25 Cdo 5206/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 159a odst. 5 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



25 Cdo 5206/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobkyně: Mgr. D. K. , zastoupená Mgr. Kateřinou Pščolkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Petrská 1136/12, proti žalovanému: Mgr. P. Pl. , advokát se sídlem Praha 13, Ovčí hájek 2172/42, IČO: 713 31 662, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 222/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016, č. j. 25 Co 352/2016-76, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016, č. j. 25 Co 352/2016-76, bylo potvrzeno usnesení ze dne 9. srpna 2016, č. j. 4 C 222/2015-56, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudního poplatku a zamítl její návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě na náhradu škody, neboť již předtím usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. září 2015, č. j. 4 C 222/2015-9, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2015, č. j. 25 Co 424/2015-21, nebylo žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta vyhověno z důvodu, že z její strany se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, když tvrzenou škodu 3 000 000 Kč odvozuje od nedostatečné aktivity žalovaného advokáta v soudním řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala novou žádost, v níž tvrdí zhoršení svých majetkových poměrů, avšak stále uplatňuje zjevně bezúspěšné právo, nesplňuje ani nadále podmínku § 138 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků. Předchozí pravomocné rozhodnutí tvoří překážku věci rozhodnuté pro řízení o další téměř totožné žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta (§ 159a odst. 4, § 170 odst. 1 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013).

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, aniž byla zastoupena advokátem. Její žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení nebylo usnesením Nevyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5206/2016-113, vyhověno a po výzvě k odstranění nedostatku povinného zastoupení byla ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. předložena plná moc udělená advokátce pro dovolací řízení i dovolání advokátkou sepsané.

Přípustnost dovolání je dovozována z § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílčí procesní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolací důvod dovolatelka spatřuje v nesprávném právním posouzení, namítá, že řízení nemůže být stiženo vadou překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť ve své nové žádosti uvedla nové skutečnosti ohledně svých poměrů. Soudům vytýká, že řádně neodůvodnily svá rozhodnutí a k závěru o bezúspěšném uplatňování práva dospěly bez jakéhokoli dokazování, jejich rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná. Nedostatek odůvodnění rozhodnutí představuje jinou vadu řízení a v tomto ohledu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Je přesvědčena, že splňuje podmínky pro přiznání osvobození a ustanovení advokáta pro řízení a že bez provedení důkazů, jež navrhla, nelze učinit závěr o bezúspěšném uplatňování práva. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo změněno a žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků a aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů, případně aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Napadené rozhodnutí spočívá na závěru o chybějící podmínce řízení a závisí tedy na vyřešení této otázky procesního práva.

Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Předpokladem překážky věci pravomocně rozhodnuté je totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, o nějž se jedná v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž požadavek, opírající se o tentýž právní důvod.

Usnesením, jímž soud zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.), neboť nejde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí. Předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nejsou předmětem nového přezkumu, neboť ten nemůže být důvodem pro vyhovění nové žádosti, protože by šlo o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013). Již v usnesení ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, se Nejvyšší soud přihlásil k závěru, že pokud po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, a v tomto směru poukázal i na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10.

V dané věci, kdy v rámci téhož řízení bylo pravomocně rozhodnuto o téměř totožné žádosti tak, že žalobkyně nesplňuje jednu z podmínek uvedených v § 138 o. s. ř., neboť zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo, a žalobkyně na podané žalobě trvá a tvrdí určitou změnu ve svých majetkových poměrech, je napadené rozhodnutí v souladu s § 159a a § 170 odst. 1 o. s. ř., neboť předchozí pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., a tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení pro nové rozhodování. Vzhledem k tomu, že předchozí rozhodnutí je založeno na závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva, jsou tvrzené změny v majetkových poměrech žadatelky bez významu. Ostatně nelze pominout ani usnesení Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 3979/16, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost dovolatelky v této věci jako zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu