25 Cdo 528/2008
Datum rozhodnutí: 18.12.2008
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 528/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 200/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2007, č.j. 11 Co 300/2007-85, takto:

Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal na státu náhrady škody ve výši 761.263,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání a odnětí zbrojního průkazu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č.j. 11 Co 300/2007-85, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2007, č.j. 84 C 200/2005-64, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobci bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 13. 9. 2000 vyšetřovatel Policie ČR sdělil žalobci obvinění ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák. ) a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství K. ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. (dále jen rozhodnutí o zajištění ), byl žalobci (z důvodu zahájení uvedeného trestního řízení) podle § 44 a § 50 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraní a střelivu, ve znění do 31. 12. 2002, zajištěn zbrojní průkaz pro skupiny B, E a G. Následně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č.j. 3 To 218/2003-215, který téhož dne nabyl právní moci, žalobce zprostil obžaloby z uvedených trestných činů, neboť jeho jednání naplňovalo znaky nutné obrany podle § 13 tr. zák. V srpnu 2000 se žalobce dohodl se Z. S. jako budoucím zaměstnavatelem na uzavření pracovní smlouvy, podle níž měl být od 1. 10. 2000 zaměstnán jako ozbrojená ostraha majetku s měsíční mzdou ve výši 25.000,- Kč; k sjednaným předpokladům uzavření pracovního poměru patřilo vlastnictví zbrojního průkazu a čistý trestní rejstřík. Žalobce oznámil Z. S., že nenastoupí do pracovního poměru, neboť zřejmě přijde o zbrojní průkaz, a Z. S. na místo předpokládaného zaměstnání žalobce již nikoho nepřijal. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu ušlé mzdy za období od 1. 10. 2000 do 30. 6. 2003 podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění do 30. 4. 2001 (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ) není důvodný. Předně rozhodnutí o zajištění nebylo jako nezákonné zrušeno nebo změněno, neboť žalobce proti tomuto rozhodnutí nepodal žádný opravný prostředek, přestože proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání. Ze skutečnosti, že žalobce byl v trestním řízení zproštěn obžaloby, nelze usuzovat na nezákonnost rozhodnutí o zajištění, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno správním orgánem ve správním řízení, a pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je nezbytné, aby došlo k jeho změně či zrušení příslušným orgánem rovněž v rámci správního řízení. Odvolací soud neshledal opodstatněným ani nárok žalobce dovozovaný ze sdělení obvinění a navazujícího trestního stíhání, neboť tím, že žalobce na základě vlastního vyhodnocení dané situace nenastoupil do pracovního poměru ke Z. S. v době, kdy ještě byl držitelem zbrojního průkazu a měl čistý trestní rejstřík , přerušil běh událostí, a není tedy dána příčinná souvislost mezi sdělením obvinění a vznikem škody spočívající v ušlém výdělku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť řeší otázku existence příčinné souvislosti mezi sdělením obvinění, resp. rozhodnutím o zajištění, a vzniklou škodou v rozporu s hmotným právem. Dovolatel pokládá za nesprávný závěr, že svým jednáním tuto příčinnou souvislost přerušil, když odmítl nastoupit do pracovního poměru u Z. S. Za situace, kdy Z. S. trval na tom, aby jeho budoucí zaměstnanec vyhověl jím stanoveným podmínkám, a nezaměstnal by proto osobu, u níž by v brzké době hrozilo odsouzení a ztráta zbrojního průkazu, je pro posouzení příčinné souvislosti bez významu, že to byl právě žalobce, kdo panu S. sdělil, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Podstatné totiž je, že Z. S. se s tímto vyhodnocením ztotožnil a rovněž dospěl k závěru, že žalobce stanovené podmínky nesplňuje, a proto jej nezaměstnal. Z tohoto důvodu žalobce považuje závěr odvolacího soudu za nelogický a účelový, učiněný ve snaze odepřít mu právo na náhradu vzniklé škody. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že rozhodnutí o zajištění nelze považovat za nezákonné, nebylo-li jako nezákonné příslušným orgánem zrušeno či změněno. Protože se jedná o rozhodnutí navazující na sdělení obvinění, pro závěr o jeho nezákonnosti postačuje vydání meritorního zprošťujícího rozsudku; není již třeba, aby v takovém případě bylo formálně zrušeno, což ostatně zákon č. 28/1995 Sb. (správně 288/1995 Sb.) ani nepředpokládá. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

V posuzované věci dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným.

Pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem, že mezi sdělením obvinění a vzniklou škodou v podobě ušlé mzdy neexistuje příčinná souvislost, jelikož v době, kdy žalobce měl do zaměstnání nastoupit, splňoval veškeré požadavky zaměstnavatele pro přijetí do pracovního poměru, zpochybňuje otázku existence příčinné souvislosti mezi sdělením obvinění a vznikem škody, která je však otázkou skutkovou a nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí NS), neboť v řízení se zjišťuje, zda tato právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována; proti tomu, že příčinná souvislost má být v dané věci zjišťována mezi trestním stíháním žalobce, popřípadě rozhodnutím o zajištění, a skutečností, že žalobce nenastoupil do pracovního poměru u Z. S. a tím mu vznikla škoda (ušlý příjem z pracovního poměru), však uplatněné dovolací námitky nesměřují. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že bezprostřední příčinou, proč žalobce do zaměstnání nenastoupil, bylo jeho rozhodnutí, čímž byla přerušena příčinná souvislost mezi trestním stíháním a vznikem škody. Pokud na tomto skutkovém základě dovodil, že odpovědnost žalované za škodu pro absenci příčinné souvislosti není dána, neodchýlil se od standardní judikatury (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 635/2002). Dovolatel však především zpochybňuje závěr o nedostatku příčinné souvislosti na základě odlišné skutkové verze, neboť oproti zjištěním soudů obou stupňů, které vycházely z toho, že žalobce do zaměstnání nenastoupil na základě vlastního rozhodnutí (byť případně motivovaného jeho trestním stíháním), v dovolání žalobce tvrdí, že do zaměstnání nenastoupil proto, že Z. S. trval na tom, aby jeho budoucí zaměstnanec vyhověl jím stanoveným podmínkám, že by proto nezaměstnal osobu, u níž by v brzké době hrozilo odsouzení a ztráta zbrojního průkazu, že (rovněž) dospěl k závěru, že žalobce stanovené podmínky nesplňuje, a že jej proto zaměstnat nemůže. Avšak zpochybnění skutkových zjištění není způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8).

Otázka, zda rozhodnutí o zajištění bylo překážkou, která žalobci rovněž zabránila v nástupu do zaměstnání, a zda je pro posouzení věci významné, že rozhodnutí o zajištění nebylo pro nezákonnost ve správním řízení zrušeno, nemůže být otázkou zásadního právního významu již proto, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno dne 22. 1. 2001, tedy téměř čtyři měsíce poté, co měl žalobce dle dohody nastoupit do pracovního poměru u Z. S.

Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšný žalobce nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2008

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu