25 Cdo 4874/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 241a odst. 3 o. s. ř., § 431 obč. zák.




25 Cdo 4874/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 2, proti žalovaným 1) M. J. , 2) České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, a 3) České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 21/2002, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 30. dubna 2009, č. j. 12 Co 153/2008-212, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 9. 2007, č. j. 16 C 21/2002-147, uložil žalovaným 1) a 3) zaplatit žalobci částku 287.425,10 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného; dále uložil žalovaným 1) a 3) povinnost platit od 1. 10. 2007 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 4.750,60 Kč měsíčně vždy k 10. dni příslušného měsíce s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného. Ohledně částky 200.311,40 Kč s příslušenstvím a renty ve výši 4.433,40 Kč měsíčně vůči žalovaným 1) a 3) a vůči žalované 2) v plném rozsahu žalobu zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl škodu na zdraví při dopravní nehodě, k níž došlo dne 27. 3. 1999 tak, že automobil řízený žalovaným 1) při vyjíždění z vedlejší silnice nerespektoval dopravní značení a nedal přednost v jízdě žalobci na motocyklu, který utrpěl zranění, v jejichž důsledku byl dne 13. 3. 2000 uznán plně invalidním. Soud dovodil odpovědnost žalovaného 1) jako řidiče vozidla podle § 427 odst. 1, resp. § 431 obč. zák., a to v rozsahu 80 %, neboť i žalobce porušil dopravní předpisy tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci. Povinnost žalované 3) je založena zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, žalovaná 2) nebyla s ohledem na § 29 odst. 1 tohoto zákona shledána pasivně věcně legitimovanou. Požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti považoval soud za opodstatněnou pouze zčásti, neboť celková ztráta žalobce na výdělku musela být krácena o jeho spoluzavinění v rozsahu 20 %, dále o již pravomocně přiznanou částku 496.965,50 Kč (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2005, č. j. 16 C 21/2002-110) a částku 49.526,40 Kč jako bezdůvodné obohacení žalobce. Ztrátu na výdělku pak soud prvního stupně určil jako rozdíl mezi rozhodným výdělkem a invalidním důchodem krácený o 20% spoluzavinění od 1. 10. 2007 do budoucna.

K odvolání žalobce a žalované 3) Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 12 Co 153/2008-212, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně povinnosti žalovaných 1) a 3) zaplatit žalobci částku 287.425,10 Kč potvrdil, ve zbytku, tj. ve všech výrocích mimo nenapadené výroky týkající se žalované 2), rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, pokud jde o aplikaci § 427 odst. 1, § 431 a § 447 odst. 1 a 3 obč. zák., jakož i s určením poměru spoluzavinění žalobce na vzniku škodné události, neboť i on se na střetu svého motocyklu s automobilem žalovaného 1) podílel porušením právních předpisů o provozu dopravních prostředků, kdy v rozhodný okamžik činila podle znaleckého zkoumání jeho rychlost v obci nejméně 76 km/hod. Zrušující výrok je odůvodněn zejména nesouhlasem odvolacího soudu se závěry soudu prvního stupně ohledně započtení pohledávky žalované 3) za žalobcem a ohledně promlčení; v rozsahu nároku nad přisouzenou jistinu měl rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podala žalovaná 3) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a namítá, že odvolací soud učinil z provedených skutkových zjištění nesprávné právní závěry. Nesouhlasí s určením rozsahu spoluzavinění žalovaného 1) v rozsahu 80 %, resp. s rozsahem spoluúčasti žalobce jako provozovatele motocyklu na dopravní nehodě a vzniklém úrazu v rozsahu 20 %. Podle jejího názoru bylo prokázáno, že si žalobce úraz spoluzavinil v rozsahu větším, a to nejméně 50 %. Tento názor opírá o závěry dokazování provedeného před soudem prvního stupně, zejména o znalecký posudek Ing. Vlastimila Rábka, který uvádí, že pokud by jel žalobce povolenou rychlostí, ke střetu s vozidlem žalovaného 1) by nedošlo. Žalobce proto mohl dodržením stanoveného rychlostního limitu střetu obou dopravních prostředků zabránit. Obdobné závěry zastává i soudní znalec Ing. Ivan Krejsa, který uvádí, že dopravní nehoda měla dvě příčiny, a to nedodržení povolené rychlosti u žalobce a přednosti v jízdě u žalovaného 1). Soudy nižších stupňů proto nesprávně vyhodnotily míru účasti žalobce na dopravní nehodě a s tím související poměr odpovědnosti obou účastníků na vzniklé škodě. S odkazem na konstantní judikaturu dovolacího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2212/2002 a 25 Cdo 1145/2006) dovolatelka doplnila, že řidič vyjíždějící z vedlejší silnice nemá důvod předpokládat, že další účastník silničního provozu pojede nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí. Proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) zastoupeným zaměstnancem [§ 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o.s.ř. pod písmenem b) v daném případě nejde a Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Námitkami, opírajícími se o vlastní interpretaci znaleckých posudků, jimiž je napadána správnost závěrů odvolacího soudu o míře účasti žalovaného 1) a žalobce na vzniklé škodě, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž především skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Jde navíc o posouzení konkrétních okolností, typických pouze pro tento jedinečný případ, aniž by šlo o závěry způsobilé mít vliv na rozhodování jiných obdobných případů, nejde proto ani z tohoto pohledu o otázku zásadního právního významu, pro kterou by se otevírala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Na tom nic nemění ani srovnání posuzovaného případu s věcmi projednanými Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2212/2002 a 25 Cdo 1145/2006, z nějž dovolatelka dovozuje rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ve věcech odpovědnosti řidiče, který nedá přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici nedovolenou rychlostí. I když typově jde skutečně o obdobné situace, liší se každý případ jednotlivými detaily průběhu dopravní nehody, přičemž nyní projednávaná věc se od zmíněných odlišuje především tím, že žalovaný 1) přijížděl z vedlejší silnice opatřené dopravní značkou Stůj, dej přednost v jízdě, tedy oproti uvedeným případům porušil přísnější povinnost. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 2212/2002 pak navíc šlo o situaci, kdy motocyklista jedoucí po hlavní silnici včas nebrzdil ani nevyužil možnost projet kolem vozidla tvořícího překážku, a ve věci sp. zn. 25 Cdo 1145/2006, v níž byl zjištěný rozsah odpovědnosti za škodu na věci prakticky srovnatelný, se výrazné snížení dílčí odpovědnosti za škodu na zdraví odvíjelo od nesplnění povinnosti použití bezpečnostních pásů.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalované 3) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť o nich bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o zbylé části předmětu řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu