25 Cdo 51/2006
Datum rozhodnutí: 27.08.2008
Dotčené předpisy: § 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 51/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí ČR, o 211.187,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 160/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2005, č. j. 14 Co 362/2005-48, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č. j. 30 C 160/2002-27, zamítl žalobu na zaplacení částky 211.187,60 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 C 198/96 a ukončeným rozhodnutím, jež se poté stalo důvodem obnovy daňového řízení a vrácení přeplatku na dani. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že F. ú. v N. vyměřil žalobci dodatečným platebním výměrem č. 647/96 ze dne 26. 3. 1996 daň ve výši 367.132,- Kč s odůvodněním, že na základě dohody o rozdělení daňového základu sdružení fyzických osob P. za období leden-květen 1993 ze dne 1. 1. 1993, kterou žalobce jako společník sdružení P. uzavřel s ostatními společníky, má žalobce nárok na vyšší příjmy, a proto mu byla daň z příjmu fyzických osob dodatečně doměřena. Žalobce se v daňovém řízení bezúspěšně domáhal zrušení tohoto výměru cestou opravných prostředků, platnost dohody však přitom nezpochybňoval. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 2. 11. 1999, č. j. 11 C 198/96-182, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po ostatních společnících sdružení P. náhrady škody ve výši dodatečně vyměřené daně, zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení a v odůvodnění uvedl (vycházeje přitom ze znaleckého posudku Ing. P.), že předmětná dohoda účastníků sdružení P. o rozdělení daňového základu je neplatná pro nesrozumitelnost (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Podle § 54 odst. 1 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, povolilo F. ř. v H. K. rozhodnutím ze dne 26. 1. 2000, obnovu řízení a F. ú. v N. poté dodatečně vyměřenou daň žalobci vrátil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že příčinná souvislost jako jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ), mezi takto vynaloženými náklady a daňovým výměrem, resp. postupem daňového orgánu, který si předběžně posoudil otázku platnosti předmětné dohody, není dána. Byl to právě žalobce, kdo s ostatními společníky sdružení uzavřel neplatnou dohodu, žalobcem v daňovém řízení nezpochybňovanou, čímž porušil § 415 obč. zák. i § 43 obč. zák.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2005, č. j. 14 Co 362/2005-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že náklady, vynaložené žalobcem v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 198/96 u Okresního soudu v Náchodě, nejsou škodou, která vznikla v příčinné souvislosti s dodatečným daňovým výměrem, neboť nárok na jejich zaplacení plyne přímo ze samotné dohody o rozdělení daňového základu, navíc se závěr o neplatnosti této dohody vyskytuje pouze v odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Ke změně výměru pak došlo nikoli na základě jeho nezákonnosti, nýbrž pro nové skutečnosti a důkazy; vydáním rozhodnutí v obnoveném řízení se neodstraňuje nezákonnost rozhodnutí původního. Odvolací soud dále uvedl, že v daňovém řízení nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, když si správce daně vyřešil předběžnou otázku platnosti předmětné dohody sám, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by dohoda měla být neplatná (správce daně není oprávněn rozhodovat o otázkách platnosti či neplatnosti smluv). Přeplatek vzniklý v důsledku obnovy řízení podle § 54 odst. 1 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, proto správce daně nezavinil, neboť postupoval v rámci svých pravomocí daných mu zákonem. Náklady řízení vynaložil žalobce sám ve svém zájmu, aby dosáhl obnovy řízení, nikoli v důsledku vadného postupu správce daně.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a za otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považuje vymezení volnosti správního orgánu při 'učinění úsudku o předběžné otázce' podle § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a jeho odpovědnosti za škodu, která v důsledku nesprávného úsudku vznikla . Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že mu škoda vznikla uzavřením neplatné dohody, že jestliže tuto dohodu sám přiložil k daňovému přiznání, nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být neplatná, a že ke změně daňového výměru došlo nikoli na základě jeho nezákonnosti, ale z důvodu objevení se nových skutečností a důkazů. Žalobce má naopak za to, že daň mu byla doměřena nikoliv proto, že svou daňovou povinnost zkrátil, nýbrž proto, že správce daně dospěl k závěru, že právě na základě předmětné dohody mu náleží další příjem. Správce daně si však vyřešil předběžnou otázku platnosti dohody v rozporu s daňovými předpisy, a jestliže pak soud v občanskoprávním řízení rozhodl odchylně od správce daně, vytvořil žalobci právní základ pro návrh na obnovu daňového řízení, a proto náklady, které žalobci vznikly v tomto civilním řízení, byly náklady účelně vynaloženými ke zjednání nápravy (pokud by tak žalobce nepostupoval, nikdy by neprokázal, že mu daňová povinnost vznikla v důsledku nesprávného postupu a rozhodnutí správce daně, a daňový přeplatek by mu nebyl vrácen). Postupoval-li by tedy správce daně v souladu se zákonem a posoudil-li by předmětnou dohodu o rozdělení daňového základu jako neplatnou, nedošlo by k soudnímu sporu ani ke vzniku škody v podobě vynaložených nákladů řízení. Jelikož jsou naplněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, s nímž žalobce spojuje vznik škody, bylo vydáno přede dnem 15. 5. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), posuzovaly soudy obou stupňů věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb., podle nějž odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy).


Podle § 1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.


V první řadě je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, jako tomu bylo v daném případě u zrušeného daňového výměru; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 1000, C. H. BECK).


Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak podle zákona č. 58/1969 Sb., tak podle současné úpravy v zákoně č. 82/1998 Sb.) je odpovědností bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na závěru, že tyto podmínky vzniku odpovědnosti za škodu nebyly splněny, zejména že není dána příčinná souvislost mezi zrušeným daňovým výměrem a náklady řízení, které žalobce vynaložil v soudním řízení proti bývalým spoluúčastníkům sdružení.


Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody je přitom otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025). Z hlediska objektivní odpovědnosti se o vztah příčinné souvislosti jedná, jestliže škoda vznikla následkem škodné události, tedy je-li doloženo, že nebýt této události, ke škodě by nedošlo. Nezákonné rozhodnutí orgánu státu tedy musí vždy být se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Důvodem, proč se v dané věci majetkový stav žalobce snížil o náklady soudního řízení, nebyla okolnost, že mu byla daňovým výměrem uložena nesprávně povinnost k zaplacení daně, nýbrž to, že neuspěl v soudním sporu, který následně vedl, opíraje se o neplatnou dohodu s účastníky sdružení; skutečnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí přispělo k obnově daňového řízení a že je tak žalobce využil k tomu, aby mu vyměřená daň byla vrácena, nezakládá mezi těmito okolnostmi vztah příčiny a následku.


Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud správně a v souladu se zákonným určením podmínek odpovědnosti státu za škodu vymezil okolnosti, mezi nimiž je třeba zjišťovat vztah příčinné souvislosti; konkrétní závěr o absenci tohoto vztahu je pak založen na jedinečném skutkovém základě, proto nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Za této situace je bezpředmětné zabývat se dovolacími námitkami k závěrům o nezákonnosti rozhodnutí či nesprávnosti úředního postupu, neboť nepodléhá-li dovolacímu přezkumu závěr o nedostatku příčinné souvislosti, který obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohlo by řešení těchto dalších otázek přinést změnu do postavení dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).


Ze všech těchto důvodů vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. srpna 2008





JUDr. Petr V o j t e k, v. r.


předseda senátu