25 Cdo 5148/2007
Datum rozhodnutí: 18.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 5148/2007


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce William & Henry Morton, a. s., se sídlem v Brně, Příkop 4, IČ 25344064, zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 236/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 29 Co 77/2007-72, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 9. 2006, č. j. 18 C 236/2005-52, zamítl žalobu na zaplacení 36.310.806,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z neuskutečněného prodeje akcií Mochovských mrazíren, a. s., na jejichž majetek byl nezákonným rozhodnutím prohlášen konkurs. Soud vyšel ze zjištění, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2004, č. j. 2 Ko 46/2004-434, zrušil usnesení ze dne 1. 3. 2004, č. j. 40 K 59/2003-310, jímž Krajský soud v Praze prohlásil na majetek uvedené obchodní společnosti konkurs; usnesením krajského soudu ze dne 1. 12. 2005 byl konkurs na majetek této společnosti opětovně prohlášen a dosud pravomocně neskončil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stát nenese odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen zákon , neboť jestliže po zrušení usnesení o prohlášení konkursu bylo v dalším řízení zjištěno, že podmínky konkursu jsou dány, byly Mochovské mrazírny v úpadku již ke dni 1. 3. 2004, a žalobci tak nemohla vzniknout škoda tím, že přišel o možnost prodat akcie této společnosti za předpokládanou cenu. Kromě toho žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť není účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, jak vyžaduje ustanovení § 7 odst. 1 zákona. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, č. j. 29 Co 77/2007-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zcela se ztotožnil i s jeho právními závěry a pro stručnost na ně odkázal s tím, že v průběhu odvolacího řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by na správnost těchto závěrů mohly mít vliv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. poukazem na zásadní právní význam řešení otázek aktivní legitimace ve sporu a charakteru nezákonného rozhodnutí o prohlášení konkursu. V první řadě bez bližší argumentace namítá, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod lze dovodit jeho aktivní legitimaci k uplatnění nároku. Dále žalobce nesouhlasí se závěrem, že za situace, kdy byl konkurs znovu prohlášen, nedošlo k nezákonnému prohlášení konkursu, pouze ke zrušení původního rozhodnutí; v této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že v mezidobí podaný návrh na konkurs byl nelogický a zcela účelový. Konečně dovolatel spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v jeho stručnosti, s níž se vypořádal s odvolacími námitkami, takže z odůvodnění nelze zjistit, k jakým závěrům odvolací soud dospěl a o které právní normy opřel své rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (případně spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 3. 5. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Ve sporu o náhradu škody, která měla být podle žaloby způsobena nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že aktivní legitimaci, tj. hmotněprávní oprávnění k uplatnění nároku má pouze účastník řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, nikoliv tedy žalobce jako vlastník akcií obchodní společnosti, která je účastníkem konkursního řízení. Tento závěr je v souladu s hmotným právem (viz výslovná dikce § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a odpovídá i ustálené judikatuře dovolacího soudu, podle níž povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, publikované pod C 3722 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004, publikovaný pod č. 81 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006).

Jestliže je tedy správný závěr, že žalobce není oprávněným subjektem podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohlo by se v poměrech dovolatele kladně projevit ani řešení otázky nezákonnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999); ani z pohledu této otázky proto nelze rozsudku odvolacího soudu připisovat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Námitky, jimiž pak dovolatel vytýká odvolacímu soudu nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí, představují uplatnění vad řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jimiž však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepředstavují-li procesní otázku zásadního významu, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ.

Jestliže tedy rozsudek odvolacího soudu není v uvedených otázkách, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, zásadně právně významným, směřuje dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2010

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu