25 Cdo 5233/2014
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák., § 420 obč. zák., předpisu č. 137/2006Sb.




25 Cdo 5233/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: EP ENERGY TRADING, a.s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, IČO: 273 86 643, zastoupená JUDr. Romanem Buzkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Novostrašnická 3386/54a, proti žalované: Česká republika Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Nádražní 2437/2, IČO: 751 51 529, o 2 602 022 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 851/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. srpna 2014, č. j. 64 Co 74/2014-665, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň město rozsudkem ze dne 22. července 2013, č. j. 36 C 851/2010-629, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 602 022 Kč s úrokem z prodlení, co do částky 856 563 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené tím, že žalovaná s ní neuzavřela smlouvu na dodávku elektrické energie pro objekty PČR v rámci Plzeňského a Karlovarského kraje pro r. 2009 a zrušila zadávací řízení, ačkoliv žalobkyně byla ve výběrovém řízení vybrána jako nejvhodnější uchazeč na tuto zakázku. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná oznámila 8. 12. 2008 žalobkyni zrušení uvedeného zadávacího řízení s odůvodněním, že pro administrativní pochybení v rámci zpracování dílčích položek u některých odběrných míst došlo ke zkreslení nabídkové ceny. Podle závěru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže žalovaná nedodržela postup pro zadání veřejné zakázky stanovený ust. § 76 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, neboť nevyřadila nabídku žalobkyně, která nesplnila podmínky zadání, když do nabídkové ceny nezahrnula cenu za distribuci elektřiny, a tyto podmínky nesplňovala ani nabídka druhého uchazeče a též měla být vyřazena ze zadávacího řízení. Žalovaná vyrozuměla žalobkyni o výběru nejvhodnější nabídky dne 25. 9. 2008, žalobkyně pro účely budoucího plnění veřejné zakázky nakoupila 17. 10. 2008 elektřinu a zadávací řízení bylo 8. 12. 2008 zrušeno. Škoda spočívá v rozdílu mezi náklady na pořízení elektřiny a tržbami z jejího zpětného prodeje ve výši 2 002 904,62 Kč a v ušlém zisku z očekávaných tržeb ve výši 599 117,82 Kč. Soud dovodil, že žalovaná porušila svým jednáním zákon o veřejných zakázkách (ust. § 76 odst. 1, když nebyla vyřazena nabídka žalobkyně ze zadávacího řízení, a ust. § 82 odst. 2 tím, že žalovaná nesplnila kontraktační povinnost a zrušila zadávací řízení) a vůči žalobkyni tak porušila obecnou prevenční povinnost dle ust. § 415 obč. zák., a ve spojení s principem legitimního očekávání, že kontrakt bude uzavřen, odpovídá žalobkyni za škodu podle § 420 obč. zák. Pokud by žalovaná správně posoudila nabídku v zadávacím řízení, žalobkyně by nemusela vynaložit marné náklady na nakoupení elektrické energie a následně ji se ztrátou prodávat.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, č. j. 64 Co 74/2014-665, rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ze správných skutkových zjištění nevyvodil správné právní závěry. Shodně s ním posoudil odpovědnost za škodu způsobenou ukončením jednání o uzavření smlouvy dle § 415 a § 420 obč. zák. Dovodil, že kontraktační povinnost žalované vůči žalobkyni byla podložena jejím rozhodnutím o výběru nejvhodnější nabídky s nejnižší nabídkovou cenou, avšak nelze přehlédnout, že ke zrušení zadávacího řízení došlo z toho důvodu, že žalobkyně porušila povinnost předložit nabídku odpovídající zadávací dokumentaci, a její nabídková cena tak byla výrazně nižší, což žalobkyně musela nebo měla vědět. Není proto správný závěr, že by žalovaná ukončila jednání se žalobkyní o uzavření smlouvy, aniž by pro to měla spravedlivý důvod, a že by žalobkyně i přes její vědomí o výrazně zkreslujícím rozhodujícím ukazateli o ceně dodávky mohla být v dobré víře, že smlouva s ní bude uzavřena. I za předpokladu naplnění právní konstrukce odpovědnosti za škodu by žalobkyni právo na náhradu škody nevzniklo, protože sama svým jednáním zapříčinila nesplnění kontraktační povinnosti žalovanou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud ve vztahu k zadávání veřejných zakázek podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a to, zda okolnost na straně uchazeče, která nastala v průběhu zadávacího řízení dle zákona o veřejných zakázkách, může zcela vyloučit odpovědnost zadavatele, u něhož jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu dle § 415 a 420 obč. zák. Dovozuje, že okolnost na straně uchazeče nemůže vyloučit odpovědnost zadavatele za škodu, zejména v situaci, kdy opakovaně porušil zákon o veřejných zakázkách a svým postupem vyvolal u uchazeče podloženou naději, že smlouva bude uzavřena. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 25 Cdo 2863/2012, z něhož plyne, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Vzhledem k tomu, že v daném případě bylo zadávací řízení zrušeno ve fázi, kdy již byla vybrána nejvhodnější nabídka a ze strany zadavatele byly činěny kroky směřující k uzavření smlouvy, byla žalobkyně v dobré víře, že s ní zadavatel smlouvu uzavře. Pokud by žalovaná postupovala v souladu se zákonem o veřejných zakázkách a vyřadila žalobkyni ze zadávacího řízení, zamezila by marnému vynaložení nákladů na zakoupení zadavatelem poptávaného množství elektřiny, a je bez významu, zda nabídka žalobkyně byla či nebyla podána v souladu se zadávací dokumentací, neboť tím nebyla porušena žádná její právní povinnost, a nejedná se ani o nově nastalou okolnost, jež by znamenala přerušení příčinné souvislosti vylučující odpovědnost žalované. Namítá, že zadavatel neměl spravedlivý důvod k ukončení jednání o uzavření smlouvy, neboť důvod zrušení zadávacího řízení se netýkal nabídky žalobkyně, nýbrž administrativního pochybení v nabídce uchazeče na druhém místě. Navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni byl změněn, případně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že ze strany žalobkyně došlo k pochybení nejen v souvislosti se zpracováním nabídky, ale i v následné době, kdy zcela nelogicky nakoupila celé množství elektrické energie v nevhodné době. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení vymezené právní otázky odpovědnosti zadavatele veřejné soutěže za škodu vzniklou uchazeči ve výběrovém řízení, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla zatím řešena.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. l zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( obč. zák. ).

Otázku odpovědnosti za škodu vzniklou chováním jednoho z potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy podle § 415 a 420 obč. zák. dovolací soud v řadě svých rozhodnutí řešil na jiném skutkovém základě. V rozsudku ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, dovodil, že ten, kdo porušil svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí prodat nemovitost, odpovídá druhému účastníkovi smlouvy za škodu, která mu vznikla v souvislosti se zajišťováním finančních prostředků na koupi nemovitosti. V rozsudku ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla z hlediska § 415 a 420 obč. zák. posuzována odpovědnost za škodu vzniklou bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, že tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, Nejvyšší soud uvedl, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., jsou-li splněny i další zákonem stanovené podmínky. Z obdobných právních závěrů vychází i rozsudek z 22. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, a též usnesení dovolacího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 25 Cdo 2863/2012, na něž dovolatel poukazuje.

Z těchto příkladmo uvedených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že ke vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou ukončením jednání o uzavření smlouvy podle § 415 a § 420 obč. zák. je nezbytným předpokladem dobrá víra jedné ze stran kontraktačního procesu, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a zároveň, že druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, upravuje sice přímo postup vedoucí k uzavření realizační smlouvy mezi zadavatelem a vybraným uchazečem na základě předložené nabídky a zároveň i jejich kontraktační povinnost, to však není důvodem k vyloučení uvedených zásad při řešení předpokladů nároku na náhradu škody způsobené vybranému uchazeči ukončením zadávacího řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá na závěru o nedůvodnosti nároku na náhradu škody pro nesplnění obou uvedených předpokladů, vychází ze správného právního názoru, jenž plně respektuje dosavadní konstantní judikaturu a uplatní se i ve specifických poměrech upravených v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.

Jak vyplývá ze skutkového stavu, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn a jímž je dovolací soud vázán (241a odst. 1 o. s. ř.), žalobkyně podala nabídku, která v rozhodujícím ukazateli, kterým byla cena dodávky, nesplňovala podmínky a předpoklady stanovené v zadávací dokumentaci. Při vědomí žalobkyně o rozporu této nabídky se zadávací dokumentací nemohla být žalobkyně důvodně přesvědčena, že na základě této její nabídky bude smlouva za jí nabízených podmínek uzavřena, a tedy nemohla v dobré víře očekávat její realizaci. Povinnost uchazeče o veřejnou zakázku předložit nabídku souladnou se zákonem a se zadávací dokumentací zadavatele totiž vyplývá přímo z účasti v zadávacím řízení, a nedodržení této povinnosti je sankcionováno vyřazením jeho nabídky zadavatelem. V dané věci nejde o to, že by uvedená okolnost na straně uchazeče znamenala přerušení příčinné souvislosti mezi pochybením zadavatele, který nabídku žalobkyně nevyřadil ze zadávacího řízení a vybral ji jako nejúspěšnější, a újmou žalobkyně v souvislosti s přípravou realizace smlouvy, jak je namítáno v dovolání, nýbrž správný je právní názor odvolacího soudu o chybějící dobré víře žalobkyně v očekávání uzavření smlouvy a její realizace. Nemůže-li uchazeč v dobré víře očekávat uzavření smlouvy při vědomí, že jeho nabídka nesplňuje předpoklady zadávacího řízení, není v takovém případě jeho dobrá víra založena pouhým pochybením zadavatele, který jej ze zadávacího řízení včas nevyřadil.

Tato okolnost na straně uchazeče, tedy uvedení výrazně zkreslujícího rozhodujícího ukazatele, představuje zároveň spravedlivý důvod zadavatele k ukončení jednání o uzavření smlouvy s tímto uchazečem pro nesplnění zadávacích podmínek v jeho nabídce.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu v právní otázce předpokladů odpovědnosti zadavatele za škodu ve vztahu k uchazeči spočívá na správném posouzení, bylo dovolání podle § 243d písm a) o. s. ř. zamítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, sestávají z paušální náhrady za jeden úkon (tj. vyjádření k dovolání, které bylo sepsáno dne 16. února 2015) ve výši 300 Kč (§ 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu