25 Cdo 4916/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 4916/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. H., za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupené, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 156/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2007, č. j. 20 Co 459/2006-123, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2007, č. j. 20 Co 459/2006-123, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 2.727.000,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 24 C 156/2004-90, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 5.942.400,- Kč, ohledně částky 1.465.020,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný při dopravní nehodě dne 11. 3. 1997 způsobil žalobci těžké poranění mozku, v jehož důsledku došlo ke globálnímu těžkému narušení mozkových funkcí jako celku. Po dlouhodobém kómatu došlo jen k částečné úpravě mozkových funkcí, v letech 2001 a 2002 se přidala posttraumatická epilepsie a organická halucinóza. Žalobce úraz přežil jen díky intenzivní léčbě, došlo však k zásadnímu narušení dosavadního života ve všech životních sférách a žalobce byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Pro následky zranění je prakticky vyloučeno, aby studoval, našel pracovní uplatnění, založil rodinu a věnoval se dosavadním zálibám. Žalobce tak ve věku třinácti let ztratil veškeré životní perspektivy a je odkázán na péči třetí osoby. Žalovaný mu podle § 427 obč. zák. a násl. odpovídá za škodu, jejíž výši podle § 444 odst. 1 obč. zák. a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ), soud určil za pomoci znaleckého posudku. Celkovou hodnotu 6.200 bodů znalec zvýšil o 50% a soud po odečtení 10% spoluzavinění poškozeného dospěl při hodnotě 1 bodu po 120,- Kč k částce základního odškodnění ve výši 1.004.400,- Kč. S poukazem na mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné, spatřované v nevratné ztrátě dosavadní kvality života, soud náhradu za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky zvýšil na šestinásobek, tj. na částku 6.026.400,- Kč, od níž odečetl již zaplacenou náhradu ve výši 84.000,- Kč.


K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2007, č. j. 20 Co 459/2006-123, zastavil odvolací řízení ohledně částky 1.818.000,- Kč, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku i ve vyhovujícím výroku ohledně částky 477.000,- Kč, změnil jej ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 2.727.000,- Kč zamítl, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a o soudním poplatku. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že s ohledem na závažnost poškození zdraví žalobce a jeho následky jsou naplněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, které soud prvního stupně stanovil šestinásobkem základního bodového ohodnocení tak, aby byla odpovídajícím způsobem vyjádřena nenávratná plná ztráta možností žalobce uplatnit se v pracovním, rodinném, společenském či kulturním životě. Odvolací soud však neshledal správným zdvojené bodové ohodnocení položky 014 přílohy vyhlášky, neboť v ní jsou zahrnuty jak neurologické, tak i psychiatrické následky. Vycházel proto z celkové hodnoty 4.700 bodů (3.000 bodů podle položky 014, 1500 bodů podle položky 016 a 200 bodů podle položky 0744), jíž odpovídá částka 564.000,- Kč, kterou zvýšil o 50% podle § 6 odst. 1 vyhlášky, tj. o 282.000,- Kč a o šestinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky, což při 10% míře spoluzavinění poškozeného znamená 3.215.400,- Kč; po odečtení již vyplacené náhrady žalobci náleží 477.000,- Kč.


Proti potvrzujícímu a zamítavému výroku tohoto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že odmítl do základního bodového ohodnocení podle položky 014 zahrnout jak neurologické tak psychiatrické následky, ač tato položka umožňuje odškodnění za vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy. Přes závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 759/2005, podle nějž nelze body podle stejné položky sčítat, trvá žalobce na tom, že postupem odvolacího soudu byly opomenuty závažné následky neurologického charakteru, zejména porucha řeči, komplexní motorický neurologický deficit, příp. poúrazová epilepsie, které by bylo možno podřadit pod položky jiné (0643, 0751), nicméně k tomu nedošlo. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel i v tom, že při mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soud vycházel ze základního bodového ohodnocení, nikoliv z počtu bodů po zvýšení o 50% podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Dospěl tak v celkovém výsledku k absolutní částce (3.215.400,- Kč), která neodpovídá rozsahu ztráty možností žalobce uplatnit se v životě za situace, kdy ve věku třinácti let pozbyl příležitostí k dalšímu vzdělávání, profesnímu uplatnění i k založení rodiny a je do budoucna odkázán na péči třetí osoby. Žalobcem požadovaná celková částka 7.407.420,- Kč při tomto postupu představuje šestinásobek základního bodového ohodnocení a je přiměřená charakteru nezvratných změn vedoucích ke ztrátě životních perspektiv. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 8. 2. 2007.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O pochybení při právním posouzení věci by se jednalo, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu.


Podmínky pro poskytování náhrady za ztížení společenského uplatnění a výše této náhrady se v projednávané věci řídí vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ).


Podle § 3 odst. 1 vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen následky ). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se vymezuje v lékařském posudku. Podle odstavce 3 pokud není bodové ohodnocení posuzovaných následků uvedeno v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, použije se bodové ohodnocení za následky, s nimiž lze posuzované následky nejspíše srovnávat podle jejich povahy a rozsahu.


Podle § 5 odst. 1 vyhlášky při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení.


Podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu, nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo funkční ztrátu.





Z této úpravy je zřejmá správnost závěru odvolacího soudu, že položku 014, uvedenou v bodovém hodnocení lékaře jak z oboru psychiatrie, tak z oboru neurologie, nelze započítat do základu bodového ohodnocení dvakrát. Jak bylo vyloženo již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaném pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, bodové ohodnocení uvedené v lékařském posudku se sčítá v případě, že následky poškození zdraví byly ohodnoceny podle více položek; je-li více položkami hodnoceno poškození téhož orgánu, součet bodů podle těchto položek může činit maximálně počet bodů, stanovených za ztrátu takového orgánu. Podle položky 014 přílohy č. 2 k vyhlášce se vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy ohodnocují v rozmezí 500 3.000 bodů. V daném případě oba znalci ohodnotili ztížení společenského uplatnění podle jedné a téže položky 014 přílohy č. 2 počtem 3.000 bodů, tedy nejvyšší možnou výměrou. Nejde však o ohodnocení poškození jednoho orgánu podle více různých položek ve smyslu § 6 odst. 2 vyhlášky. Protože následky poškození zdraví jsou v případě žalobce ohodnoceny podle jedné a téže položky, byť ve dvou lékařských posudcích z různých oborů, počet bodů se nesčítá a položka se započítá pouze jednou.





Podle § 7 odst. 1 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení hodnota 1 bodu činí 120 Kč. Podle odstavce 3 ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.


Je tedy zřejmé, že pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 7 odst. 1 vyhlášky). Podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky může sám lékař zvýšit bodové ohodnocení až o 50% podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele pak může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 3) tak, aby byly jednorázově odškodněny prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. I když toto ustanovení přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci přiměřené , není úvaha soudu zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře přiměřenosti zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006).


V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce utrpěl závažný úraz v dětském věku (ve 13 letech), tedy v době, kdy se ještě jeho osobnost ani nestačila začít formovat do podoby, z níž by pak vycházelo celé dospělé období. Není pochyb o tom, že se mu tak zcela zásadně změnil život a byla minimalizována jeho předpokládaná kvalita. Žalobci bylo v důsledku závažného poškození mozku upřeno, aby prožil běžným způsobem zbytek dětského věku a aby prodělal dobu dospívání; úraz tedy žalobce připravil o zásadní možnosti při formování osobnosti. Kromě toho pozbyl možnosti dokončit své vzdělání a zvolit si povolání, přišel o jakoukoliv možnost uplatnit se v profesním životě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1988/2005, publikované v časopise Soudní rozhledy 8/2007, str. 310), nezaložil si návyky a záliby, které by mu umožňovaly plnohodnotné zapojení do kulturního a společenského života, a vyloučena je zřejmě i možnost založit rodinu, neboť je pro své postižení odkázán na pomoc třetí osoby. Vycházeje důsledně ze shora popsaných principů používaných pro vyčíslení náhrady za ztížení společenského uplatnění, je třeba přisvědčit závěru, že i když zřejmě dětské aktivity žalobce v době před úrazem nevykazovaly znaky mimořádného společenského zapojení, je právě rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života tak závažným následkem, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, než k jakému v konečném výsledku dospěl odvolací soud. Nejvyšší soud vzhledem ke zjištěným následkům a jejich dopadům na život a společenké uplatnění žalobce i ve srovnání s obdobnými případy dospěl k závěru, že přiměřená částka odškodnění by se měla pohybovat přibližně v rozmezí, které svým rozhodnutím stanovil soud prvního stupně.


Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti měnícímu výroku je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. důvodné, a dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl, neboť potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.


Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. listopadu 2009





JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu