25 Cdo 5282/2007
Datum rozhodnutí: 18.06.2010
Dotčené předpisy: § 8 předpisu č. 82/1998Sb., § 31 předpisu č. 82/1998Sb.







25

Cdo 5282/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce:
J. E. K
., zastoupený JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované:
Česká republika Ministerstvo spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 249/2000, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2007, č. j. 18 Co 606/2006-199, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2007, č. j. 18 Co 606/2006-199, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované tak, že se žaloba ohledně částky 128.319,- EUR zamítá, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů,
se zrušuje
a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; jinak
se
dovolání žalobce
zamítá
.



II. Dovolání žalované
se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 13 C 249/2000-130, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 13 C 249/2000-170, a opravného usnesení ze dne 22. 9. 2006, č. j. 13 C 249/2000-174, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 96.780,03 Kč a 324.155,75 EUR, žalobu ohledně částky 89.892,97 Kč a 289,65 EUR zamítl, řízení z důvodů částečného zpětvzetí žaloby ohledně nákladů léčení ve výši 527,97 EUR zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 31. 8. 1998 bylo žalobci sděleno obvinění pro trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 242 odst. 1 a § 217 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Tentýž den byl z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby, z níž byl dne 4. 12. 1998 propuštěn, a usnesením Policie ČR ze dne 1. 11. 1999, ČSV:OVCH-1124/10/98-Mř, bylo trestní stíhání proti žalobci zastaveno (právní moc dne 23. 11. 1999). Žalobce u žalované uplatnil žádost o odškodnění za vazbu, jíž žalovaná podle sdělení ze dne 28. 8. 2000 nevyhověla. Soud dovodil odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě podle § 9 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen zákon /. Ztotožnil se se zjištěnými důvody poklesu zisku žalobce včetně jeho ztrát v letech 1999 až 2000 uvedenými ve znaleckém posudku Ing. Michaela Ledviny a vyčíslil výši ztráty na zisku z podnikání žalobce, která vznikla v příčinné souvislosti s jeho vazbou, v roce 1999 ve výši 179.545,- EUR, v roce 2000 ve výši 75.312,- EUR a v roce 2001 ve výši 55.007,- EUR, tj. celkem částkou 309.846,- EUR, avšak vázán návrhem žalobce přiznal mu ušlý zisk v požadované výši 298.916,30 EUR. V plném rozsahu shledal důvodný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení JUDr. Janouškem ve výši 90.518,- Kč, nákladů právního zastoupení v SRN Dr. Langem ve výši 1.500,- DM a nákladů na překlady tlumočníka Dr. Ulricha ve výši 58.129,64 DM, neboť trestní stíhání žalobce v SRN bylo zahájeno právě v souvislosti s trestním stíháním v České republice. Za škodu, která je v příčinné souvislosti s vazbou žalobce, soud považoval taktéž částku 1.918,70 DM, vzniklou rozdílným kurzem při složení a zpětné výměně peněžité záruky ve výši 800.000,- Kč ve vazebním řízení, 1.500,- Kč jako převodní poplatek bance, vyjma 10% úroku z prodlení ve výši 80.000,- Kč za přečerpání peněžních prostředků na účtu v souvislosti s výběrem peněz na složení kauce, neboť nebylo zřejmé, že by zde k prodlení došlo. Za důvodné soud považoval i nároky na náhradu poštovného ve výši 83,- DM a 14,- DM, nákladů na výpis z rejstříků trestů ve výši 30,- DM, nocležného manželky žalobce ve výši 1.642,- Kč a 3.120,03 Kč a cestovného manželky žalobce ve výši 5.591,20 DM, kromě nákladů na stravování. Na žádost žalobce přiznal soud částku v EUR.


Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 8. 2007, č. j. 18 Co 606/2006-199, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované změnil tak, že žalobu co do částky 33.279,- Kč a 164.558,45 EUR zamítl, ve zbytku jej potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost žalované podle § 9 zákona č. 82/1998 Sb., avšak náklady obhajoby shledal v příčinné souvislosti s trestním stíháním pouze ve výši 63.501,- Kč a vzhledem k již pravomocně přiznaným 63.042,- Kč zavázal žalovanou k zaplacení 459,- Kč; nepřiznal ani náklady na nocležné manželky žalobce ve výši 1.642,- Kč a 3.120,03 Kč a náhradu za převodní poplatek kauce ve výši 1.500,- Kč. Ohledně náhrady ušlého zisku z podnikání žalobce soud uzavřel, že jej nelze přiznat za rok 2000 ve výši 75.312,- EUR a za rok 2001 ve výši 53.007,- EUR (správně 55.007,- EUR), tj. celkem 130.319,- EUR, neboť tento nárok nebyl uplatněn u žalované, což je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Ani další uplatněné náklady (celkem ve výši 34.239,45 EUR) neshledal v příčinné souvislosti s trestním stíháním, resp. s rozhodnutím o vazbě. U výdajů za advokáta v SRN ve výši 1.500,- DM žalobce nedoložil, že by proti němu bylo i v SRN zahájeno trestní řízení jako důsledek trestního stíhání za stejný skutek v České republice. Neoprávněné jsou i výdaje na překlady a tlumočení německého tlumočníka ve výši 58.129,64 DM, neboť žalobce měl nárok jednat před orgány činnými v trestním řízení ve své mateřštině a byl oprávněn požádat o bezplatný překlad písemností do německého jazyka (§ 2 odst. 4 a § 28 zákona č. 141/1961 Sb.). Jde-li o nocležné a stravné (574,50 DM), cestovné (5.291,20 DM), poštovné (89,- DM) a výdaje za výpis z rejstříků trestů (30,- DM), žalobce nedoložil, jak by měly tyto výdaje souviset s jeho trestním stíháním. Jelikož změna kurzu k tehdejší německé marce je objektivní skutečností, neshledal důvodným ani nárok na náhradu kurzovní ztráty (1918,70 DM). Vzhledem k již pravomocně přiznaným 7.850,- EUR proto žalovanou zavázal k zaplacení 151.747,30 EUR.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.


Žalobce směřuje dovolání do měnícího výroku ohledně částky 158.048,21 EUR a do nákladového výroku a podává je z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, jestliže jediným důvodem pro zamítnutí žaloby na náhradu ušlého zisku za rok 2000 ve výši 75.312,- EUR a za rok 2001 ve výši 52.007,- EUR byla okolnost, že nedošlo k předběžnému projednání u Ministerstva spravedlnosti ČR; podle žalobce jde o retroaktivní aplikaci § 14 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., neboť podle předchozí úpravy i pokud žaloba byla podána vůbec bez předchozího projednání, pak jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení a soud měl postupovat podle § 104 odst. 2 o.s.ř., nikoliv věcně rozhodnout a z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Navíc se domnívá, že odmítnutí jeho nároku ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR bylo co do právního důvodu celkové, a to bez ohledu na jeho výši, potom každý dále žalovaný nárok již bez dalšího vždy naplňuje podmínku § 15 odst. 2 tehdy platného zákona. Ohledně nároku na náhradu nákladů vynaložených na tlumočníka (29.721,21 EUR) uvádí, že celé přípravné trestní řízení bylo postaveno pouze na rozporných svědeckých výpovědích, které bylo nutno znovu a výslovně kontrolovat z hlediska překladu a kontrolovat i správné zanesení překladu do protokolů vyšetřovacího spisu. Za této situace musel mít dovolatel nespornou a nezpochybnitelnou jistotu i k překladu, a takový překlad může učinit jen člověk, který oba jazyky zná nikoliv na běžné, byť zajisté vysoké úrovni, požadované pro soudního tlumočníka, ale ve všech jazykových vrstvách řeči, včetně místních nářečí. Podle čl. 37 Listiny základních práv a svobod má žalobce právo na to, aby celé řízení bylo vedeno opravdu v jeho mateřském jazyce, aby nebyl poškozen na svých právech případnou nedokonalostí tlumočení a překladu. Soudní tlumočník s takovou klasifikací nebyl dovolateli v počátku zahájení přípravného řízení dán k dispozici, proto se posléze rozhodl zajistit si sám tlumočníka, který by tyto požadavky plně naplnil. Navíc pokud je v rámci Evropské unie uznáván rozdíl paušalizovaných sazeb náhrad pro různé druhy odškodnění podle země, kde osoba žije, měl by obdobně tomu soud dovolateli přiznat tento náklad ve skutečné výši podle platného tarifu v SRN. Podle žalobce zákon výslovně neomezuje objektivně vyvolané náklady na tlumočníka tak, jak je správně omezena náhrada procesních nákladů na zastoupení advokátem, neboť objem tlumočení není vyvolatelný tlumočníkem. Nárok na tlumočníka navíc nelze považovat za pouhý procesní nárok, nýbrž za škodu, tj. hmotněprávní nárok, pro nějž je rozhodující, že škoda vznikla a že je ve zřejmé příčinné souvislosti se zahájením trestního řízení, proto je třeba postupovat podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 643/99 a žalobci tuto náhradu nákladů přiznat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. Nepovažuje za odůvodněné přiznání vyšších náhrad za ušlý zisk (tj. nad 7.850,- EUR). Namítá, že nutnou podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu je mimo jiné objektivní existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem jako příčinou a škodou jako následkem a její prokázání je nezbytné bez ohledu na objektivní konstrukci odpovědnosti státu za škody. Domnívá se, že toliko menší část škody spočívající v ušlém zisku mohla být zapříčiněna pobytem žalobce ve vazbě, ve zbytku se pak jednalo o tvrzenou ztrátu na výdělku způsobenou poškozením dobré pověsti žalobce, odvolací soud však přiznal i náhradu újmy, která měla být způsobena poklesem příjmů mimo dobu výkonu vazby a učinil tak, aniž by jakkoliv skutkově a právně odůvodnil závěr, že taková majetková újma nastala v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Na základě provedených důkazů není důvodné učinit jiný závěr, než že na pověst žalobce, která měla vést k odlivu zákazníků, měl zásadní vliv způsob, jakým o věci informovala německá média. Otázku příčinné souvislosti odvolací soud ze shora uvedených hledisek náležitě nezkoumal, resp. námitkami žalované se odvolací soud vůbec nezabýval, rovněž tak ani námitkou promlčení. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání žalobkyně argumentuje proti jednotlivým dovolacím námitkám žalované za citace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 39/1965 a komentářové literatury. Rovněž uvádí důvody na podporu závěru, že dovolání žalované, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; navrhl proto dovolání žalované odmítnout, případně zamítnout.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).


Žalovaná dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 151.747,30 EUR, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde, jak se mylně žalovaná domnívá, o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ale ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.


Jak vyplývá z obsahu dovolání, žalovaná

především napadá závěr o existenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o vazbě a majetkovou újmou spočívající v ušlém zisku žalobce. Otázka existence příčinné souvislosti je však otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 14, ročník 2002, pod C 1025, C. H. BECK), neboť v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována; v tomto směru odvolací soud nepochybil, ostatně proti tomu, že příčinná souvislost má být v dané věci zjišťována mezi trestním stíháním, resp. rozhodnutím o vazbě, a újmou spočívající ve ztrátě z podnikání žalobce, uplatněné dovolací námitky nesměřují. Zpochybnění skutkových zjištění, tj. zda skutečně pobyt žalobce ve vazbě a jeho trestní stíhání vedlo ke škodě v tvrzeném rozsahu, však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994); stejně tak namítaná vada řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkami žalované ani námitkou promlčení k části náhrady ušlého zisku), k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované z hlediska obsahového vymezení dovolacích důvodů směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Nejvyšší soud poté posuzoval dovolání žalobce, jež směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně ohledně částky 316.305,75 EUR tak, že žalobu co do částky 164.558,45 EUR zamítl, a ten napadá pouze v rozsahu částky 158.040,21 EUR; dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a co do částky 128.319,- EUR (odvolací soud v tomto rozsahu zamítl nárok na náhradu ušlého zisku za rok 2000 a 2001), je i důvodné, ve zbylém rozsahu tj. ohledně 29.721,21 EUR nikoliv.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


Jak již dříve soudní praxe dovodila, byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 103 a 104 o.s.ř. a namístě je postup soudu podle § 104 odst. 2 o.s.ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. např. zprávu o zhodnocení dalších poznatků soudů o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, publikovanou pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, rozsudek téhož soudu ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, uveřejněný tamtéž pod č. 28, ročník 1978, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný tamtéž pod č. 13, ročník 2010). Jde tak o podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek má toliko procesní důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby (věcné rozhodnutí). Jestliže tedy v projednávané věci nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z podnikání žalobce za rok 2000 ve výši 75.312,- EUR a za rok 2001 ve výši 53.007,- EUR způsobené rozhodnutím o vazbě nebyl před uplatněním žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, byl namístě postup podle § 104 odst. 2 o.s.ř. a v případě neodstranění tohoto nedostatku měl soud řízení zastavit. Jestliže však namísto toho o nároku věcně rozhodl a žalobu zamítl, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí ve výroku o zamítnutí žaloby na náhradu ušlého zisku za rok 2000 a 2001 zaplacení 128.319,- EUR zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.).


Žalobce podle obsahu dovolání dále nesouhlasí se závěrem o neopodstatněnosti nároku na náhradu nákladů vynaložených na tlumočníka z důvodu, že žalobce měl nárok jednat před orgány činnými v trestním řízení ve své mateřštině a byl oprávněn požádat o bezplatný překlad písemností do německého jazyka [§ 2 odst. 4 a § 28 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)].


Protože ke sdělení obvinění i k rozhodnutí o vazbě, s nimiž žalobce spojuje vznik škody, došlo dne 31. 8. 1998, je třeba posuzovat uvedený nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jen zákon ), účinného od 15. 5. 1998, který odpovědnost státu zakládá za současného splnění tří podmínek: 1) vykonání vazby na tom, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno nebo jenž byl obžaloby zproštěn, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vykonáním vazby a vznikem škody. Zákon nedefinuje pojem škody, která se uhrazuje. Vychází se z obecného pojetí způsobu a rozsahu škody podle občanského zákoníku (§ 26 zákona) a náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody upravuje v § 31.


Podle § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody vznikne pouze tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda a pokud náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů.
Podle § 151 trestního řádu náklady nutné k provedení trestního řízení včetně řízení vykonávacího nese stát; nenese však vlastní náklady obviněného, zúčastněné osoby a poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a zmocněnce. Stát však nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona.


Podle § 2 odst. 14 trestního řádu každý je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. Orgány činné v trestním řízení pak podle tohoto ustanovení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. V návaznosti na to pak ustanovení § 28 trestního řádu stanoví, že prohlásí-li obviněný, že neovládá jazyk, ve kterém se jednání vede, přibere se tlumočník. Tato trestněprávní procesní ustanovení provádějí čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen Listina ), podle nějž kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Podle č. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále též jen Úmluva ), má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.


Z uvedeného plyne, že náklady spojené s přibráním tlumočníka v souvislosti s realizací Listinou garantovaného práva jednat před orgány činnými v trestním řízení ve své mateřštině hradí stát, aniž by se od osoby, která tohoto práva využila, zpětně vyžadovala úhrada takto vzniklých nákladů.


Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobci bylo dne 31. 8. 1998 sděleno obvinění a měl tak v průběhu trestního stíhání podle § 2 odst. 14 trestního řádu právo používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka, toto právo jak je patrno z obsahu samotného sdělení obvinění ze dne 31. 8. 1998 a především z protokolu o výslechu obviněného z téhož dne (jakož i celého vyšetřovacího spisu) realizoval a příslušný orgán činný v trestním řízení poté postupoval ve smyslu § 28 a násl. trestního řádu a ustanovil tam, kde bylo třeba, k jednotlivým procesním úkonům tlumočníka. Tyto náklady v souvislosti s realizací práva obviněného jednat v mateřštině nese plně stát, což však neplatí o vlastních nákladech obviněného, v daném případě vynaložených na dalšího tlumočníka podle svého uvážení z důvodu v dovolání namítané osobní nedůvěry v překlady a tlumočení ustanovených tlumočníků. Ačkoliv právo na pomoc tlumočníka musí být určité kvality, a to konkrétní a účinné, a poskytnuté tlumočnické služby by měly být na takové úrovni, aby obžalovanému umožnily rozumět řízení, které je proti němu vedeno, a obhajovat se proti obvinění, zvláště přednést soudu svou verzi událostí, a vnitrostátní orgány tak mají mimo ustanovení tlumočníka povinnost provádět také určitou kontrolu kvality tlumočení, přičemž jsou-li stížnosti nebo zjistí-li samy nedostatky, jsou povinny učinit nápravu, zejména ustanovit jiného tlumočníka (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. prosince 1989 ve věci Kamasinski proti Rakousku), není ani z tohoto pohledu nárok dovolatele opodstatněný. V dané věci z obsahu trestního spisu vyplývá, že od samého počátku přípravného řízení (již sdělení obvinění neformálním opatřením dne 31. 8. 1998 bylo tlumočeno obviněnému ustanoveným tlumočníkem Herbertem Plohmannem) byla zajištěna pomoc tlumočníka; příslušný orgán činný v trestním řízení, jenž ustanovoval tlumočníky, neshledal žádná pochybení ve výkonu jejich tlumočnické a překladatelské činnosti a tedy ani důvod k jejich odvolání podle § 20 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, když ani dovolatel sám v průběhu přípravného řízení žádné námitky vůči provedeným překladům či tlumočení ustanovených tlumočníků nevznesl; nelze tak dospět k závěru, že by dovolatelovy vlastní náklady na dalšího tlumočníka byly vynaloženy důvodně na realizaci jeho práva jednat v mateřštině za situace, že by mu realizace tohoto práva nebyla státem zajištěna v souladu s právními předpisy, a tedy i v požadované kvalitě. Náklady vynaložené obviněným na vlastního tlumočníka, jenž ve skutečnosti měl plnit účel tlumočníka ustanoveného a ujistit obviněného v tom, že správně rozumí průběhu řízení, které bylo proti němu vedeno, nelze z objektivního hlediska považovat za účelně vynaložené a jejich náhradu nelze podle zákona č. 82/1998 Sb. přiznat, neboť by tak stát ve skutečnosti byl zavázán nahradit náklady plnící tentýž účel duplicitně.


Dovozuje-li dovolatel nárok na náhradu vlastních nákladů na tlumočníka z čl. 37 Listiny základních práv a svobod, jež mu podle něj zaručuje právo, aby celé trestní řízení bylo vedeno v jeho mateřském jazyce, aby nebyl poškozen na svých právech případnou nedokonalostí tlumočení a překladu, je třeba zdůraznit, že z věty druhé ustanovení § 2 odst. 14 trestního řádu výslovně vyplývá, že řízení vedou a svá rozhodnutí vyhotovují orgány činné v trestním řízení v českém jazyce. Právo na vedení řízení v mateřském jazyce pak nelze dovodit ani z čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ), podle nějž má obviněný, který nemluví nebo nerozumí jazyku používanému před soudem, právo, aby mu byly bezplatně přeloženy či tlumočeny všechny procesní akty, jejichž smysl potřebuje pochopit, nebo které potřebuje tlumočit do jazyka používaného před soudem, aby byl proces pro něj spravedlivý (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. listopadu 1978 ve věci Luedicke proti Německu).


Z uvedeného je zřejmé, že v tomto rozsahu je rozsudek odvolacího soudu z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a Nejvyšší soud ČR proto v daném rozsahu dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci pak rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Při úvaze o vhodných opatřeních k naplnění podmínky předběžného projednání nároku u ústředního orgánu zváží, zda vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení a postoji žalované není v této fázi řízení lpění na výslovném uplatnění nároku v rozporu se smyslem právní úpravy i principem rychlosti a hospodárnosti řízení.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. června 2010


JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu