25 Cdo 5278/2008
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 5278/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce I. S. , zastoupeného Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Hřebenkách 15, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o 1.200.929,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 227/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, č.j. 25 Co 89/2008-83, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č. j. 43 C 227/2006-56 zamítl žalobu na zaplacení částky 1.200.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 16. 12. 2003 do zaplacení a částky 929,90 Kč s 2,5 % úrokem od 15. 8. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se na státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem pracovnice matriky ÚMČ Praha 10, která vydala duplikát rodného listu na jméno P. B. jiné osobě, a na jeho základě byl pak správním úřadem vydán i občanský průkaz. Tato osoba pak pod jménem P. B. jakožto majitel bytu v Praze 4 uzavřela se žalobcem dne 15. 12. 2003 kupní smlouvu o prodeji bytu. Před vkladem vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí ho kontaktoval pravý vlastník bytu s tím, že kupní smlouvu nikdy nepodepsal. Žalovaná částka tak představuje zaplacenou kupní cenu ve výši 1.200.000,- Kč a částka 929,90 Kč úhradu za spotřebovanou elektřiny v bytě.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvu ze dne 15. 12. 2003 o převodu bytové jednotky nepodepsal její skutečný vlastník P. B., že v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 32 C 25/2004, bylo rozhodnuto o neplatnosti této smlouvy a J. P., který ve skutečnosti smlouvu se žalobcem uzavřel, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2007, č. j. 5 T 120/2006-416, odsouzen pro trestný čin podvodu a poškozování cizích práv. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že správní orgány při vydání duplikátu rodného listu a nového občanského listu postupovaly řádně podle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, a postupovaly standartně podle zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, takže z jejich strany nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Škoda byla žalobci způsobena podvodným jednáním více osob, které bylo vzájemně provázané, a za které byl jeden z pachatelů odsouzen.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č. j. 25 Co 89/2008-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je věcně správný. Poukázal na to, že žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a tedy i právo vymáhat zaplacenou částku od Jiřího Prokůpka, s nímž uzavřel neplatnou kupní smlouvu, a bylo-li rozhodnutím žalobce nedomáhat se na něm vydání bezdůvodného obohacení, nemůže místo toho vymáhat toto plnění na státu. Částka 929,90 Kč zaplacená žalobcem za spotřebu elektřiny v bytě pak není škodou, která vznikla v příčinné souvislosti se správními řízeními vedenými v souvislosti s vydáním duplikátu rodného listu a nového občanského průkazu na jméno Mgr. P. B. Rovněž její náhrady se žalobce mohl domáhat po tom, kdo dodanou energii spotřeboval.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že v obdobné věci bylo dovolacím soudem rozhodnuto rozdílně, v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1099/99, a dále namítá, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Popisuje průběh celé události, opakuje skutková zjištění a zdůrazňuje, že obdobně jako v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu i v jeho případě byl nesprávný úřední postup jednou z významných příčin vzniku jeho škody. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněn, a uvedené důvody rozhodnutí nepovažuje za řádně vysvětlené. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na nich rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v této věci (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v otázce, zda je toto rozhodnutí v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s jeho rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1099/99.

Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. je odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění. Jejím předpokladem jsou tři podmínky, které musí být kumulativně splněny: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. S výjimkou ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován; podle právní teorie a rozhodovací praxe soudů nesprávným úředním postupem může být jakákoliv činnost spojená s výkonem pravomocí úřední osoby, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro její počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., není naplněn. Nebylo totiž v řízení prokázáno, že by při vydání osobních dokladů nesprávné osobě nepostupoval správní úřad podle pravidel stanovených právními předpisy (konkrétně zákonem č. 301/2000 Sb. v spojení s vyhláškou č. 207/2001 Sb., a zákonem č. 328/1999 Sb.), naopak rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkového zjištění, že pracovnice matriky při vystavení duplikátu rodného listu i pracovnice městské části Praha 11 při vydání občanského průkazu neporušily právní předpisy, jež upravují povinnosti správního orgánu v těchto agendách, a postupovaly v souladu s nimi.

Dovolateli lze přisvědčit, poukazuje-li na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, že není vyloučeno uplatnit nárok na náhradu škody proti státu i za situace, že žalobci nebylo vydáno bezdůvodné obohacení získané na jeho úkor pachatelem trestného činu. Avšak úspěch žaloby na náhradu škody závisí na splnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 1099/99, na něž dovolatel poukazuje, vychází ze závěru, že v řízení byl nesprávný úřední postup státního orgánu (dopravního inspektorátu Policie ČR Správy hl. města Prahy) jednoznačně prokázán, když pracovníci inspektorátu neověřili údaje uvedené žadatelem, ačkoliv jim to Instrukce pro práci dopravních inspektorátů Veřejné bezpečnosti přímo ukládala, a odhalení změny čísla podvozku bylo v jejich možnostech, neboť pozměnění výrobního čísla bylo zjistitelné běžnými prostředky bez zvláštního vybavení. Nesprávné údaje byly do technického průkazu zaneseny následkem pochybení pracovníků dopravního inspektorátu při technické prohlídce a při vystavení dokladů k vozidlu (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, kdy byl zjištěn nesprávný úřední postup katastrálního úřadu, který pochybil v řadě úkonů).

Na rozdíl od uvedeného rozhodnutí vychází rozhodnutí soudů obou stupňů v projednávaném případě ze skutkového závěru (jenž není předmětem dovolacího přezkumu), že při vydání osobních dokladů nebyla pravidla stanovená právními předpisy ze strany pracovníků správních úřadů porušena, a nebyl tak prokázán jejich nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Majetková újma žalobce, k níž došlo zaplacením kupní ceny bytu podvodníkovi, nebyla tedy vyvolána nesprávnou činností správních orgánů, a nelze proto dovozovat, že by příčinou vzniku majetkové újmy žalobce byl nesprávný úřední postup (srov. též rozsudek Nejvyššího sodu ČR ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1384/2006).

K námitce dovolatele, týkající se nedostatků v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, lze uvést, že tato námitka sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že podstatné a jednoznačné důvody vydaného rozhodnutí jsou v jeho odůvodnění obsaženy v souladu s požadavky ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Protože nejde o řešení otázek zásadně významných po právní stránce, v dovolacím řízení lze přihlédnout k případným procesním vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že není podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2010

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu