatečně, podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že při pořizování soupisu movitých věcí v domě žalobců byla mimo jiné přítomna i nezúčastněná osoba (s. 2 - 3), z odůvodnění tohoto rozsudku rovněž vyplývá, že byla učiněna skutková zjištění ohledně okolností svědčících o oprávněnosti postupu soudního vykonavatele.


Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze odvolacímu soudu, za předpokladu, že je dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka takovou vadu spatřuje v tom, že v řízení bylo jako s vedlejším účastníkem na straně žalované jednáno s osobou, která nesplňuje podmínky vedlejšího účastenství. Uvedená námitka však nezahrnuje řešení otázky zásadního právního významu, proto nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolací soud přesto připomíná, že soud se z vlastní iniciativy otázkou právního zájmu vedlejšího účastníka na výsledku sporu nezabývá, přípustnost vedlejšího účastenství zkoumá jen, byla-li vznesena námitka nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení (§ 93 odst. 2 o. s. ř.). Jak vyplývá z obsahu spisu, v posuzovaném případě účastníci při jednání před soudem prvního stupně výslovně uvedli, že proti účasti soudního vykonavatele Ladislava Zacha jako vedlejšího účastníka na straně žalované nemají námitek (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č.l. 65).


Dovolání žalobkyně b) tedy z hlediska uplatněných dovolacích námitek směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni b) právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. listopadu 2009





JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu