25 Cdo 5114/2009
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 102 předpisu č. 186/1992Sb., předpisu č. 32/1957Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 5114/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně České republiky Krajského ředitelství policie Západočeského kraje , se sídlem v Plzni, Nádražní 2, proti žalované MUDr. I. B. , zastoupené JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6, za účasti Allianz pojišťovny, a. s ., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 42/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2009, č.j. 61 Co 299/2009-141, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.948,- Kč k rukám JUDr. Petra Bayera, advokáta se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 51.057,- Kč s příslušenstvím představující škodu, která jí vznikla výplatou služebního příjmu po dobu pracovní neschopnosti příslušníka policie, jenž utrpěl služební úraz při dopravní nehodě způsobené žalovanou.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 23. 2. 2009, č.j. 9 C 42/2007-118, žalobu na zaplacení 51.057,- Kč s úrokem z prodlení od 31. 5. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel se zjištění, že žalovaná dne 16. 12. 2004 zavinila dopravní nehodu, při níž byl zraněn policista S. A., kterému byl po dobu pracovní neschopnosti vyplácen služební příjem podle tehdy platného zákona č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách. Za žalovanou, odpovědnou za vzniklou škodu podle občanského zákoníku, plnil vedlejší účastník částku 2.213,- Kč na náhradu škody. Spornou mezi účastníky byla otázka, zda škodou je celý vyplacený služební příjem, respektive zda a v jakém rozsahu může žalobkyně požadovat na žalované náhradu služebního příjmu vyplaceného policistovi, za jehož služební úraz odpovídá žalovaná, v době jeho neschopnosti ke službě. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v usnesení ze dne 12. 12. 2007, č.j. 61 Co 546/2007-94, kterým byl zrušen původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, posoudil věc podle § 440 občanského zákoníku (dále obč. zák.) a s přihlédnutím k § 91 a § 92 odst. 1 tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen zákon o služebním poměru ), konstatoval, že škodou v projednávané věci je rozdíl mezi výší služebního příjmu, který by poškozený policista dosahoval, a výší služebního příjmu, která mu byla vyplacena v průběhu pracovní neschopnosti. Soud měl za to, že skutečnost, že poškozenému nebylo vyplaceno nemocenské ale služební příjem, neodůvodňuje závěr, že by žalovaná odpovídala za vše, co bylo tomuto poškozenému v průběhu jeho pracovní neschopnosti vyplaceno, ale je povinna uhradit pouze to, oč došlo ke ztrátě na obvyklém služebním příjmu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 6. 2009, č.j. 61 Co 299/2009-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné a zdůraznil, že škoda, která žalobkyni v souvislosti s pracovním úrazem policisty vznikla, představuje částku, kterou byla žalobkyně povinna podle ustanovení § 91 a § 92 zákona o služebním poměru vyplatit v rozsahu, který představoval rozdíl mezi průměrným čistým služebním příjmem před vznikem škody a služebním příjmem v nemoci nebo nemocenským. Odvolací soud uzavřel, že vyplacení služebního příjmu v nemoci není škodou, ale obdobným nárokem dávek nemocenského pojištění.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v tom, zda je vyplacení služebního příjmu po dobu nemoci policisty škodou, či nárokem obdobným dávkám nemocenského pojištění. Dovolatelka namítá, že policistovi není vyplácena nemocenská, ale je mu zaměstnavatelem vyplácena náhrada služebního příjmu v plné výši. Celý služební příjem po dobu pracovní neschopnosti způsobené služebním úrazem je poškozenému policistovi vyplácený z rozpočtových prostředků Policie ČR, aniž by policista konal službu, a je tedy podle názoru dovolatelky škodou. Podle ustanovení § 102 zákona o služebním poměru má zaměstnavatel poškozeného policisty nárok na náhradu škody vůči tomu, kdo by poškozenému policistovi odpovídal za tuto škodu podle občanského zákoníku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Považuje rozhodnutí soudu za správné a navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a žalované přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za kterého jedná pověřená osoba s právnickým vzděláním ve smyslu ustanovení § 21a odst. 1 písm. b), odst. 3 a § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 5. 6. 2009.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzované věci nepřichází v úvahu, neboť se nejedná o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přisuzuje dovolatelka otázce, zda je vyplacení služebního příjmu po dobu nemoci policisty škodou, či obdobným nárokem dávek nemocenského pojištění. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena, a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 91 zákona o služebním poměru policistovi, který utrpěl služební úraz, nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je policie povinna v rozsahu, ve kterém odpovídá za škodu, poskytnout a) náhradu za ztrátu na služebním příjmu, b) náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, c) náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, d) náhradu věcné škody, e) jednorázové mimořádné odškodnění.

Ustanovení § 92 odst. 1 zákona o služebním poměru též uvádí, že náhrada za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti policisty ke službě se poskytuje v takové výši, aby spolu se služebním příjmem v nemoci nebo nemocenským se rovnala jeho průměrnému čistému služebnímu příjmu před vznikem škody způsobené služebním úrazem nebo nemocí z povolání.

Podle ustanovení § 102 zákona o služebním poměru jestliže policie poškozenému nahradila škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.

Podle ustanovení § 440 obč. zák. kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiného, má proti němu postih.

Podle ustanovení § 446 obč. zák. náhradu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.

Nemocenské pojištění příslušníků bezpečnostních sborů bylo do 1. 1. 2009 upraveno zákonem č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách. Příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří byli uznáni pro nemoc, zranění nebo jiný úraz dočasně neschopnými služby, náležel po dobu jednoho měsíce služební příjem. Nastala-li neschopnost ke službě pro zranění nebo jiný úraz v přímé souvislosti s výkonem služby (služební úraz), trval nárok na služební příjem až 12 měsíců od počátku neschopnosti ke službě. Byla-li takto prodloužena podpůrčí doba, náleželo příslušníku bezpečnostního sboru nemocenské až po uplynutí 12 měsíců od počátku neschopnosti ke službě (srov. § 15 a § 16 odst. 2 zákona č. 32/1957 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006).

Zákon o služebním poměru upravoval komplexně odpovědnost policie za škodu na zdraví způsobenou policistovi při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ní. Tato odpovědnost byla budována na principu objektivní odpovědnosti s možností zproštění se odpovědnosti z důvodů uvedených v ustanovení § 89. Obsah náhrady škody byl v ustanovení § 91 taxativně vymezen jednotlivými druhy nároků na náhradu škody, které při praktické aplikaci představovaly samostatné dílčí nároky vyplývající z konkrétního odpovědnostního vztahu. Pokud policie nahradila škodu ze služebního úrazu, měla vůči tomu, kdo poškozenému policistovi odpovídal za škodu podle občanského zákoníku, nárok na náhradu škody podle toho, co z občanského zákoníku o obsahu a rozsahu náhrady škody vyplývalo. Jak bylo uvedeno výše, policie byla povinna v rozsahu, ve kterém odpovídá za škodu, poskytnout policistovi, který utrpěl služební úraz, mimo jiné náhradu za ztrátu na služebním příjmu, nikoliv náhradu celého služebního příjmu. Nárok na služební příjem byl naopak upraven v zákoně č. 32/1957 Sb., přičemž po dobu jeho příjmu nenáležely policistovi nemocenské dávky, tedy služební příjem je nahrazoval. Pokud zákon o služebním poměru hovoří o náhradě za ztrátu na služebním příjmu, nelze považovat služební příjem vyplácený policistovi po dobu neschopnosti pro výkon služby za škodu, která vznikla v důsledku služebního úrazu policisty, byť zaviněného protiprávním jednáním třetí osoby.

Rozdíl mezi postihem v případě škody způsobené policistovi a jinému zaměstnanci je odůvodněn zvláštním charakterem služebního poměru.

Služební poměr policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. Vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí) a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. To se projevuje v právní úpravě služební kázně, možnosti ukládání kázeňských odměn a trestů, omezených možnostech propuštění, úpravě služebního volna, nárocích na dovolenou, zvláštními nároky při skončení služebního poměru a také zvláštními ustanoveními o řízení před služebními funkcionáři. Právní úprava služebního poměru policisty totiž musí postihnout zvláštní povahu zaměstnavatele jako primárního nositele veřejné moci, potřebu začlenění policisty do organismu této veřejné moci a účast na jejím výkonu. Tato potřeba zasahuje tak daleko, že tu nejde o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale u některých kategorií veřejných a zvláště státních zaměstnanců o specificky státně zaměstnanecký poměr veřejného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 22/98, pořadové číslo 162).

Nárok policisty na služební příjem po dobu dočasné neschopnosti pro výkon služby patří mezi výše uvedené nároky vyplývající z veřejného práva. Jejich cílem je zejména chránit osoby podílející se na výkonu veřejné moci, neboť předmětná činnost je spojena se zvýšeným rizikem vzniku škody. Vedle objektivní odpovědnosti policie za vznik škody to byla právě zvláštní úprava nemocenského pojištění příslušníků bezpečnostních sborů, která toto riziko měla zmírňovat, a vytvářet tak předpoklady pro řádný výkon služby.

Dovolací soud se tedy ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že nárok na výplatu služebního příjmu po dobu neschopnosti ke službě má povahu nároku obdobného nároku na nemocenské a vyplacením tohoto služebního příjmu nevzniká žalobkyni postižní právo na jeho náhradu proti žalované, která odpovídá za škodu vzniklou policistovi. Žalobkyní zdůrazňované rozpočtové souvislosti nemohou na uvedených závěrech nic změnit.

Z těchto důvodů je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není naplněn; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.990,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), to vše zvýšeno o 20 % DPH, celkem tedy 9.948,- Kč. O právu na náhradu nákladů řízení o dovolání mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované bylo rozhodnuto podle shora uvedených ustanovení o. s. ř. tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť vedlejšímu účastníku žádné náklady nevznikly a dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li povinnost stanovená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí, případně exekuci.

V Brně dne 29. března 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu