25 Cdo 5168/2016
Datum rozhodnutí: 16.03.2017
Dotčené předpisy: § 153b odst. 1 o. s. ř., § 449 odst. 1, 3 obč. zák.



25 Cdo 5168/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně nezletilé S. P. , zastoupené JUDr. Ivanou Mikulovou, advokátkou v Třinci, Dvořákova 259, proti žalované Nemocnici Třinec, příspěvkové organizaci , IČO 00534242, se sídlem Třinec, Kaštanová 268, o 347.875 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 45/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2015, č. j. 8 Co 267/2016-310, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 8 Co 267/2016-310, změnil rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2016, č. j. 41 C 45/2012-274, tak, že se rozsudek pro zmeškání v této věci nevydává. Dle odvolacího soudu neměl soud prvního stupně postupovat dle § 153b odst. 1 o. s. ř., jelikož ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě dostatečně nevyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce, tedy nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady účelných nákladů spojených s léčením podle § 449 obč. zák., nedostatečně však vylíčila skutkové okolnosti zejména ohledně náhrady za rekonstrukci koupelny, u které není zřejmé, o jakou rekonstrukci se jednalo, v čem tyto náklady spočívaly a kdo je vynaložil. Obdobně u zakoupeného osobního automobilu není zřejmé, proč bylo nutné pořizovat právě vozidlo Mazda a kdo fakticky vynaložil náklady na jeho pořízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Spočívá v tom, zda lze rozsudek pro zmeškání odvolacím soudem zrušit v případě, kdy žaloba obsahuje veškeré náležitosti podle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., a to z důvodu, že tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech neodůvodňují uplatněný nárok, pokud žalobkyně nebyla soudem poučena podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 153b o. s. ř. přitom neobsahuje žádnou zmínku ani bližší požadavek na rozsah úplnosti žalobních tvrzení. Účastníci řízení jsou vystaveni riziku nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí, pokud posouzení dostatečnosti rozsahu vylíčených skutkových okolností závisí na subjektivním hledisku zákonného soudce. Dovolatelka namítá, že o nároku bylo možno rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, neboť dostatečně vylíčila skutkové okolnosti, což dokazuje na několika položkách, včetně požadované náhrady nákladů na rekonstrukci koupelny a pořízení motorového vozidla značky Mazda. Odvolací soud rozhodl příliš formalisticky, jedná-li se o to, kdo finanční prostředky vynaložil a o nedostatečné vylíčení skutkových okolností. Dovolatelka navíc jako laik nemohla vědět, nakolik má jednotlivé položky více specifikovat. Účastníka řízení nelze sankcionovat za to, že neví, co jsou správné právnické argumenty, jimiž by mohl hájit svá práva. Dovolatelka podotýká, že ona i její právní zástupce byli připraveni tvrdit veškeré skutkové okolnosti a dokládat k nim důkazy u prvního jednání nařízeného ve věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu. Dostatečná skutková tvrzení coby podmínku pro vydání rozsudku pro zmeškání zmiňuje nejen komentářová literatura, ale především soudní praxe. Další podmínkou je pasivita žalovaného. Žalovaná však v řízení zcela pasivní nebyla. Dovolatelka se dle žalované nemůže odvolávat na skutečnost, že je právní laik, jelikož tři měsíce před vydáním rozsudku pro zmeškání jí byl ustanoven právní zástupce, měla tak dostatečný prostor pro případné doplnění žalobních tvrzení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodná právní otázka je vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby byla posouzena jinak.
Předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 o. s. ř. je také to, že z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. Podmínka odůvodněnosti uplatněného nároku je splněna tehdy, obsahuje-li žaloba skutková tvrzení o všech okolnostech, které jsou významné pro právní posouzení věci podle hmotného práva. Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání proto mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen Sbírka , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 216/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4098/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1779/2007; v odborné literatuře pak Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, s. 705, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1052).
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením a podle odstavce 3 téhož ustanovení se tyto náklady hradí tomu, kdo je vynaložil.
Citované ustanovení zakládá nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením následků újmy na zdraví způsobené škůdcem, tedy nákladů, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného, dále též udržení stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat. Uvedený požadavek účelnosti přitom sleduje, aby se povinnost k náhradě nákladů spojených s léčením vztahovala jen na ty výdaje, které byly skutečně potřebné ke zlepšení zdravotního stavu či udržení stabilizovaného zdravotního stavu poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaný pod číslem 44/2015 Sbírky, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaný pod číslem 30/2002 Sbírky).
Je-li v daném případě žalobou požadována náhrada nákladů za celkovou rekonstrukci koupelny v částce 133.864 Kč, aniž by bylo blíže rozvedeno, jak dovolatelka k uvedené částce dospěla, tedy z jakých položek tato částka sestává, o jakou rekonstrukci koupelny a toalety se jednalo, tj. v čem konkrétně spočívala a v jakém směru souvisela s poškozením zdraví žalobkyně žalovanou, nemohl soud prvního stupně posoudit účelnost těchto nákladů. Požaduje-li dále dovolatelka náhradu za koupi motorového vozidla značky Mazda v částce 190.000 Kč, nepostačuje k posouzení účelnosti těchto nákladů pouze žalobní tvrzení, že toto vozidlo bylo nezbytné zakoupit za účelem dopravení žalobkyně do zdravotnických a lázeňských zařízení, jelikož právě uvedená nezbytnost by měla být důkladně odůvodněna. U obou položek navíc nelze z žalobních tvrzení vyčíst, kdo fakticky tyto náklady vynaložil. Odvolací soud tak při úvaze, že z takto vylíčených skutkových okolností věci nevyplývá (bez dalšího) odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce, rozhodl v souladu s výše zmíněnou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K námitce, že soud nepoučil dovolatelku podle § 118a odst. 1 o. s. ř., lze uvést, že poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (jak zřetelně vyplývá z jeho znění) je soud povinen poskytnout účastníkům pouze při jednání. Doplnění žaloby o všechna relevantní skutková tvrzení tak, aby mohl být vydán rozsudek pro zmeškání, však musí být provedeno ještě před prvním jednáním, aby mohlo být doručeno žalovanému, a byly tak splněny předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání; k případnému ústnímu doplnění žaloby při prvním jednání, jehož se žalovaný neúčastní, nelze při úvaze o vydání rozsudku pro zmeškání přihlížet (srov. shodně citované komentáře), a proto poučení podle § 118a o. s. ř. soudem prvního stupně nepřichází v úvahu. Předpoklady, za kterých soud může vydat rozsudek pro zmeškání, musí být splněny v době prvního jednání, které se ve věci konalo. Odvolací soud nemůže přihlédnout k okolnostem, jež nebyly známy v době, kdy soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání rozhodl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 447/96, uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Proto nepřichází v úvahu poučení podle § 118a o. s. ř. ani ze strany odvolacího soudu. Lze dodat. že dovolatelka sice podala žalobu jako právní laik, zhruba tři měsíce před vydáním rozsudku pro zmeškání jí však byl ustanoven právní zástupce, měla tak dostatečnou možnost doplnění skutkových tvrzení.
Nevydání kontumačního rozsudku není sankcí pro žalobkyni, nejsou tím nijak popřena její procesní práva, neboť může nadále uplatňovat své nároky v řádném řízení u soudu prvního stupně. Na vydání rozsudku pro zmeškání navíc není právní nárok. Soudu je dána možnost takový rozsudek vydat, přičemž zkoumá, mimo jiné, i vhodnost jeho vydání (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013). Závěr, že vydání rozsudku pro zmeškání není vhodné v případě, že nárok žalobce nevyplývá nepochybně ze žalobních tvrzení, tedy nelze považovat za rozporný se zákonem a ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2017

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu