25 Cdo 5041/2007
Datum rozhodnutí: 16.12.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 5041/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. A., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o 24.967,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 214/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 35 Co 18/2007-116, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :





Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2007, č. j. 35 Co 18/2007-116, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 24. 8. 2006, č. j. 22 C 214/2004-67, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení 24.967,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené tvrzenými průtahy v řízení (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) vedeném proti společnosti O. P., s. r. o., u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 24/2004 není důvodný, neboť žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi délkou řízení a škodou spočívající ve ztrátě možnosti vymoci pohledávku, tedy že by bylo možné očekávat splnění dluhu dlužníkem při obvyklém běhu událostí, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu (průtahům řízení) nedošlo. Z provedených důkazů bylo naopak zjištěno, že již ke dni podání žaloby v uvedené věci nedisponovala O. P., s. r. o., žádným majetkem, z nějž by bylo možno uspokojit žalobcovu pohledávku.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ačkoliv je přesvědčen o jeho nepřípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S poukazem na potřebu vytvořit si předpoklady pro podání ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru o nesplnění podmínky vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a újmou spočívající ve ztrátě vymožitelnosti pohledávky. Dovolatel podrobuje kritice průběh a způsob dokazování, nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, zejména výpovědi svědka B. ohledně insolvence dlužníka, předkládá vlastní skutkové hodnocení situace na straně dlužníka a poukazuje rovněž na vady předchozího i tohoto řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení čl. II bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 5. 6. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací, a nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tedy může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to zásadního významu.


Soudy obou stupňů v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1820, C. H. Beck) dovodily, že nedosáhl-li žalobce pro nečinnost soudu včasné přisouzení uplatněné pohledávky, bude odpovědnost státu za škodu - ušlý zisk ve výši uplatněné pohledávky - dána, jestliže by žalobce v případě včasného rozhodnutí se svým nárokem uspěl a jestliže by zároveň bylo také možno při obvyklém průběhu událostí očekávat splnění závazku. Jestliže pak dovolatel nesouhlasí se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a vznikem škody spočívající ve ztrátě reálné možnosti vymoci pohledávku od svého dlužníka, vytýká odvolacímu soudu konkrétní zjištění, že dlužník žalobce nedisponoval majetkem či finančními prostředky, ze kterých by bylo možno pohledávku uspokojit, byť by rozhodnutí v jejich sporu bylo vydáno v přiměřené době. Obecně platí, že otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 1025); žalobce pak skutečně závěr o nedostatku příčinné souvislosti vyvrací tím, že zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen. To však při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Nenapadá-li tedy žalobce svými dovolacími námitkami závěr právní (tím méně pak zásadně významný pro rozhodovací praxi soudů vůbec), nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů provedených v řízení a který se vztahuje pouze ke skutkově jedinečné situaci daného případu, uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však nelze uplatnit, protože dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.


Je tedy zřejmé, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by z hlediska uplatněných dovolacích námitek mohlo mít dopad do rozhodovací praxe soudů ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.





O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. prosince 2009


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu