25 Cdo 5058/2008
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák., § 420 odst. 2 obč. zák.





25

Cdo 5058/2008



ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců
a)

M.

R.
a
b) V. R.,
obou zastoupených JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, proti žalované
Severomoravské plynárenské, a. s.,
se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Plynární 6,IČ 47676748, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 214/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 31. 7. 2008, č. j. 12 Co 257/2008-295, takto:


I. Dovolání
se

zamítá
.

II. Žalované
se
náhrada nákladů dovolacího řízení
nepřiznáv
á.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Šumperku poté, co usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 11. 10. 2004, č. j. 12 Co 929/2003-160, byl zrušen jeho předchozí rozsudek ze dne 29. 5. 2003, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit prvé žalobkyni částku 276.345,- Kč s příslušenstvím a druhému žalobci částku 363.668,- Kč s příslušenstvím, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. 16 C 214/99-262, zamítl žalobu na zaplacení částky 725.787,- Kč s příslušenstvím prvé žalobkyni a částky 501.191,- Kč s příslušenstvím druhému žalobci a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů léčení s tím, že škoda jim byla způsobena následkem výbuchu plynu dne 7. 10. 1993. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že nárok žalobců na náhradu škody je podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Dovodil, že o tom, že škoda jim byla způsobena jednáním pracovníků žalované společnosti R. H. a J. J., se žalobci dozvěděli nejpozději dnem 4. 8. 1997, kdy v trestním řízení vedeném proti těmto pracovníkům byla žalobcům doručena obžaloba. Žalobci sice řádně a včas uplatnili ve smyslu § 43 tr. řádu nárok na náhradu škody proti obžalovaným v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pobočka Olomouc pod sp. zn. 4 T 80/97, tato skutečnost však nemá za následek stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. ve vztahu k zaměstnavateli obžalovaných fyzických osob. Navíc ve vztahu k nim se jedná o odlišný nárok, který se odvíjí od odlišných právně významných skutkových okolností než nárok na náhradu škody pro právnické osobě. Žaloba byla podána dne 16. 11. 1999, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.


K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. 12 Co 257/2008-295, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K námitkám v odvolání uvedl s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, 21 Cdo 210/2003, 25 Cdo 871/2002), že o skutečnostech, z nichž mohli spolehlivě dovodit, kdo jim odpovídá za vzniklou škodu, se žalobci jakožto poškození dozvěděli z obžaloby, jež jim byla doručena. Mohli si tak učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, přičemž je rozhodné, kdy poškozený získal vědomost o skutkových okolnostech, nikoliv však zda a kdy si na jejich základě vytvořil právní závěr o odpovědném subjektu. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně podle § 150 o. s. ř., neboť s ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobců a na majetkové poměry na obou stranách sporu jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci tohoto ustanovení.


Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a namítají, že z obžaloby nepochopili, že za škodu vzniklou protiprávním jednáním obžalovaných odpovídají jejich zaměstnavatelé. Tvrdí, že tuto skutečnost zjistili teprve z usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 9. 1997, které jim bylo doručeno dne 9. 1. 1998 a jímž nebyli připuštěni jako poškození k trestnímu řízení z důvodu, že obžalovaní se svého jednání dopustili jako pracovníci svých zaměstnavatelů a že proto za škodu odpovídají jejich zaměstnavatelské organizace. V obžalobě doručené dne 4. 8. 1997 byly sice zaměstnavatelské organizace obžalovaných uvedeny, avšak nebylo uvedeno, že by za škodu odpovídaly, a ani vyšetřovatelem nebyli žalobci o odpovědnosti právnické osoby poučeni. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, žalobci v dovolání opakují stejnou námitku, s níž se již odvolací soud naprosto přesvědčivě vypořádal. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou, byla-li způsobena při její činnosti osobami, které k této činnosti použila. Pokud tedy z obžaloby ze dne 4. 4. 1997 vyplynula jasná informace, že zaměstnanci žalované při své pracovní činnosti porušili příslušné předpisy a v příčinné souvislostí s tím došlo k výbuchu plynu a vzniku škody, šlo o naprosto dostačující informaci pro závěr, že osobou odpovědnou za škodu je žalovaná. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 31. 7. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho právo nezaniká, nemůže však být soudem přiznáno, jestliže povinný vznesl námitku promlčení.
Protože v daném případě jde o nárok na náhradu škody na zdraví, neuplatní se § 106 odst. 2 obč. zák. o objektivní promlčecí době k uplatnění nároku, a je proto bez významu, kdy objektivně došlo ke škodní události, směrodatný je zde subjektivně určený počátek, který se odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě.
Skutkové zjištění o tom, kdy se žalobcům dostala informace, že k výbuchu plynu, jenž jim způsobil škodu, vedlo protiprávní nedbalostní jednání pracovníků žalované společnosti při plnění jejich pracovních úkolů, soud čerpal ze spisu Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 4 T 542/2004, konkrétně z obsahu obžaloby na R. H. a J. J., v níž je podrobně popsán skutkový děj předcházející škodné události. Při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby na tomto skutkovém podkladě odvolací soud vycházel z názoru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít o přímo o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu. Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna jen na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si poškozený utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby. Rozhodující je, kdy poškozený o takových skutkových okolnostech prokazatelně získal vědomost. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nezávisí ani na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat. Tento právní názor je plně v souladu s hmotným právem a s rozhodovací praxí soudů a kromě rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž poukázal odvolací soud (sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002), je obsažen v celé řadě dalších rozhodnutí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006). Závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva žalobců na náhradu škody vychází z nezpochybněných skutkových zjištění o obsahu obžaloby, jež byla dovolatelům doručena dne 4. 8. 1997.
Námitce dovolatelů, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděli až z usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 9. 1997, nelze přisvědčit. Dovolatelé totiž nerozlišují vlastní vědomost o rozhodných skutkových okolnostech na straně jedné a na nich učiněný závěr o odpovědném subjektu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, dovolací soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. s tím, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, a to ze stejných důvodů jako v odvolacím řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. ledna 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu