25 Cdo 4974/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



25 Cdo 4974/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně SUZAP Plzeň, s. r. o. v likvidaci , IČO 62619781, se sídlem Olomouc, Ostružnická 355/17, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 172/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 13 Co 218/2013-277, 13 Co 220/2013, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 13 Co 218/2013-277, 13 Co 220/2013, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2012,
č. j. 30 C 172/2007-208, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31. 1. 2013, č. j. 30 C 172/2007-239, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na náhradu škody v částce 9.912.141,29 Kč s příslušenstvím, řízení v tomto rozsahu (pro překážku věci zahájené) zastavil, potvrdil rozsudek ve výroku o zamítnutí žaloby v částce 41.704.719 Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při posouzení zbývající části uplatněného nároku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil jeho závěr, že jelikož v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo rozhodnuto o již uplatněném restitučním nároku oprávněného, nebylo možné předmětné nemovitosti zahrnout do privatizace. Pokud se tak přesto stalo, ačkoliv restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval takový právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a proto byl podle ustanovení § 39 tehdy platného občanského zákoníku absolutně neplatný. Jestliže nemovitosti nemohly přejít na Fond národního majetku a ten je nemohl prodat právnímu předchůdci žalobkyně, nemohly ani přejít do vlastnictví žalobkyně a až v důsledku rozhodnutí o restitučním nároku přešly z povinné osoby na osobu oprávněnou. Žalobkyně se proto nemůže úspěšně domáhat náhrady škody ve výši ceny nemovitostí, které musela vydat vlastníkovi, neboť tyto nemovitosti fakticky nikdy nevlastnila.

Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání odůvodnila citací ustanovení § 237 o. s. ř. Po obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností dovolatelka namítá porušení principu práva na spravedlivé řešení, které spatřuje v tom, že je nyní nucena nést nepřiměřené břemeno vedoucí možná až k jejímu zániku (do nemovitostí investovala nemalé prostředky) v důsledku porušení právní povinnosti státem, který rozhodl o privatizaci předmětných nemovitostí v rozporu se zákonem. Napadené rozhodnutí nezohledňuje individuálnost, komplikovanost a specifičnost případu, je zcela formalistické, řídí se pouze doslovným zněním zákona, ačkoliv soudy mají povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Soud měl přihlédnout k tomu, za jakých podmínek dovolatelka sporný majetek nabyla a že tak činila v dobré víře a vykonávala oprávněnou držbu. Řízení je navíc zatíženo vadou, jelikož odvolací soud neprovedl dovolatelkou navržené důkazy k prokázání úplného skutkového stavu a tento postup neodůvodnil. Dále neseznámil účastníky se svým právním názorem, který byl značně odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, čímž nedodržel zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zasáhl tím do práva účastníků na spravedlivý proces. Namítá rovněž, že ve sporu vzešlém mimo jiné z restitučního zákonodárství je zapotřebí při posuzování otázky náhrady nákladů řízení obzvlášť zvažovat okolnosti, pro které ke sporu došlo. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla dovolání zamítnout, neboť jej považuje za účelové a zavádějící. Zrekapitulovala právní posouzení odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje a je dle ní zcela v intencích zákona i ustálené soudní judikatury. Řízení ani není zatíženo vadou, když byly provedeny všechny relevantní důkazy a soud vždy splnil poučovací povinnost vůči účastníkům, což plyne z protokolů soudních jednání. Nedošlo tak k porušení práva na spravedlivý proces. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř. a námitky žalobkyně k této otázce jsou rovněž nedůvodné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolací soud v dané věci rozhodoval opětovně po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, č. j. 25 Cdo 1942/2015-356, jímž bylo dovolání pro nedostatek zákonných náležitostí předsedou senátu odmítnuto, nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí v dovolání být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015).

Z uvedeného plyne, že dovolatel je povinen vymezit přípustnost tak, že uvede, které ze čtyř kritérií v ustanovení § 237 o. s. ř. má za naplněné, přičemž je povinen danou právní otázku specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo která právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (nejlépe s uvedením příslušné nejednotné judikatury). Pokud spatřuje dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Dovolatel nedostojí své povinnosti vymezit jím tvrzenou přípustnost dovolání, jestliže pouze obecně uvede, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , aniž by odkázal na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit, a to alespoň slovním popisem, aniž by byl povinen uvádět spisové značky rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14) .

Ustálený názor dovolacího soudu, podle kterého je nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání (obligatorní náležitostí dovolání) vymezení jeho přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo přesně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za splněné a v jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje, přičemž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., byl již Ústavním soudem mnohokrát potvrzen jako souladný s ústavním pořádkem srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 392/16, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1311/16, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2817/14, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13.

V daném případě dovolatelka v dovolání, přes jeho obsáhlost a citaci několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, dostatečně nevymezila, a ani implicitně nelze z dovolání vyčíst, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, když pouze bez dalšího citovala znění § 237 o. s. ř., aniž by uvedla, které z kritérií v tomto ustanovení uvedených má za naplněné a v řešení kterých konkrétních právních otázek toto naplnění spatřuje.

Závěr o absenci náležitého vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vyslovený v předchozím usnesení nemá Nejvyšší soud důvod revidovat. Dovolání pod bodem I obsahovalo jen reprodukci výroků rozhodnutí soudů nižších stupňů. Pod bodem II nadepsaným Přípustnost dovolání obsahovalo pouze sdělení, že dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř., přičemž následuje jen citace tohoto zákonného ustanovení, která je dle citované ustálené judikatury pro vymezení přípustnosti dovolání nedostačující; uvedení všech v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání, které nemohou vedle sebe obstát, spíše svědčí o tom, že dovolatelka vůbec neměla jasno o tom, která z nich je naplněna právě v jejím případě. Pod bodem III nazvaným Skutkové okolnosti je již z tohoto nadpisu, ale též z obsahu zřejmé, že se zde dovolatelka přípustností dovolání nezabývá. Ani v obsáhlém bodě IV nazvaném Dovolací důvody , i kdyby byl posuzován nejen dle názvu, ale i podle obsahu, již konkrétní předpoklady přípustnosti dovolání, tak jak je formuluje výše citovaná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, vymezeny nejsou; pouhý výčet údajně chybných hmotněprávních závěrů a procesních postupů nižších soudů uvedený požadavek zákona nenaplňuje. Totéž platí i o bodu V (bez nadpisu), dovolatelka zde uvádí, že si je vědoma nepřípustnosti dovolání jen proti výrokům o nákladech řízení , přesto vyjadřuje přesvědčení, že i v těchto výrocích odvolací soud pochybil, a bodu VI, v němž je obsažen jen dovolací návrh na zrušení napadených rozhodnutí ve vymezeném rozsahu a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

Z obsahového hlediska dovolání nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z ustanovení § 243b o. s. ř., vylučujícího použitelnost § 43 o. s. ř. v dovolacím řízení, přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá a po uplynutí dovolací lhůty již odstranění takových vad není možné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud považuje za potřebné vyjádřit se k některým závěrům vysloveným v nálezu Ústavního ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16, (dále jen nález ), a to především z toho důvodu, že není zcela zřejmé (a Nejvyšší soud očekává, že Ústavní soud v dalších rozhodnutích své závěry upřesní a doplní, popřípadě přehodnotí), zda jde o ojedinělé vybočení z ustálené judikatury Ústavního soudu, anebo o zásadní obrat v této judikatuře se závažnými důsledky pro rozhodovací praxi dovolacího soudu, jejichž dosah byl náležitě uvážen a je případně sdílen většinou soudců Ústavního soudu.

Ústavní soud ve zmíněném nálezu vyjádřil názor, že došlo-li k odmítnutí dovolání pro údajné vady, aniž byla posuzována jeho přípustnost dle § 237 o. s. ř., vedlo takové odmítnutí dovolání k odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud údajně nedostatečně odůvodnil, proč považuje podané dovolání za fakticky nepřípustné, a nedodržel ani procesní postup stanovený v občanském soudním řádu, čímž porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. O odmítnutí dovolání totiž rozhodl předseda senátu dle ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř., ačkoliv o přípustnosti dovolání měl správně rozhodovat v souladu s § 243c odst. 2 o. s. ř. senát.

Vytýká-li Ústavní soud Nejvyššímu soudu nedostatečné odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání, nelze přehlédnout, že rozhodnutí dovolacího soudu, jímž se dovolání pro nedostatek náležitostí odmítá, může být dle zákona jen stručné (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). I podle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva se v těchto případech nevyžaduje, aby soud v odůvodnění rozhodnutí odpovídal na každou vznesenou námitku či otázku, což platí tím spíše o rozhodnutí dovolacího soudu, jímž se dovolání odmítá pro nedostatek náležitostí. Ostatně je-li dovolání odmítáno proto, že nemá zákonné náležitosti, má Nejvyšší soud za to, že je dostatečným odůvodněním právě konstatování, o jaké náležitosti jde a že je dovolání postrádá. Přesto Nejvyšší soud v tomto usnesení s ohledem na vázanost právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu důvody odmítnutí dovolání rozvedl a na vznesené výhrady reagoval.

Zdůrazňuje-li Ústavní soud požadavek právní jistoty, předvídatelnosti práva a legitimního očekávání (bod 21 nálezu), je nutno poznamenat, že se tento požadavek týká obou stran soudního řízení, tedy že i protistrana může legitimně očekávat, že nemá-li dovolání zákonné náležitosti, bude odmítnuto. Uvádí-li Ústavní soud, že uvedené zásady opravňují účastníka řízení předpokládat, že soud zná právo a že bude výkladově jednoznačná ustanovení obecně závazných předpisů vykládat v souladu s jejich jednoznačností, má Nejvyšší soud za to, že ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (o náležitostech dovolání), § 243c odst. 1 o. s. ř. (o následcích absence zákonných náležitostí), § 243c odst. 2 o. s. ř. (dle něhož o přípustnosti dovolání rozhoduje senát) a § 243f odst. 2 o. s. ř. (dle něhož o odmítnutí dovolání pro vady může rozhodnout předseda senátu dovolacího soudu nebo pověřený člen senátu) jsou zcela jednoznačná a Nejvyšší soud je v souladu s jejich jednoznačným zněním též vyložil a aplikoval.

Pokud v bodě 22 nálezu Ústavní soud uvádí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v § 237 až § 239 o. s. ř. dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, a v bodech 26 a 38 uvádí, že z odůvodnění zrušovaného usnesení nelze seznat, respektive Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil, z jakého konkrétního důvodu dospěl k závěru, že dovolání považuje za nepřípustné, je třeba zdůraznit, že závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud nevyslovil, neboť přípustnost dovolání vůbec neposuzoval (jak ostatně Ústavní soud konstatuje v bodě 29 a na jiném místě v bodě 38 nálezu) a dovolání odmítl pro vady, tj. nedostatek zákonných náležitostí. Vadnost (neúplnost) dovolání nelze směšovat s jeho přípustností. Dovolatel nejprve musí podat dovolání obsahující zákonné náležitosti včetně vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a teprve na základě tohoto vymezení se dovolací soud může zabývat otázkou, zda dovolání je nebo není přípustné. Pokud dovolatel obligatorní náležitosti neuvede, dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zpravidla ani posuzovat nemůže. Na tom nic nemění okolnost, že dovolací soud někdy v zájmu přesvědčivosti rozhodnutí či v zájmu hospodárnosti řízení nad rámec důvodů plně postačujících k odmítnutí dovolání pro vady, uvede další důvody, pro které by dovolání nemohlo být úspěšné, i kdyby všechny náležitosti obsahovalo.

Nejvyššímu soudu je samozřejmě známa judikatura Ústavního soudu o vyšší precedenční síle nálezů oproti precedenční síle usnesení. Nicméně vzhledem k tomu, že v žádném dosud vydaném nálezu Ústavní soud nevyslovil závěry obdobné těm, které jsou obsaženy v nálezu ze dne 11. 10. 2016, pokud jde o složení Nejvyššího soudu při rozhodování o odmítnutí dovolání pro vady a pokud jde o náležitosti odůvodnění takového rozhodnutí, respektoval sice Nejvyšší soud závazný právní názor vyslovený Ústavním soudem v kasačním nálezu vydaném v této věci, avšak nevidí přesvědčivé důvody, aby se nadále nepřidržel své dosavadní ustálené rozhodovací praxe, jež byla mnohokrát usneseními Ústavního soudu označena za ústavně souladnou.

Nejvyšší soud nerozumí úvaze Ústavního soudu vyjádřené v bodě 28 nálezu o tom, že bylo cosi zastřeno postupem, kdy dovolací soud vůbec neposoudil přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 občanského soudního řádu a namísto toho pouze formálně konstatuje vadu podaného dovolání, jež pokračování v dovolacím řízení údajně brání . Ústavní soud v řadě rozhodnutí konstatoval, že neshledává nic protiústavního na tom, jestliže Nejvyšší soud odmítne dovolání, které nemá zákonné náležitosti, jež jsou předpokladem jeho věcného projednání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 2179/15, nebo ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3279/15). Stejně tak soudní praxe ustáleně a v souladu s procesními předpisy postupuje, když odmítá jiná podání (žaloby, odvolání), která nemají nezbytné náležitosti (na rozdíl od dovolání po výzvě k jejich odstranění). Koneckonců i Ústavní soud odmítá (jediným soudcem zpravodajem) vadné ústavní stížnosti (§ 43 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb.).

Bez významu pro výsledek dovolacího řízení je Ústavním soudem zdůrazněná okolnost, že dovolatelka v dovolání namítla porušení ústavně zaručených práv a svobod, s poukazem na to, že taková námitka je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (bod 27 nálezu). Dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm nebylo uvedeno, v čem spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., okolnost, zda a jaký dovolací důvod v něm byl uplatněn, je za této situace bezvýznamná. Není-li z důvodu absence určité náležitosti dovolání projednatelné, a možnost dovolacího přezkumu tedy nebyla otevřena, je nadbytečné zabývat se tím, zda jiné náležitosti dovolání má či nemá, a je-li dovolání pro absenci některé náležitosti odmítnuto, bylo by zcela protismyslné, aby se dovolací soud zabýval tím, zda je uplatněn, či dokonce naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvádí-li Ústavní soud, že jestliže dovolatel namítne protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu, je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci, je nutno to pokládat pouze za nepřesnou formulaci, neboť je naprosto zřejmé, že dovolací důvod nemůže být naplněn již tím, že dovolatel nesprávné právní posouzení namítá, nýbrž jen tím, že odvolací soud skutečně posoudil věc po právní stránce chybně. Měly-li být úvahy Ústavního soudu interpretovány tak, že k projednatelnosti dovolání postačuje vymezení dovolacího důvodu, pak by se stala úprava náležitostí dovolání a jeho přípustnosti regulující množství věcí, jež má a je schopen Nejvyšší soud meritorně projednat, zbytečnou, což je výklad zcela absurdní, a tudíž nepřijatelný.

Jestliže bylo dovolání odmítnuto pro vady a nikoli pro nepřípustnost, je pak ovšem nepřípadná i výtka, že dovolací soud rozhodoval předsedou senátu a nikoli v senátě. Ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. totiž výslovně připouští, že o odmítnutí dovolání, které (mimo jiné) nebylo řádně doplněno nebo opraveno a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, může rozhodnout předseda senátu dovolacího soudu nebo pověřený člen senátu. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. (na které poukazuje Ústavní soud a které stanoví, že k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle § 237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu), avšak o situaci, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nešlo, neboť (jak již bylo opakovaně řečeno) Nejvyšší soud neodmítal dovolání pro nepřípustnost, nýbrž pro vady. Nejvyšší soud postupoval podle § 243f odst. 2 o. s. ř. a v žádném případě neusiloval o zakrytí primárního principu dovolacího řízení spočívajícího v ochraně práv dovolatele faktickou selekcí případů (viz bod 27 nálezu).

Ústavní soud uvádí, že smysl ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. spočívá v odbřemenění senátu Nejvyššího soudu pouze tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány: dovolatel např. vezme dovolání zpět , dovolání bylo podáno opožděně nebo osobou, která k tomu není aktivně legitimována, dovolatel není zastoupen, nebyl zaplacen soudní poplatek, anebo [dovolání] trpí obsahovými vadami, které k výzvě soudu nebyly odstraněny. Tyto případy označuje Ústavní soud za justiční malou násobilku , která zpravidla nevyžaduje vůbec žádné sofistikované úvahy a interpretaci práva soudem, nýbrž postačuje zcela prostá aplikace těch zákonných ustanovení, která obsahují procesní podmínky řízení. Pomineme-li okolnost, že dovolací soud k odstranění vad dovolání dovolatele nevyzývá (neboť dle § 243b ustanovení § 43 o. s. ř. se v dovolacím řízení neuplatní, což lze považovat za akceptovatelné vzhledem k povinnému právnímu zastoupení dovolatele), uvedené vývody jednak postrádají bližší odůvodnění (není zřejmé, proč by soudce Nejvyššího soudu nebyl schopen posoudit absenci zákonných náležitostí dovolání stejně jako absenci jiných podmínek řízení), jednak by tím byl prakticky znehodnocen Ústavním soudem konstatovaný záměr zákona č. 404/2012 Sb. (odbřemenění senátů Nejvyššího soudu), neboť o odmítnutí dovolání pro opožděnost a o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku rozhoduje soud prvního stupně, ostatní Ústavním soudem zmiňované případy jsou v praxi Nejvyššího soudu spíše ojedinělé a nejčastějším důvodem odmítnutí dovolání z formálních důvodů je právě absence zákonných náležitostí, především náležitého vymezení přípustnosti dovolání dovolatelem, takže především v těchto případech může mít odbřemenění praktický význam.

Odmítnutí dovolání samosoudcem pro vady bez zkoumání jeho přípustnosti považuje Nejvyšší soud za postup zcela souladný s občanským soudním řádem ve znění od 1. 1. 2013, s principy civilního řízení i se zásadami, na kterých stojí náš právní řád. Nejvyššímu soudu proto není zřejmé, v čem by měla spočívat protiústavnost takového postupu, jenž byl ostatně shledán souladný s ústavním pořádkem v řadě usnesení Ústavního soudu, která sice nemají sílu nálezu, ale nemohou být (jak Ústavní soud připouští) opomíjena, zvláště když představují souvislou ustálenou judikaturní linii uplatňovanou napříč všemi senáty Ústavního soudu. Nejvyšší soud považuje závěry vyslovené v nálezu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. 849/2016, za překvapivé, právě se zřetelem k tomu, že v desítkách usnesení Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí pro vady vydaným předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu a mnohdy ještě stručnějších než usnesení dovolacího soudu ze dne 15. 9. 2015 vydané v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14, IV. ÚS 1062/15, II. ÚS 1348/15, I. ÚS 1351/15, III. ÚS 1774/15, II. ÚS 2179/15, I. ÚS 2721/15, IV. ÚS 1875/15, IV. ÚS 581/16, IV. ÚS 915/16, III. ÚS 1784/16, I. ÚS 1890/16, III. ÚS 2427/16, IV. ÚS 2619/16, III. ÚS 3335/16 a mnohá další). Nejvyšší soud je tedy přesvědčen, že o odmítnutí dovolání, které neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je oprávněn rozhodnout předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu; jde o možnost, nikoli povinnost, a proto v případech složitějších či sporných rozhoduje Nejvyšší soud v senátě.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, náklady žalované spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení nepodstatná, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. prosince 2016 JUDr. Robert Waltr předseda senátu