25 Cdo 504/2006
Datum rozhodnutí: 22.05.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 504/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. P., proti žalovanému K. S., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 100/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2005, č. j. 9 Co 91/2004-156, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 20. 9. 1996, č. j. 8 C 100/94-22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 35.780,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 36.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 8. 1997, č. j. 10 Co 90/97-35, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že základ uplatněného nároku je odůvodněn s tím, že je třeba doplnit dokazování k výši škody. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 11. 12. 1998, č. j. 8 C 100/94-75, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 35.780,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 1. 2001, č. j. 9 Co 485/99-85, rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Okresní soud v Litoměřicích poté rozsudkem ze dne 15. 8. 2003, č. j. 8 C 100/94-136, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 35.780,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 6.220,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 7. 1991 žalovaný odvezl z prodejny žalobce 4 výrobky v hodnotě 78.000,- Kč (stanovené znaleckým posudkem), tyto věci nevrátil, přičemž neprokázal, že by tak jednal z důvodu zajištění tvrzené pohledávky za žalobcem, vzniklé neuhrazením prací v oblasti reklamy, které měl žalovaný pro žalobce provést. Rovněž jeho námitka započtení nemůže být účinná, neboť nebylo prokázáno, že to měl být žalobce, kdo měl za dodané reklamy žalovanému zaplatit. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný podle § 420 obč. zák. nese odpovědnost za škodu způsobenou žalobci. Zavázal jej proto k zaplacení 35.780,- Kč za situace, kdy ohledně částky 36.000,- Kč již bylo pravomocně rozhodnuto a nárok ve výši 6.220,- Kč (uplatněný až rozšířením žaloby dne 17. 12. 1997) je promlčen.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č. j. 9 Co 91/2004-156, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry o odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. za škodu způsobenou žalobci. Navíc uvedl, že žalovaný se neoprávněně zmocnil věcí ve vlastnictví žalobce, a protože tím zcela záměrně zapříčinil vznik nároku žalobce na náhradu škody s cílem uspokojit svou tvrzenou pohledávku, nemůže úspěšně uplatnit započtení těchto dvou pohledávek, neboť by tak došlo k faktické legalizaci jeho protiprávního jednání. Takový úkon je kromě toho v rozporu s dobrými mravy a svým účelem obchází zákon. Důkaz provedený znaleckým posudkem ke zjištění výše škody je dostačující a námitka promlčení přiznaného nároku vznesená žalovaným v průběhu odvolacího řízení důvodná není.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že vznik škody ani její výše nebyly v řízení řádně prokázány. Žalobce totiž nedoložil nákupní faktury ke konkrétnímu zboží a doklady o zaplacení tohoto zboží (nepostačuje předložit faktury na určité množství zboží stejného druhu), dodací listy ani doklady o dovozu; neprokázal tedy, že za předmětné zboží skutečně zaplatil. Žalovaný považuje znalecký posudek, z něhož soudy obou stupňů při určení výše škody vycházely, za nesprávný, neboť znalec ohodnotil předmětné zboží tržní cenou nového výrobku, avšak ve skutečnosti nešlo o zboží nové, nýbrž o použité výstavní vzorky za symbolickou cenu. Tvrdí, že podle § 442 odst. 1 obč. zák. ve znění platném k 1. 4. 1991 měl žalobce zboží, které u žalovaného leželo v originálním obalu nepoškozené, převzít zpět, žalobce však tento postup předpokládaný zákonem dopisem ze dne 31. 7. 1991, kterým zboží odmítá, zmařil a podílel se tak svým protiprávním postojem na jeho znehodnocení. K této skutečnosti však soudy obou stupňů nepřihlédly. Žalovaný má dále za to, že jako první porušil právní povinnost žalobce, který si od žalovaného nechal udělat práci a pak mu ji nezaplatil , proto trvá na tom, že uplatnil zadržovací právo a nejednal protiprávně a že tuto svou pohledávku započetl proti pohledávce žalobce, takže žádný dluh neexistuje. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky dále jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen. I když předchozí rozhodnutí tohoto soudu byla opakovaně zrušena odvolacím soudem, není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť v následných rozsudcích bylo rozhodnuto o předmětném nároku shodně (žalobě na zaplacení 35.780,- Kč bylo vždy vyhověno), a nejde tedy o případ tzv. skryté diformity. Přípustnost dovolání tak může být posuzována pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Ačkoli žalovaný tvrdí, že podává dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně pak nebyl posouzen po právní stránce. Podstatou většiny námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů předestírá v dovolání vlastní skutkové závěry a sám hodnotí důkazy (zejména, že vznik škody ani její výše nebyly v řízení řádně prokázány, že žalobce měl podle žalovaného vznik škody doložit nákupní fakturou ke konkrétnímu zboží a dokladem o zaplacení tohoto zboží, že dodací listy ani doklady o dovozu nikdy nepředložil a neprokázal, že za předmětné zboží skutečně zaplatil, že znalec ohodnotil předmětné zboží tržní cenou nového výrobku, avšak ve skutečnosti nešlo o zboží nové, nýbrž o použité výstavní vzorky za symbolickou cenu, že zboží se u žalovaného nacházelo v originálním obalu nepoškozené), na nichž pak buduje svůj vlastní závěr, že žalobce neprokázal vznik škody. Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, byť přitom argumentuje odkazem na ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by zároveň formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.


Rozsudku odvolacího soudu nelze přiznat zásadní právní význam ani z hlediska řešení otázky započtení pohledávky žalovaného ze smlouvy o dílo. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně jednak žalovaný existenci své pohledávky vůči žalobci neprokázal, jednak mu zadržovací právo nemohlo vzniknout pro svévolné zmocnění se věcí. Vzhledem k těmto specifickým okolnostem jde o skutkově jedinečný případ, který nemá způsobilost ovlivnit obecnou rozhodovací praxi soudů v jiných případech obdobného charakteru. Ostatně dovolatel, byť považuje závěry odvolacího soudu za nesprávné, vznáší výhrady pouze k posouzení těchto konkrétních okolností, aniž by formuloval právní otázku, pro kterou by bylo možno dovodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce s přesahem do rozhodování případů obdobných.


S ohledem na shora uvedené nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalovaného tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalobci v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. května 2008


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu