25 Cdo 5333/2014
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák.



25 Cdo 5333/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M.-G. W. , zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému Ing. K. B. , zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Příbram, nám. T. G. Masaryka 142, o vydání věci eventuálně zaplacení 12.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 164/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, č.j. 30 Co 151/2014-434, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:

Žalobce se po žalovaném domáhal vydání věci kubistické židle blíže popsané ve znaleckém posudku doc. Dr. J. Dvorského č. 3003/2008 (dále jen židle ), eventuálně náhrady škody ve výši 12.000.000 Kč představující hodnotu židle.

Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, č.j. 6 C 164/2008-355, žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví k židli počátkem roku 1992, v březnu 1992 ji předal žalovanému za účelem jejího restaurování, jež měl žalovaný zajistit prostřednictvím M. U. V době vydání rozsudku se židle nacházela v kanceláři P. W., bratrance žalovaného, kterému ji žalovaný předal v roce 2004 na úhradu dluhu. Soud uzavřel, že u žádné z osob, které měly židli u sebe, se nejednalo o oprávněnou držbu, a nemohlo tak dojít k vydržení vlastnického práva. Žalobce tudíž nikdy své vlastnictví nepozbyl. Jeho žaloba na vydání věci však nemůže být úspěšná, jelikož žalovaný již židli nedrží. Ve vztahu k eventuálně uplatněnému nároku na náhradu škody je splněn základní předpoklad vzniku nároku žalobce, neboť žalovaný protiprávně umožnil získání držby další osobě, přestože postrádal dobrou víru o svém vlastnictví. Nicméně nárok je promlčen, jelikož uplynula subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ). Žalobce prokazatelně věděl o tom, že židli má v držení žalovaný již dne 15. 11. 2001, kdy žalovaný zapůjčil židli na výstavu. Subjektivní promlčecí doba tak uplynula dne 15. 11. 2003.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, č.j. 30 Co 151/2014-434, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na vydání věci v tom znění, že znalecký posudek doc. Dr. J. Dvorského č. 3003/2008 je součástí rozsudku (výrok II). Ve výrocích o zamítnutí žaloby na náhradu škody a o nákladech řízení jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nedošlo k vydržení vlastnického práva k židli žalovaným ani jinou třetí osobou. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu škody dovodil, že pokud vlastník prokáže, že někdo se stal neoprávněným držitelem jeho věci, bude držitel uznán povinným věc vydat; bude-li tvrdit, že věc již nemá u sebe, bude odpovídat za ztrátu, poškození nebo zničení věci. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud posoudil otázku promlčení. V daném případě se jedná o škodu způsobenou úmyslně, a uplatní se tedy desetiletá objektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák., která ke dni podání žaloby (22. 4. 2008) neuplynula. Subjektivní promlčecí doba pak mohla začít plynout až od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že žalovaný židlí nedisponuje. V tomto směru však dosavadní skutková zjištění nejsou dostatečná a je na žalovaném, aby prokázal, že se žalobce o uvedené skutečnosti dozvěděl případně dříve než v průběhu předmětného soudního řízení. Pokud soud prvního stupně na základě nového dokazování dospěje k závěru, že nárok promlčen není, bude se následně zabývat obecnou cenou židle.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při posouzení nároku na náhradu škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení předpokladů jeho odpovědnosti za škodu. V daném případě totiž bylo zjištěno, že židle dosud existuje, jakož i to, kdo ji drží. Jestliže židle existuje a žalobce se může domáhat jejího vydání na současném držiteli, nemohlo dojít na straně žalobce ke vzniku škody. Nedošlo totiž ke ztrátě židle ani k jejímu zničení. Chybí tak jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2490/2000 a 25 Cdo 4771/2007). Soud taktéž nesprávně aplikoval procesní právo, když umožnil oddělené rozhodování o primární a eventuální části žalobního petitu; žalovaný je přesvědčen, že pokud soud dospěje k závěru, že primární nárok na vydání věci není důvodný, ale je důvodný nárok eventuální na náhradu škody, pak soud vyhoví žalobě o zaplacení finanční částky a nezamítá žalobu v části o vydání věci. Dále dovolatel poukazuje na vady, kterými odvolací soud zatížil řízení. Konkrétně překvapivost napadeného rozhodnutí, když odvolací soud neupozornil žalovaného na svůj odlišný právní názor ohledně otázky odpovědnosti žalovaného za škodu a zavázal soud prvního stupně svým právním názorem o neuplynutí promlčecí doby, a tedy existencí odpovědnosti žalovaného za úmyslně způsobenou škodu. Další vadou je absence odůvodnění výroku II napadeného rozhodnutí a skutečnost, že se jedná o faktickou změnu rozsudku prvního stupně, odvolací soud tedy nepřípustně disponoval s žalobním petitem. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření považuje dovolání žalovaného za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen o. s. ř. ).

Pokud dovolatel napadá výrok II rozsudku odvolacího soudu, je v této části dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn). Právo podat dovolání totiž přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma v jeho právech. Nemůže je podat účastník, jemuž bylo zcela vyhověno (podmínka subjektivní přípustnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované pod číslem 28/98 v časopise Soudní judikatura). Jestliže uvedeným výrokem bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na vydání židle, je žalovaný v této části sporu zcela úspěšný, a není tudíž oprávněn v uvedeném rozsahu podat dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V části, kterou je napadán výrok I rozsudku odvolacího soudu, dovolatel spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v řešení (dovolacím soudem dosud neřešené) otázky, zda v řízení o vydání věci s eventuálním petitem, kterým žalobce požaduje zaplacení hodnoty věci, za situace, kdy bylo prokázáno, že věc existuje, ale v držení ji má osoba odlišná od žalovaného, odpovídá žalovaný žalobci za škodu, kterou měl způsobit tím, že umožnil získání držby této osobě.

Na řešení uvedené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, proto tato otázka není způsobilá přípustnost dovolání v této věci založit. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zčásti zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, je totiž založeno na závěru, že soud prvního stupně chybně posoudil otázku promlčení, neboť dvouletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet od té doby, kdy se žalobce dozvěděl, že žalovaný se židlí nedisponuje, a žalovanému se dosud nepodařilo prokázat, že by se žalobce o tom dozvěděl dříve než v průběhu soudního řízení, přičemž žalobce tvrdil, že se tak stalo až po výpovědi svědka W. před soudem prvního stupně dne 11. 3. 2013.

V této souvislosti lze připomenout, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení práva na náhradu škody, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne, a to i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož závěrů vychází i soudobá judikatura, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3446). Odvolací soud v souladu s touto judikaturou primárně posuzoval otázku promlčení a nevyslovil konečný a závazný právní názor ani k této otázce (pro nedostatek skutkových zjištění) ani k otázce splnění všech předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu.

K údajnému nesprávnému procesnímu způsobu rozhodnutí o eventuálním petitu lze uvést, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu o eventuálním petitu přichází v úvahu rozhodnout až tehdy, dojde-li soud k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2581/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2053/2012). Z uvedeného je zřejmé, že způsob rozhodnutí odvolacího soudu o eventuálním petitu je v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, s níž je naopak v rozporu dovolatelem označené rozhodnutí krajského soudu.

Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné; tyto vady však nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání. K námitkám, jimiž dovolatel vytýká procesní pochybení odvolacího soudu a které mohou představovat vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., patří svou povahou i žalovaným namítaná překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2016

JUDr. Robert Waltr předseda senátu