25 Cdo 509/2004
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy: § 444 předpisu č. 40/1964Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 32/1965Sb.




25 Cdo 509/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované P. Č. s., a. s., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 410/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2003, č. j. 12 Co 372/2003-40, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2003, č. j. 12 Co 372/2003-40, v části výroku, jíž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 21.172,- Kč, a ve výrocích o povinnosti k zaplacení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.



II. Dovolání proti části výroku, jíž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 62.228,- Kč, se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, která mu vznikla při dopravní nehodě a která po částečném zpětvzetí žaloby sestává z náhrady bolestného ve výši 375,- Kč (rozdíl mezi částkou 36.375,- Kč odpovídající 1.212,50 bodům lékařského ohodnocení a dobrovolně uhrazenými částkami 25.012,- Kč a 10.988,- Kč) a z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 125.100,- Kč (rozdíl mezi částkou 166.800,- Kč odpovídající 695 bodům lékařského ohodnocení při osminásobném zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění - dále též jen vyhláška , a dobrovolně uhrazenou částkou 41.700,- Kč).

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 4. 2003, č. j. 4 C 410/2002-21, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 125.745,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalobce při dopravní nehodě zaviněné dne 7. 10. 2000 M. Z. utrpěl mnohočetné zlomeniny obou dolních končetin, ramene a žeber a další pohmožděniny a že od 9. 9. 2001 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. V důsledku zranění má žalobce pravé chodidlo o 2 cm kratší, deformovanou klenbu, má problémy s našlapováním a není schopen vykonávat práce spojené s dlouhým stáním, dlouhou chůzí a s námahou pravé dolní končetiny. Jako vyučený elektrikář nemůže vykonávat práce ve výškách (např. na střechách), a protože si nemůže dřepnout, je omezen i při práci těsně nad zemí (např. zásuvky). Pro bolesti v kolenou je vyřazen z rekreačního sportování (jízda na kole, lyžích a lodi, běh) a je omezen v domácích pracích. Soud dovodil, že podle § 427 odst. 1, 2 obč. zák. odpovídá M. Z. žalobci za škodu, kterou je vzhledem k ustanovení § 823 obč. zák. a § 6 a 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), povinna hradit žalovaná pojišťovna, neboť M. Z. při nehodě zemřela. Žalobci náleží náhrada bolestného, které bylo lékařským posudkem ohodnoceno na 1212,50 bodu (po dvojnásobném zvýšení) podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. při hodnotě 30,- Kč za jeden bod; protože žalovaná plnila ve výši 36.000,- Kč, uložil jí soud povinnost zaplatit 375,- Kč při splnění podmínek uvedených v § 7 odst. 2 a 3 vyhlášky. Ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 695 body (20.850,- Kč) s doporučeným zvýšením na několikanásobek, které soud akceptoval se zdůvodněním, že žalobce utrpěl úraz ve 30 letech, je jím vyloučen z mnoha dříve provozovaných sportovních aktivit, omezen v rodinném životě při pomoci v domácnosti a při výchově dětí; musel ukončit podnikání v oboru, v němž je vyučen, a v další pracovní činnosti je pro přetrvávající obtíže, jejichž prognóza není dobrá (deformace končetin je nevratná), rovněž omezen. Soud proto shledal důvody pro zvýšení náhrady nejen na dvojnásobek podle § 6 odst. 2 vyhlášky (v tomto rozsahu žalovaná částkou 41.700,- Kč dobrovolně plnila), nýbrž i na celkový žalobcem požadovaný osminásobek základního bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky; rozdíl mezi částkami 166.800,- Kč a 41.700,- Kč (125.100,- Kč) proto uložil žalované k náhradě.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2003, č. j. 12 Co 372/2003-40, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 270,- Kč zrušil (v tomto rozsahu bylo rozhodnuto nad rámec žaloby) a řízení v této části zastavil, ohledně částky 83.400,- Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, změnil jej rovněž ve výroku o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na osminásobek není namístě, neboť i když jde o případ mimořádného zřetele hodný ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, odpovídá následkům zjištěným správně soudem prvního stupně zvýšení maximálně na čtyřnásobek základního ohodnocení (tj. 83.400,- Kč). Protože odvolání, jehož rozsah byl upřesněn při odvolacím jednání, směřovalo pouze do části výroku, a to ohledně dalšího čtyřnásobku náhrady za ztížení společenského uplatnění, změnil odvolací soud rozsudek v částce 83.400,- Kč.

Proti tomuto rozsudku (s výjimkou výroku týkajícího se částky 270,- Kč) podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu s ustanovením § 205 odst. 4 o.s.ř. rozhodl nad rámec odvolání žalované, které směřovalo pouze proti platební povinnosti v částce 62.873,- Kč, jak bylo uvedeno v písemném odvolání. Protože v odvolací lhůtě žalovaná rozsah odvolání nerozšířila, nemůže jít o upřesnění rozsahu odvolání, jestliže při odvolacím jednání navrhovala změnu rozsudku v částce 83.400,- Kč. Podle dovolatele navíc napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci, neboť odvolací soud při aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nerespektoval dnešní společenskou situaci, která je diametrálně odlišná od doby vydání tohoto předpisu. Mělo proto být rozhodnuto v takových násobcích, aby alespoň částečně byla újma na zdraví kompenzována způsobem respektujícím ekonomické změny od roku 1965. Dovolatel porovnává výši odškodnění i s úpravou podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, podle níž by mu náleželo 369.000,- Kč, z čehož je patrné, že náhrada podle předchozí zastaralé úpravy je nízká. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné jen zčásti.

Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech ( § 444 odst. 2 obč. zák.).

V posuzovaném případě se určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění řídí vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2 (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (srov. § 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takovéhoto základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Sv. 31, pod C 3129).

Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno (dovolatel skutkové závěry dovoláním nezpochybňuje a jejich správnost tak není předmětem dovolacího přezkumu), že u žalobce došlo k poškození zdraví ve věku 30 let s trvalými následky vyplývajícími zejména z poúrazové deformace pravého chodidla a z přetrvávajících obtíží po mnohočetných zlomeninách dolní končetiny; žalobce je v důsledku toho zcela vyřazen z rekreačního sportu, jemuž se před úrazem věnoval, je omezen v rodinném životě a výrazně omezen též při výkonu povolání. Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost závěru, že zvýšení základního odškodnění na 400 % základu podle § 7 odst. 3 vyhlášky (t.j. celkem na čtyřnásobek částky odpovídající základnímu počtu bodů) plně vystihuje rozsah, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti, a že nejsou splněny podmínky pro další zvýšení odškodnění v rozsahu požadovaném žalobou (osminásobek základního bodového ohodnocení). Vycházeje z rozsahu předpokladů podle shora uvedených hledisek ani dovolací soud nehledal důvody pro další zvýšení náhrady nad čtyřnásobek základního bodového ohodnocení, a to i v porovnání s případy skutečně těžkých následků úrazů, které znamenají zásadnější změnu v životě poškozeného, než tomu je v posuzovaném případě, a pro které je výjimečný postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky spojený s vícenásobným zvýšením odškodnění vyhrazen. Pro úplnost je třeba uvést, že újma spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání po přiznání částečného invalidního důchodu, se zohledňuje především v rámci náhrady za ztrátu na výdělku.

Důvodná není ani dovolací námitka, že odvolací soud měl zohlednit zastaralost dnes již zrušené vyhlášky č. 32/1965 Sb. a přihlédnout k úpravě současné. Soudu totiž nepřísluší, aby využitím svého oprávnění zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění (podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem) předjímal obsah nové právní úpravy a nahrazoval tak činnost normotvůrce. Podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Žalobce utrpěl úraz při dopravní nehodě dne 7. 10. 2000, jeho zdravotní stav se ustálil zhruba rok poté, nová vyhláška nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002 a podle výše citovaného přechodného ustanovení ji na posuzovaný případ žalobce použít nelze.

Dovolateli je však třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud porušil zásadu vázanosti rozsahem odvolání, resp. že nepostupoval důsledně podle § 205 odst. 4 o.s.ř., podle nějž rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, může odvolatel měnit jen po dobu trvání lhůty k odvolání.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná v odvolání proti výroku, jímž jí soud prvního stupně uložil povinnost k náhradě celkové částky 125.745,- Kč, výslovně uvedla, že nesouhlasí, aby žalobci byl přiznán osminásobek bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, a že po zvážení všech okolností považuje za spravedlivé odškodnění v poloviční výši, než byla stanovena rozsudkem soudu prvního stupně, čemuž odpovídá její odvolací návrh, aby rozsudek byl změněn tak, že jí bude uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 62.872,- Kč. Za situace, kdy soud prvního stupně žalované na náhradě škody za ztížení společenského uplatnění, jejíž výši jedině zpochybňovala, uložil povinnost zaplatit částku 125.100,- Kč, vyplývá z odvolání, že směřovalo proti rozdílu mezi touto částkou a částkou 62.872,- Kč, tj. proti povinnosti zaplatit částku 62.228,- Kč. Jestliže odvolací soud s odkazem na upřesnění rozsahu odvolání považoval za předmět odvolacího řízení částku 83.400,- Kč, překročil rámec, v němž bylo odvolání podáno a v rozporu s ustanovením § 205 odst. 4 o.s.ř. umožnil žalované rozšířit rozsah odvolání o částku 21.172,- Kč po uplynutí odvolací lhůty. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je naplněn. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 21.172,- Kč, zrušil [§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) spolu s výroky závislými (§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že v novém rozhodnutí o věci samé znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Protože ve zbývajícím rozsahu je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud dovolání žalobce v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2005

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu