25 Cdo 5283/2007
Datum rozhodnutí: 28.04.2010
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 5283/2007


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Sdružení akcionářů IPB, se sídlem v Praze 4, Nuselská 26, zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalované České republice 1/ České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, IČ 48136450, a 2/ Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Lubošem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 57, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 91/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2007, č. j. 13 Co 58/2007-198, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 25. 1. 2006, č. j. 21 C 91/2002-143, byl odvolacím soudem zrušen), rozsudkem ze dne 30. 10. 2006, č.j. 21 C 91/2002-176, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2006, č.j. 21 C 91/2002-179, zamítl žalobu na zaplacení částky 171.880.069,70 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody z nesprávného úředního postupu v souvislosti se státním dozorem nad činností Investiční a poštovní banky, a. s. (dále IPB ), který byl dle žaloby vykonáván nedostatečně, a v souvislosti se zavedením nucené správy v IPB a jejím prodejem dne 19. 6. 2000, čímž došlo k znehodnocení akcií této banky. Vzhledem k tomu, že IPB, a. s. v konkursu, je dosud zapsána v obchodním rejstříku a konkurs není skončen, soud dovodil, že žalobce neprokázal vznik škody, akcionářům IPB dosud škoda nevznikla, a proto žalobu zamítl pro předčasnost. Zakládajícími členy žalujícího sdružení jsou jednotliví akcionáři IPB, kteří byli v přímém vztahu k IPB a své pohledávky vůči ní postoupili dle § 524 odst. 2 obč. zák. uvedenému sdružení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č. j. 13 Co 58/2007-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Základní podmínka odpovědnosti za škodu, a to vznik škody na straně poškozeného, nebyla splněna, jednotlivým akcionářům IPB dosud nevznikla škoda, a žalobce neprokázal existenci škody. Za situace, že IPB nadále existuje jako právnická osoba a je v běhu konkursní řízení, není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši žalobce utrpěl újmu ve své majetkové sféře, a pouze na základě skutečnosti, že byl na IPB prohlášen konkurs, není vyloučeno, aby se žalobci dostalo z majetku IPB nějakého dalšího plnění. Předčasnost žalob je dána i tím, že jednotliví akcionáři před postoupením svých pohledávek nevyčerpali všechny zákonné možnosti uspokojení svých pohledávek ze závazkového vztahu s IPB. Nárok na náhradu škody vůči jinému subjektu může být totiž uplatněn, pouze pokud se žalobce nemůže domoci svého práva proti subjektu, s nímž byl a doposud je ve smluvním vztahu. Vzhledem k tomu, že jednotlivým akcionářům IPB dosud nevznikla škoda, odvolací soud dovodil, že smlouvy o postoupení pohledávek z titulu náhrady škody vůči státu jsou neplatné, neboť dle § 524 a násl. obč. zák. nelze postoupit pohledávku, jež v okamžiku cesse ještě neexistuje, a žalobce proto není v dané věci aktivně legitimován k vymáhání škody, jež měla vzniknout součtem ztrát způsobených jednotlivým akcionářům IPB.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů nesprávného právního posouzení a vad řízení ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o .s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o předčasnosti žaloby. Uvádí, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup dle § 13 zák. č. 82/1998 Sb. je založena na objektivním principu, aniž by byla omezena nějakými liberačními důvody, a její konstrukce není subsidiární, nenastupuje tedy až v případě, že by se náhrady nebylo možno domoci jinak. Žalobce ani akcionáři IPB, kteří na něj převedli své pohledávky na náhradu škody, nejsou účastníky konkursního řízení a probíhající konkursní řízení nemůže mít vliv na výši škody, jejíž náhradu žalobce uplatňuje. Soud prvního stupně a odvolací soud nesprávně postupovaly, když jeho žalobu meritorně neprojednaly, čímž došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Je nesporné, že ke škodě došlo, sporná může být její výše, na niž může mít vliv konkursní řízení, a proto měl soud vydat mezitímní rozsudek, jenž by určil, že uplatněný nárok žalobce je co do základu v plném rozsahu po právu. Dovolatel rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neb je přesvědčen, že zde byly podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila dovolání žalobce za nepřípustné, neboť právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu jakož i Ústavního soudu, a navrhla jeho odmítnutí či zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 9. května 2007, postupoval Nejvyšší soud při projednání dovolání a rozhodování o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejde o případ, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku [§ 237 odst. 1 písm. b)], přípustnost dovolání se v dané věci tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že náhrady za plnění, k němuž je smluvní partner povinen jako přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže úspěšně domáhat z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla. Tento právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení NS ČR ze 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo1404/2004). Vznik škody na straně poškozeného je totiž jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. pro tentokrát , aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Škoda, spočívající dle tvrzení žalobce v tom, že v důsledku pochybení odpovědných orgánů státu byly znehodnoceny akcie IPB, nevzniká již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při bankovním dohledu nebo kdy byl prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti. Stále platí, že dokud akciová společnost existuje, byť je v konkursu, akcionář, jenž vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená.

Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů byla odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, neboť v obdobných věcech byla dovolacím soudem řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2546/2003, usnesení NS ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 805/2004. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá rovněž na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v tomto sporu. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku je tedy založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jak Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, publikovaném pod C 779/svazek 11 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pokud odvolací soud založil svůj právní závěr na dvou nezávislých důvodech, pak obstojí-li jeden z nich, nemůže mít na věcnou správnost závěrů odvolacího soudu vliv, jestliže by druhý z těchto důvodů eventuálně neobstál. V dané věci to znamená, že řešení otázky aktivní legitimace žalobce nemůže mít vliv na celkový závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku.

Námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyl vydán mezitímní rozsudek a tím bylo porušeno právo dovolatele na přístup k soudu, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Mezitímním rozsudkem lze totiž rozhodnout o základu projednávané věci (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), tedy pokud již nárok vznikl a existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Ostatně nejde-li o otázku zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř).

Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení, a to i v případě, že je součástí rozsudku (§ 167 odst. 1 o.s.ř.). Proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 239 o.s.ř. Usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, roč. 2002, č. 1, str. 10).

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř., neboť náklady, jež vznikly žalované v dovolacím řízení v souvislosti s vyjádřením k nepřípustnému dovolání, sepsaným advokátem, s ohledem na jeho stručný obsah nelze považovat za potřebné k účelnému bránění či uplatňování práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu