25 Cdo 5034/2008
Datum rozhodnutí: 23.06.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 442 odst. 1 obč. zák.





25

Cdo 5034/2008
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně
ACREAL - nemovitosti s.r.o.,
se sídlem v Plzni, nám. Republiky 14a/360, IČO 25247689, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému
P. L.
, zastoupenému JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 565.743,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 167/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2008, č. j. 15 Co 128/2008-334, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2008, č. j. 15 Co 128/2008-334,
se
v části výroku o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 48.431,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení
zrušuje
a v tomto rozsahu
se
věc
vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak
se
dovolání
odmítá
.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň město rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 36 C 167/2006-253, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 140.966,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 424.777,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Žalobkyni vznikla škoda na vozidle Mercedes Benz CLS v důsledku dopravní nehody, za kterou odpovídá žalovaný. Na náhradu opravy obdržela žalobkyně z havarijního pojištění částku 143.496,- Kč a za tzv. obchodní znehodnocení (částka vyjadřující snížení tržní ceny vozu v důsledku dopravní nehody) částku 61.500,- Kč (celkem tedy 204.996,- Kč), proto byl předmětem řízení nedoplatek ve výši 4.966,- Kč (včetně DPH) a vynaložené náklady na půjčovné náhradního vozu Porsche Carrera Cabrio po dobu opravy ve výši 560.777,- Kč (včetně DPH). Soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 7/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek označil vynaložené půjčovné za skutečnou škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, náhrada však nenáleží v plné výši, ale pouze v rozsahu nutných a účelně vynaložených nákladů. Soud neshledal vypůjčené vozidlo za srovnatelné s havarovaným (image, rozdílné parametry motorů, převodovek, typu karoserie, kvalita, opotřebení, počet ujetých kilometrů aj.), přičemž za levnější vůz Porsche zaplatila žalobkyně výrazně vyšší půjčovné ve srovnání s možností zapůjčení srovnatelného vozu ve standardní půjčovně; tím je pro účely uplatňovaného nároku vozidlo o dvě třídy nižší než vozidlo poškozené, tj. Mercedes Benz třídy E, které měl opravce pro žalobkyni po dobu opravy poškozeného vozu k dispozici. Účelně vynaloženým nákladem v souvislosti se zapůjčením náhradního vozidla je proto pouze částka 136.000,- Kč. K tomu soud přiznal částku 4.966,- Kč dosud neuhrazeného obchodního znehodnocení vozu. Naopak nedůvodným je (vedle části půjčovného za náhradní vůz) nárok žalobkyně na DPH z uvedených částek, a to s odkazem na § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Požadavek žalovaného na odečet pevných nákladů, tj. nákladů, jež by žalobkyně vydala za provoz původního automobilu, není důvodný, neboť nemůže jít k tíži žalobkyně a netýká se požadavku žalobkyně na úhradu půjčovného.


K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č. j. 15 Co 128/2008-334, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 188.666,- Kč s příslušenstvím, v částce 286.404,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, ohledně částky 90.673,- Kč s příslušenstvím pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že ani opravou poškozeného vozu nedošlo zcela k obnovení jeho předešlého stavu, neboť vůz měl v důsledku nehody nižší tržní cenu než před ní, shledal odvolací soud požadavek žalobkyně na tuto náhradu oprávněným, a to ve vyšším rozsahu než soud prvního stupně. Vedle rozdílu obecné ceny vozu před havárií a po opravě zohlednil tržní poměry (koeficient prodejnosti), od této částky odečetl již vyplacených 61.500,- Kč a dobral se k částce 101.097,- Kč za snížení tržní ceny vozu po opravě. Ohledně náhrady půjčovného shodně se soudem prvního stupně uvedl, že ve smyslu § 442 obč. zák. se hradí přiměřené a účelně vynaložené náklady, kterými však nejsou náklady na zapůjčení libovolného vozu, ale v uvedeném případě náklady na zapůjčení levnějšího Mercedesu třídy C nebo E s horšími užitnými vlastnostmi, neboť stejně kvalitní a vybavený vůz jako poškozený Mercedes nebyl u opravce k dispozici. Z hlediska kritéria srovnatelnosti zdůraznil, že nelze za všech okolností trvat na absolutní shodě všech znaků obou vozidel, za nejdůležitější je třeba považovat užitné vlastnosti vozu a účel, jakému vůz slouží. Protože žalobkyně není podnikatelkou v oblasti dopravy celebrit nebo státních návštěv, není image provozovatele vozu tím nejdůležitějším kritériem. Je proto třeba vycházet z obvyklého půjčovného, byť za Mercedes nižší třídy. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud odečetl od zjištěné škody nutné výdaje, které by žalobkyně měla provozováním původního vozu a které jeho nepoužíváním ušetřila, a to ve smyslu § 2 písm. b) vyhlášky č. 647/2004 Sb., v opačném případě by se žalobkyně na úkor žalovaného bezdůvodně obohatila. Výše škody spočívající ve vynaloženém půjčovném tak proto činí pouze 87.569,- Kč. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud nárok na náklady expertizy; vzhledem k tomu, že je expertiza nepoužitelná a jde o neúčelně vynaložený náklad žalobkyně, nelze žalovaného k její náhradě zavázat. Stejně tak není správný závěr soudu prvního stupně, že část nároku žalobkyně zanikla započtením, neboť při rozhodování o věci samé nelze vedlejšímu účastníku přiznat práva nebo uložit povinnosti (§ 93 o.s.ř.); započtení pohledávek tedy není možné pro neshodu v okruhu subjektů. Ohledně částek 89.537,- Kč s příslušenstvím tvořící DPH z půjčovného a 1.136,- Kč s příslušenstvím tvořící DPH na expertizu zajištěnou žalobkyní byla žaloba vzata v průběhu odvolacího řízení zpět.


Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody podle 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že skutečnou škodu spočívající v obchodním znehodnocení poškozeného vozidla je nutné počítat včetně DPH. Poškozený totiž nemůže vůz prodat za původní cenu s DPH, ale za cenu o obchodní znehodnocení nižší. Nesouhlasí dále se závěrem odvolacího soudu, že účelně vynaloženým nákladem je pouze půjčovné za vozidlo o třídu či dvě nižší, neboť pak poškozená by si byla nucena půjčovat horší vozidlo, než které vlastní a které nemůže pro nehodu zaviněnou žalovaným užívat. Je právem poškozené bezplatně užívat zcela rovnocenné vozidlo. Žalobkyně si zapůjčila náhradní vozidlo Porsche, jehož pořizovací cena je srovnatelná s vozem poškozeným, v době dopravní nehody mělo hodnotu dokonce nižší. Soudy proto měly zkoumat, zda vynaložené půjčovné na náhradní vůz odpovídalo ceně obvyklé či zda bylo předražené. Soudy také nekladly dostatečný důraz na image provozovatele vozidla; vůz Mercedes Benz CLS si žalobkyně pořizovala v podstatné míře i pro demonstraci movitosti a solventnosti. Vůz Mercedes nižší třídy tento účel splnit nemůže. Pokud odvolací soud dovodil, že srovnatelný vůz s vozem Mercedes Benz CLS (podle dovolatelky Mercedes Benz třídy S) nebyl u opravce k dispozici, učinil nesprávná skutková zjištění. Odvolací soud dále určil výši škody odhadem ve smyslu § 136 o.s.ř., ačkoli pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny zákonné předpoklady. Stejně tak nesprávně odečetl od způsobené škody tzv. pevné náklady; při stanovování výše škody by se však mělo vycházet z rozdílu ceny vozidla v daném stáří a stavu najetých kilometrů před nehodou a ceny vozidla ve stáří po době opravy s připočtením kilometrů najetých náhradním vozem. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu ohledně neúčelnosti vynaložení nákladu na zpracování expertizy; ta byla s ohledem na postoj vedlejšího účastníka zcela účelná. V neposlední řadě dovolatelka nesouhlasí se snížením nároku o část pohledávky zaniklé započtením. Pokud by byl provedený zápočet neplatný, nemohl by být vedlejší účastník aktivně legitimován ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 36 C 29/2007. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je zčásti přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v tomto rozsahu je i důvodné), jinak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jež má význam jak pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Přípustnost dovolání není založena jen tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti tak, že namísto částky 140.966,- Kč s příslušenstvím přiznané soudem prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 188.666,- Kč s příslušenstvím, a v částce 286.404,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. I když tedy odvolací soud formuloval celkově výrok svého rozsudku ve věci samé jako měnící, jde ve skutečnosti o změnu jen v rozsahu, v němž vyhověl odvolání žalobkyně a oproti soudu prvního stupně uložil žalovanému povinnost k zaplacení další částky 101.097,- Kč za snížení tržní ceny vozu po opravě. Proti této části výroku ani k němu použité argumentaci dovolání nesměřuje. Na tom nic nemění ani pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že v této částce žalobkyně nárok na náhradu za poškození vozu neuplatňovala a že změnou rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud nepřípustně překvalifikoval část nároku na náhradu nákladů na půjčení náhradního vozidla. Dovolací soud v tom nemůže zjednat nápravu, neboť žalovaný dovolání nepodal a dovolání žalobkyně proti takovému výroku, který je v její prospěch, by nebylo tzv. subjektivně přípustné a muselo by být odmítnuto. Nemohl se tedy ani zabývat námitkami, že tato náhrada měla být přiznána s připočtením DPH.


Protože ve vztahu k náhradě nákladů na pronájem náhradního vozu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že nejde o účelně vynaložené náklady nad částku 136.000,- Kč, představuje výrok, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně 286.404,- Kč, potvrzující výrok a přípustnost dovolání proti němu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Není pochyb o tom, že odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaného pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž skutečnou škodu spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení osobního automobilu ve srovnání s náklady, jež by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození, je škůdce povinen nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně na základě jím zjištěných skutkových okolností učinil právní závěr, že v této konkrétní věci nešlo z hlediska třídy, užitných a jízdních vlastností, bezpečnostního hlediska apod. o vozy srovnatelné. Úvaha o srovnatelnosti vypůjčeného vozidla s vozem poškozeným závisí vždy na okolnostech konkrétního případu, a neobsahuje-li její posouzení nějaký zobecňující závěr použitelný i v jiných obdobných případech, nelze takovému rozhodnutí po právní stránce přikládat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.



Dovolatelka v tomto směru především opakuje svou argumentaci použitou i v předchozí fázi řízení, skutková zjištění soudů hodnotí ze svého pohledu a činí vlastní skutkové závěry, odlišné od závěrů odvolacího soudu, aniž vymezuje právní otázky, jejichž posouzení má význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale bylo by současně významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně. Otázky postihující konkrétní okolnosti daného případu nemají potřebný judikatorní přesah, a proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Jestliže tedy dovolání žalobkyně v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm c) o.s.ř. pouze proti části zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu 48.431,- Kč (rozdíl mezi částkou 136.000,- Kč přiznanou na půjčovném soudem prvního stupně a částkou 87.569,- Kč, na kterou stanovil účelně vynaložené půjčovné odvolací soud po paušálním odečetu nákladů na provoz vlastního vozidla od půjčovného), neboť posouzení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a zakládá tím zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.


Škodu spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení osobního automobilu ve srovnání s náklady, jež by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 1 Cz 86/90), v takovém případě tvoří půjčovné, zaplacené za vypůjčení vozidla srovnatelného s poškozeným, pokud převyšuje výdaje spojené s užitím vlastního vozu. Tyto výdaje však nejsou paušálně stanoveny v zákoně č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Tento dříve (do 31. 12. 2006) účinný zákon upravoval poskytování náhrad výdajů zaměstnancům při pracovních cestách konaných ve prospěch zaměstnavatele. Jeho účelem (viz § 1 zákona) je stanovení náhrad výdajů při pracovních cestách, při jiných změnách místa výkonu práce, při přijetí do zaměstnání či při přidělení k výkonu práce v zahraničí apod., a to omezenému okruhu osob (zaměstnancům v pracovním poměru, členům družstev apod.). Na stejném principu je vybudována i stávající úprava základních náhrad obsažená v novém zákoníku práce (srov. § 157 zák. č. 262/2006 Sb.). Při určování výše náhrady za pronájem náhradního vozidla v rámci náhrady škody je však aplikace uvedeného ustanovení vyloučena, neboť zákonem stanovené paušalizované náhrady se vztahují pouze na výpočet cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců. Jejich byť podpůrná aplikace na kalkulaci úspory nákladů na provoz vlastního poškozeného vozidla je proto z logiky věci vyloučena (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, publikovaný pod C 6567 v Souboru civilních rozhodnutí NS).


Právní posouzení věci v části nároku týkající se částky 48.431,- Kč odvolacím soudem tedy není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení a vrátil mu věc k dalšímu řízení.


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku ve vztahu ke zrušené části výroku rozsudku odvolacího soudu je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. června 2011

JUDr. Petr V o j t e k , v. r.
předseda senátu