25 Cdo 4986/2007
Datum rozhodnutí: 18.03.2009
Dotčené předpisy:



25 Cdo 4986/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, proti žalované: Plzeňská teplárenská, a. s., se sídlem v Plzni, Doubravecká 2578/1, IČ 49790480, zastoupená JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská 33, o 131.252,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 20 C 262/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2007, č. j. 13 Co 47/2007-349, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, č. j. 13 Co 47/2007-349, k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 13. 11. 2006, č. j. 20 C 262/2004-319, jímž Okresní soud Plzeň - město uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 131.252,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaná při své podnikatelské činnosti produkuje látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (oxid siřičitý a oxid dusíku) a v důsledku působení těchto emisí vznikla v roce 2001 škoda na lesních porostech na území ČR, za kterou žalovaná odpovídá podle ustanovení § 21 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen lesní zákon), ve vazbě na ustanovení § 420a odst. 1, 2 obč. zák. Vycházeje z doplněného znaleckého posudku Ing. Pavla Valtra a jeho svědecké výpovědi, dále ze znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše, z přehledu náhrad škod způsobených emisemi v roce 2001 a z tabulky označené náhrady škody způsobené emisemi Lesům České republiky za rok 2001 shledal za prokázanou existenci škody a příčinné souvislosti mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami na lesních porostech. Při rozhodování o výši škody postupem podle § 136 o.s.ř. vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Pavla Valtra. Podle soudu byly tedy dostatečně prokázány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalovaná se své odpovědnosti nezprostila, neboť neprokázala, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného. Aktivní legitimaci žalobce dovodil s ohledem na výpis z obchodního rejstříku, zřizovací listinu (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o založení státního podniku Lesy ČR ze dne 11. 12. 1991) a ustanovení § 4 odst. 1 lesního zákona, navíc byly předmětné lesy v roce 2001 obhospodařovány zaměstnanci žalobce a odborné zkoumání porostů bylo prováděno výhradně odborníky žalobce. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal nedůvodnou, neboť škodu za rok 2001 bylo možné zjistit a vyčíslit až po jeho uplynutí a jelikož byla žaloba podána 13. 11. 2003, dvouletá subjektivní promlčecí lhůta zůstala zachována; námitka předčasnosti žaloby by vedla k nemožnosti vymoci náhradu škody vůbec. Rovněž neshledal žalobou uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy v souvislosti s tím, že žalovaná již plní veřejnoprávní povinnost platit správní poplatky za produkci znečišťujících látek; tuto veřejnoprávní povinnost má každý provozovatel zdrojů znečištění, který má právo nebo faktickou možnost tento zdroj provozovat, tedy i žalovaná, v žádném případě však nejde o náhradu škody podle § 420a občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v dovolání předestřených otázkách, uplatňovaných již v průběhu nalézacího řízení. Předně vytýká soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí ve věci neobsahují řádné a vyčerpávající odůvodnění jejich právních závěrů, když z odůvodnění právních závěrů neplyne vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rovněž namítá, že předmětné lesní porosty nejsou zahrnuty do práva hospodaření žalobce a nebyly mu pro vadu zřizovacích listin (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o založení státního podniku ze dne 11. 12. 1991, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o převedení části majetku státního podniku ze dne 30. 10. 1992, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o přizpůsobení zakladatelské listiny státního podniku Lesy ČR ze dne 12. 8. 1997) nikdy do práva hospodaření státem svěřeny, a proto není dána aktivní věcná legitimace žalobce. Žalobcem tvrzená škoda tedy nemohla vzniknout na jeho majetku, neboť on žádný takový neeviduje; soudy obou stupňů měly při zjišťování aktivní věcné legitimace vyzvat žalobce k prokázání rozhodných skutečností a zkoumat zejména to, zda jeho majetek zahrnuje i lesní porosty, o kterých tvrdí, že jsou činností žalované poškozovány v období za rok 2001, a zda tento majetek je, resp. byl v roce 2001, ve vlastnictví státu. Dovolatelka má dále za to, že požadovaný nárok na náhradu škody je částečně promlčen, a to v rozsahu tvrzené škody vzniklé za období od 1. 1. 2002 do 4. 12. 2002 (dne předcházejícího podání žaloby), neboť žalobce se o jím tvrzené škodě mohl a měl dovídat průběžně při řádném výkonu své činnosti v průběhu celého roku 2001, a proto není správný a ani ústavně konformní (tvrdí nesprávné použití vyhlášky Ministerstva zemědělství ČR č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, místo příslušných ustanovení občanského zákoníku o počátku běhu promlčecí doby) závěr soudů obou stupňů, že zjištění a vyčíslení škody bylo možné až po 31. 12. 2001 (poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2749/2004). Považuje uplatněný nárok na náhradu škody za předčasný a cituje Rozptylovou studii RNDr. Jiřího Bubníka, v níž se uvádí, že znečišťující látky se procesem depozice dostávají do půdy, kde působí celou řadu let, a proto vodíkovým iontům emitovaným v určitém roce nelze přisoudit vznik škod zjištěných a uplatňovaných v tomtéž roce (cituje znalecký posudek RNDr. Jana Hoška ve věci Posouzení historické acidifikace lesních půd jako staré ekologické zátěže poškozující lesy); není proto dána příčinná souvislost mezi případně vzniklou škodou na straně žalobce a provozní činností žalované (brojí proti argumentaci obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, který v souladu s Pokyny MLVH ČSR považuje za přiměřené období, v němž se působení škodlivých vlivů projevuje, období jednoho kalendářního roku). Vytýká rovněž soudům obou stupňů, že rozhodly podle § 136 o.s.ř. o výši náhrady škody, aniž byla předtím zjišťována a zjištěna její samotná existence a že by tato byla způsobena dovolatelkou; znalecký posudek RNDr. Pavla Hadaše není jednoznačným důkazem o vzniku škody, která vznikla žalobci v podobě objektivní újmy spočívající v tom, čeho by žalobce ve finančním vyjádření dosáhl, kdyby na porost nepůsobily výlučně imise produkované dovolatelkou, posudek není důkazem ani o výši škody, je toliko nástrojem pro rozpočítání žalobcem samotným tvrzené škody a její výše mezi jednotlivé subjekty, pro potřeby zjištění skutečného poškození lesa a jeho rozsahu zcela chybí jakékoliv záznamy o prohlídkách poškozovaného porostu, resp. chybí údaje o skutečném poškození lesa v roce 2001. Navíc bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto de facto o podílu dovolatelky na náhradě celkové žalobcem tvrzené škody, aniž by tato celková škoda a její výše, byla soudy v rámci nalézacího řízení zjištěna, resp. zjišťována, bez čehož však nelze rozhodovat o výši škody, ani o povinnosti k náhradě podílu na části škody, a to ani za použití ustanovení § 136 o.s.ř. Dovolatelka dále tvrdí, že soudy obou stupňů se při rozhodování o výši náhrady škody, byť volnou úvahou podle § 136 o.s.ř., opřely o tvrzení znalce, který však při jejím stanovení zjevně použil nesprávný právní předpis, a to vyhlášku Ministerstva zemědělství ČR č. 55/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 289/1995 Sb. (lesní zákon), místo občanského zákoníku, neboť uvedenou vyhlášku lze při stanovení výše škody na lesních porostech použít výlučně v případě, kdy se jedná o škodu způsobenou v návaznosti na provádění výstavby nebo v souvislosti s prováděním výstavby ve smyslu § 21 odst. 2, 3 lesního zákona, což na daný případ nedopadá. Právní význam takto vypočtené výše škody na lesních porostech je podle dovolatelky veškerý žádný . Soudy obou stupňů se rovněž nevypořádaly s otázkou ostatních vlivů na lesní porosty (jakými jsou např. troposférický ozón, exhalace spalovacích motorů poháněných deriváty ropy, náhlé výkyvy klimatu, amoniak, fluorovodík, dálkový transport škodlivin ze zahraničních energetických a průmyslových podniků atd.), které je dle odborných studií prokazatelně poškozují, naopak postupovaly podle § 136 o.s.ř. a akceptovaly plnou výši náhrady škody stanovené znaleckým posudkem Ing. Valtra, aniž by zohlednily námitky dovolatelky o existenci dalších negativních vlivů na stav lesních porostů doložených expertními studiemi (poukazuje v této souvislosti na svědeckou výpověď znalce Ing. Radomíra Mrkvy v obdobné věci). Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že rozhodnutím soudů obou stupňů bylo vlastně rozhodnuto o uložení povinnosti, kterou již řádně plní ve formě poplatků za znečišťování ovzduší podle zákona o ochraně ovzduší (tyto poplatky jsou de facto paušalizovanou náhradou škody vznikající v důsledku vypouštění škodlivých látek do ovzduší), a navíc plní i řadu dalších povinností, které jí ukládá právní řád České republiky v rámci komplexní úpravy ochrany ovzduší (investuje finanční prostředky do technologií snižujících škodlivost vypouštěných emisí, emituje toliko v rámci emisních limitů atd.), a proto ukládání povinnosti k náhradě škody nad rámec zákonem uložených a řádně plněných povinností je v rozporu s dobrými mravy, resp. možností odepření výkonu práva ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka se konečně domnívá, že v daném případě není dána pravomoc soudu, neboť žalobou uplatněný nárok se opírá výlučně o ustanovení norem veřejného práva (§ 21 odst. 4 lesního zákona) s vlastním režimem pravomoci orgánů státní správy pro rozhodování o právních vztazích těmito předpisy upravenými. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další souvisejíčí zákony), obsahuje odůvodněný pouze stručná výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vyžadující, aby napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu. Důvody pro založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud neshledal.

Dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí vymezila v několika otázkách. Otázka aktivní věcné legitimace žalobce (státního podniku) k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklou na lesních porostech byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaném pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, v němž bylo konstatováno, že státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům (s lesním národním majetkem) je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z imisí na lesním půdním fondu a na lesních porostech (§ 420a obč. zák.), a to dokonce i proti státu, který škodu způsobil. S těmito judikatorními závěry Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v souladu. Jestliže pak dovolatelka tvrdí, že k předmětným lesním porostům nemá žalobce právo hospodaření, neboť tyto skutečnosti z obsahu zřizovacích listin nelze seznat, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Námitky dovolatelky, že požadovaný nárok na náhradu škody je částečně promlčen, a to v rozsahu tvrzené škody vzniklé za období od 1. 1. 2002 do 4. 12. 2002, řeší v obecné rovině například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1168, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445, popřípadě též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006; s touto judikaturou je rozhodnutí odvolacího soudu uplatněné na konkrétní podmínky nyní projednávané věci v souladu.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani výhrada dovolatelky, že rozhodnutím soudů obou stupňů bylo prakticky rozhodnuto o uložení povinnosti, kterou ona sama již řádně plní formou poplatků za znečišťování ovzduší (tyto poplatky jsou de facto paušalizovanou náhradou škody vznikající v důsledku vypouštění škodlivých látek do ovzduší), a že plní-li řadu dalších povinností, které jí stanoví právní řád České republiky, nelze jí ukládat povinnost k náhradě škody. Tento problém již byl vyřešena ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 769/2006, podle něhož řádné plnění povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší, včetně placení poplatků za znečišťování ovzduší, nevylučuje odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na lesních porostech vypouštěním škodlivých látek do ovzduší.

Na totéž rozhodnutí lze poukázat i k námitce dovolatelky o nesprávné aplikaci vyhlášky Ministerstva zemědělství ČR č. 55/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 289/1995 Sb. (lesní zákon).

Označuje-li dovolatelka za právně významnou otázku prokázání vzniku a výše škody a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a provozní činností žalované, je v první řadě zřejmé, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, které může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, není dovoláním zpochybňována. Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody, příčinné souvislosti a spoluzavinění žalobce nebyl zjištěn správně ani úplně. Jejímu tvrzení, že soudy neprovedly žádný důkaz, jímž by byla výše škody prokázána, nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění v tomto směru čerpaly soudy obou stupňů ze znaleckého posudku Ing. Pavla Valtra, vypracovaného soudem ustanoveným znalcem, ze znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše předloženého žalobcem a rozptylové studie Plzeňského kraje, jako důkazů provedených v řízení. Způsob zjištění výše škody pak odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu k této otázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Námitky dovolatelky, že chybí jakékoli záznamy o prohlídkách poškozovaného prostoru, resp. chybí údaje o skutečném poškození lesa v roce 2001, že celková škoda a její výše byla soudy v rámci nalézacího řízení zjištěna, resp. zjišťována, že se soudy obou stupňů při rozhodování o náhradě škody a její výši, byť volnou úvahou podle § 136 o.s.ř., opřely o závěry znalce Ing. Pavla Valtra který při zpracovávání znaleckého posudku použil nesprávný právní předpis, a že se nevypořádaly s otázkou ostatních škodlivých vlivů na lesní porosty, pak nesměřují proti správnosti právního posouzení věci, nýbrž se jedná o námitku týkající se správnosti provedených důkazů a jejich hodnocení a správnosti zjištěného skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Důvod připustit dovolání k prověření tvrzení, že rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají řádné a vyčerpávající odůvodnění jejich právních závěrů a že není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rovněž neshledal. Z obsahového hlediska totiž námitkou nepřesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, obdobně jako námitkou, že není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí ve věci, jíž dovolatelka vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.; dovolací soud k nim ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Je tedy zřejmé, že nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2009
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu