25 Cdo 4936/2007
Datum rozhodnutí: 14.02.2008
Dotčené předpisy:





25 Cdo 4936/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Č. Ú. n. L., a.s., zastoupen advokátem, 2) D. p. Ú. k., a. s., zastoupen advokátkou, 3) T. D. a. s., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 246/89, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2007, č. j. 11 Co 169/2006-205, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal zaplacení částky 52.102,- Kč s příslušenstvím; tuto částku požadoval jako náhradu škody, jež mu měla být způsobena dne 30. 10. 1987, když se jako chodec střetl s autobusem, jehož provozovatelem byl právní předchůdce žalovaných.


Okresní soud v Chomutově (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek byl usnesením odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č.j. 7 C 246/89-180, znovu zamítl žalobu proti třem žalovaným, zastavil řízení proti firmě Č. a. d. a d. p. s. p. Ch. a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že není dána odpovědnost žalovaných za škodu, neboť žalobce neprokázal tvrzený úrazový děj (střet s autobusem), naopak vyšetřovací pokusy policie vyloučily, že by k úrazu žalobce došlo způsobem jím uvedeným.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 11 Co 169/2006-205, rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrzuje, ve výroku I. v tom znění, že žaloba na uložení povinnosti zaplatit částku 52.102,- Kč s 3% úrokem od 7.8.1989 směřující proti žalovaným: Č. Ú. n. L., a.s., D. p. Ú. k. a.s. a T. D., a. s. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neopodstatněnosti žaloby i s jeho odůvodněním.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení podmínek odpovědnosti provozovatele motorového vozidla, kterým bylo žalobci způsobeno zranění. Dovolatel uvádí, že jde o odpovědnost objektivní, bez zřetele na zavinění a že poškozenému stačí prokázat, že došlo k poškození zdraví, které bylo vyvoláno zvláštní povahou provozu dopravního prostředku. Vyslovuje přesvědčení, že tyto předpoklady prokázal, a poukazuje na uveřejněnou judikaturu (R 9/1972), s níž je dle jeho názoru napadené rozhodnutí v rozporu. Soudům obou stupňů dovolatel vytýká, že nevyzvaly žalované k předložení listin objasňujících právní nástupnictví původně žalovaného národního podniku; že jednaly ve věci, ačkoli na majetek žalovaného 3) byl 2. 1. 1998 prohlášen konkurs; že nebylo rozhodnuto o jeho odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 28. 11. 1995; že odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl pouze o potvrzení výroku soudu prvního stupně ve věci samé, ač dovolání směřovalo i do výroků o nákladech řízení; že oba soudy uložily žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení, aniž by přihlédly k povaze sporu, k obtížnosti určení odpovědného subjektu a k poškození zdraví žalobce; že v řízení došlo k průtahům, které byly uznány a odškodněny Ministerstvem spravedlnosti a které ovlivnily i výsledek řízení. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů a tyto rozsudky zrušil.


Žalovaný 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je účelové, podané jen z důvodu, aby žalobce nemusel platit náhradu nákladů řízení, že žalovaný 3) v dostatečném předstihu založil do spisu veškeré dokumenty prokazující jeho tvrzení, a přesto žalobce trvá na své neopodstatněné žalobě. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, aby mu nebyl přiznán odkladný účinek a aby žalobce byl uznán povinným nahradit žalovanému 3) náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 52.102,- Kč s příslušenstvím. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobcem požadovaná částka náhrady škody je součtem částek představujících náhradu za bolest 6.000,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 1.197,- Kč, náhradu věcné škody 1.200,- Kč, náhradu cestovného 1.705,-Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění 42.000,- Kč . Jedná se o dílčí nároky (§ 442 odst. 1, § 444 odst. 1 a § 446 obč. zák.) se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání je proto třeba posoudit u každého dílčího nároku zvlášť, bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Pokud tedy předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé dílčí nároky ve výši 6.000,- Kč, 1.197,- Kč, 1.200,- Kč a 1.705,- Kč, z nichž žádný nepřevyšuje 20.000,- Kč, není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu přípustné.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve svém v pořadí druhém rozsudku soud prvního stupně rozhodl shodně jako v rozsudku prvém. Lze tedy zvažovat pouze přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Žalobce vychází z předpokladu, že v řízení byly prokázány skutečnosti umožňující učinit závěr, že škoda vzniklá žalobci byla vyvolána zvláštní povahou provozu dopravního prostředku (autobusu). Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou však založena na skutkovém závěru, že střet žalobce s autobusem vůbec nebyl prokázán. Ač tedy žalobce formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o.s.ř. je uplatnitelný pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.). Přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno na řešení právní otázky zásadního významu, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Uplatňuje-li tedy dovolatel řadu procesních výhrad k postupu soudů obou stupňů, přípustnost dovolání tím být založena rovněž nemůže.


Pro úplnost lze dodat, že tvrzení, že soud nerozhodl o odvolání žalobce proti usnesení o přerušení řízení ze dne 28. 11. 1995 je zjevně nesprávné, neboť o tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 2. 1996, č. j. 9 Co 56/96-69, jehož stejnopis byl žalobci prostřednictvím jeho zástupce doručen 10. 11. 1997. Stejně tak nepřípadná je námitka, že odvolací soud nevyčerpal předmět odvolacího řízení; z výroku rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním dostatečně zřetelně vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v (odvoláním) napadené části, tj. nejen ve výroku o věci samé (jenž byl výrokem odvolacího soudu pouze upřesněn), ale též ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Případné průtahy v řízení nejsou způsobilé založit přípustnost ani důvodnost dovolání již proto, že zrušením dovoláním napadeného rozsudku nelze újmu, která v jejich důsledku dovolateli snad vznikla, odčinit.


Nákladový výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle § 237 odst. 1 o.s.ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani v této části není tedy dovolání přípustné.


Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce by podle výsledku dovolacího řízení měl nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady tohoto řízení. Žalovaným 1) a 3) a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k tomu, že v dané věci dovolání přípustné zjevně není, avšak stručná polemika žalovaného 3) ve vyjádření k dovolání je vedena výlučně v rovině jeho důvodnosti, nelze náklady žalovaného 3) na odměnu advokáta za sepis tohoto vyjádření považovat za potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. února 2008


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu