25 Cdo 4850/2009
Datum rozhodnutí: 30.05.2012
Dotčené předpisy: § 42 obč. zák., § 420 odst. 1 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 442 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 4850/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně ALPA spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Letenská 3/119, IČO 62917609, zastoupené JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 3a/1079, proti žalované České republice Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, IČO 66002222, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 164/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 28 Co 80/2009-195, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, č. j. 28 Co 80/2009-195, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 2. 2008, č. j. 21 C 164/2004-121, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ohledně částky 25.370.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala vůči žalované České republice zaplacení částky 1.750.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení představující náklady, které vynaložila na zhodnocení nebytových prostor ve vlastnictví žalované, a částky 48.590.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku za dobu od 30. 7. 2002 do 31. 12. 2010 (celkem 113 měsíců po 0,43 milionu Kč), která jí měla vzniknout v důsledku pochybení žalované při uzavírání nájemních smluv. Dne 30. 9. 1994 sjednala žalovaná jako pronajímatel se žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor k provozu restaurace (dále též jen původní smlouva ) na dobu 15 let s účinností od 1. 1. 1995. Dne 10. 7. 2002 se účastnice dohodly na ukončení původní smlouvy a uzavřely novou nájemní smlouvu na dobu určitou do 30. 6. 2007 (dále též jen nová smlouva ). Koncem července 2002 poškodila pronajaté nebytové prostory povodeň tak, že znemožnila jejich další užívání bez opravy. Žalovaná potřebné opravy neprovedla a tím zavinila, že žalobkyně nemohla nebytové prostory užívat obvyklým způsobem. Žalovaná žalobkyni dne 27. 5. 2003 oznámila, že nová smlouva je neplatná z důvodu porušení zákona o veřejných zakázkách, neboť žalovaná na pronájem nebytových prostor nevyhlásila výběrové řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č. j. 21 C 164/2004-121, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že předmětem smlouvy uzavřené dne 30. 9. 1994 byl nájem nebytových prostor podle specifikace uvedené v příloze č. 2 smlouvy a právo společného užívání prostor a zařízení budovy čp. 119 v Praze 1, Letenská 3. K pronájmu nebytových prostor nebyl dán předchozí souhlas národního výboru podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a proto podle § 3 odst. 4 tohoto zákona byla smlouva neplatná. Předmětem smlouvy uzavřené dne 10. 7. 2002 mezi účastnicemi řízení byl nájem uvedených nebytových prostor na dobu od 1. 7. 2002 do 30. 6. 2007. Tuto smlouvu považují účastnice řízení za neplatnou pro porušení zákona o veřejných zakázkách žalovanou, která před sjednáním smlouvy nevyhlásila výběrové řízení. Soud dovodil, že obě smlouvy jsou neplatné, tudíž případné nároky z nich by bylo možno považovat za plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. I kdyby pozdější smlouva byla uzavřena platně, zanikla by v souvislosti se zničením nebytových prostor při povodni v roce 2002 pro nemožnost plnění ve smyslu § 575 a § 577 obč. zák. Sama žalobkyně předáním nebytových prostor žalované prakticky uznala, že k zániku nové smlouvy došlo i pro nemožnost plnění, neboť bylo třeba provést rozsáhlé opravy s velkými náklady. V úvahu by přicházela odpovědnost za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., jejímž předpokladem je porušení právní povinnosti, které však nelze spatřovat v uzavření neplatné nájemní smlouvy, neboť obě smluvní strany byly v rovném postavení a jejich projevy vůle byly svobodné. Protože žalobkyně pouze tvrdila, že zhodnotila pronajaté nebytové prostory, aniž by prokázala, že takové náklady vynaložila a kdy se tak stalo, soud žalobu zamítl i v této části.

K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku ohledně částky 48.590.000,- Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č. j. 28 Co 80/2009-195, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil v zásadě i po stránce právní. Jsou-li obě nájemní smlouvy absolutně neplatné, žalobkyně po celou dobu užívala nebytové prostory bez právního důvodu, a to až do konce července 2002, kdy v důsledku povodně došlo k zásadnímu poškození nebytových prostor a ke znemožnění jejich užívání. Vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti dvoustranné smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách, neboť protiprávní jednání je předpokladem nejen odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., ale i spoluúčasti poškozeného na vzniku škody podle § 441 obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/2003). Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je odpovědnost toho, komu lze přičíst zavinění na způsobení neplatnosti smlouvy, za škodu, která v důsledku neplatnosti vznikla. Stanovení poměru, v jakém se na uzavření neplatné nájemní smlouvy podílely obě smluvní strany, má význam za situace, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně proti žalované domáhá, byla skutečně způsobena neplatností smlouvy, tedy že existuje příčinná souvislost mezi neplatností smlouvy jako příčinou a vznikem škody jako následkem. Nastal-li by škodlivý následek na straně poškozeného i bez této skutečnosti, nemůže pro nedostatek příčinné souvislosti nastat ani odpovědnost žalované za škodu ani spoluzavinění, respektive výlučné zavinění poškozeného. V dané věci žalobkyně tvrdí, že jí škoda vznikla v důsledku jednání žalované, která s ní uzavřela neplatnou nájemní smlouvu, a zároveň, že po povodni žalovaná ihned neopravila nebytové prostory a žalobkyně je musela opustit a předat zpět žalované. Příčinou vzniku škody tedy nebylo protiprávní jednání žalované, i kdyby bylo prokázáno, že to byla pouze ona, kdo způsobil neplatnost nové nájemní smlouvy, neboť touto příčinou byla jiná skutečnost, spočívající v zaplavení nebytových prostor.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v řešení následujících otázek:
1) zda je splněna zákonná podmínka, aby za žalovanou výlučně vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, když se peněžité plnění převyšující 50 mil. Kč skládá ze dvou nároků projednávaných v tomtéž řízení;
2) zda nastaly účinky včas podaného odporu a vyjádření podle § 114b o.s.ř., když tyto úkony za žalovanou učinil advokát, kterému žalovaná zadala zakázku na právní službu bez jakékoliv formy výběrového řízení stanovené zákonem účinným v době tohoto zadání bez toho, aby žalovaná prokázala nediskriminační formu zadání;
3) zda je v případě neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro nedostatek předchozího souhlasu národního výboru odpovědný za škodu vzniklou neplatností této smlouvy pronajímatel nebo nájemce;
4) zda když žalovaná hodlala v roce 2002 pronajmout žalobkyni nebytové prostory v budově ve vlastnictví ČR, byla povinna vybrat nájemce postupem podle tehdy účinného zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, (tedy s povinnou příslušnou formou výběrového řízení) nebo podle tehdy účinného zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, tedy při dodržení zásady hospodárnosti, avšak bez nutnosti veřejného výběru nájemce;
5) zda sjednala-li žalovaná v roce 2002 s žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor za nižší než obvyklé nájemné, aniž by byl rozdíl kompenzován službami poskytovanými žalobkyní, by byla neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor pro rozpor se zákonem č. 219/2000 Sb. neplatností relativní nebo absolutní; šlo-li by o relativní neplatnost, byl soud oprávněn z ní vycházet při řešení předběžné otázky v době, kdy se nikdo z oprávněných této neplatnosti nedovolal a tříletá promlčecí lhůta k tomu uplynula;
6) zda je soud oprávněn rozhodnout, že odpovědnost za neplatnost smlouvy je rozdělena stejně mezi všechny smluvní strany, aniž by vzal zřetel na exkulpační tvrzení jedné ze smluvních stran a na to, že ostatní smluvní strany neuvedly žádné tvrzení o svém vyvinění z presumpce odpovědnosti;
7) zda vznikla-li žalované jako pronajímateli nebytových prostor odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor z r. 2002 tedy v důsledku toho, že vzhledem k neplatnosti této smlouvy nebyl nájemce oprávněn v těchto prostorách provozovat podnikání do doby sjednané v této smlouvě je příčinná souvislost u této odpovědnosti přerušena tím, že nebytové prostory poškodila krátce po sjednání smlouvy povodeň a pronajímatel až několik měsíců poté uvedl prostory do stavu, který odpovídal smlouvě o nájmu nebytových prostor;
8) zda uplatnila-li jen jedna smluvní strana nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku neplatné dvoustranné smlouvy a dospěl-li soud k tomu, že za škodu odpovídají obě strany ve stejné míře, je správný závěr soudu, že straně uplatňující nárok na náhradu škody nepřizná polovinu požadované výše náhrady, ale nic se zdůvodněním, že uplatněný nárok se kompenzoval s neuplatněným.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za žalovanou vystupoval v řízení advokát, ačkoli měl žalovanou zastupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Advokát, který za žalovanou v řízení jednal, byl najat bez výběrového řízení, proto je neúčinný odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádření podle § 114b o.s.ř., tudíž soud měl vydat rozsudek pro uznání. Další vadu řízení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů rozhodly podle skutkového stavu, který je opakem skutkového stavu, který tyto soudy zjistily dokazováním! Oba soudy vyšly ze skutkového stavu, že předmět nájmu zanikl v důsledku povodní . Napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud v odůvodnění tvrdí, že povodně přerušily příčinnou souvislost, avšak neuvádí, co považuje za delikt, od něhož se příčinná souvislost odvíjí, ani proč neuznal trvání příčinné souvislosti v době od vzniku povodní. Nesprávné právní posouzení spatřuje v nesprávném výkladu účelu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a v důsledku toho připuštění, aby v řízení za žalovanou jednal místo Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových advokát. Nesprávně vyložil také § 24 o.s.ř., když se nezabýval otázkou, zda advokát, který žalované poskytl právní služby, byl vybrán v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. K platnému procesnímu jednání za účastníka totiž nestačí jen doklad bezvadný z procesněprávního hlediska, ale musí jít o doklad bezvadný i z hlediska hmotněprávního. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1356/2005, vytýká odvolacímu soudu, že pominul, že povinnost opatřit předchozí souhlas národního výboru s pronájmem nebytových prostor měl pronajímatel, nikoliv nájemce. Žalovaná neuvedla žádná tvrzení ke svému vyvinění se z odpovědnosti za neplatnost původní smlouvy, proto je za neplatnost této smlouvy výhradně odpovědná. Odvolací soud nesprávně posoudil, že žalovaná byla při uzavírání nové smlouvy povinna postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek, který se podle dovolatelky vztahuje jen na situace, kdy zadavatel hodlá za veřejné prostředky získat službu nebo zboží, tedy chystá se část veřejných prostředků vydat; tento zákon se nevztahuje na situace, kdy zadavatel hodlá poskytnout službu pronájmu. Žalovaná měla postupovat podle zákona č. 219/2000 Sb., který nepředepisoval v rozhodné době roku 2002 žádnou formu výběru nájemce, pouze v obecné rovině stanovil zásadu hospodárnosti. Odvolací soud pominul, že nestačí dospět k názoru, že obě smlouvy jsou neplatné, ale je také nutné dokazováním zjistit, zda se některá ze smluvních stran vyvinila ze své odpovědnosti za neplatnost těchto smluv. Je-li jednou smluvní stranou osoba veřejného práva jako v tomto řízení žalovaný stát, pak je nutné, aby soud zjistil, zda pro ni z tohoto jejího právního postavení nevyplývají speciální povinnosti, které jsou odlišné od těch, které má druhá smluvní strana. Odvolací soud v rozporu se svou povinností svěřenou mu Ústavou odmítl dovolateli právo, když konstatoval, že není důvod pro zjišťování, zda nová smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem o majetku České republiky a kdo z účastníků se vyvinil z odpovědnosti za tuto neplatnost. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že příčinou vzniku škody byla povodeň, neboť soud dokazováním správně zjistil, že nebytové prostory byly zaplaveny jen dočasně, opraveny byly za přibližně tři měsíce poté, ovšem soud neaplikoval § 575 obč. zák. Dovolatelka dovozuje, že uzavřela-li by žalovaná s žalobkyní platnou nájemní smlouvu na nebytové prostory, byla by po povodni povinna uvést nebytové prostory do stavu způsobilého ke smluvenému účelu nájmu, tj. v důsledku povodně by došlo pouze k přerušení užívání nebytových prostor po dobu jejich rekonstrukce, nikoli k jejich definitivnímu vyklizení žalobkyní, k němuž došlo až po roce od povodní z důvodu žalovanou tvrzené neplatnosti nájemních smluv. K vyklizení nebytových prostor by tak došlo bez ohledu na to, zda by byly či nebyly zaplaveny povodněmi a povodně tedy nemohly vést k přetržení příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným porušením povinnosti žalovanou a uplatněnou škodou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů, nesouhlasí se stanovisky žalobkyně a její dovolání považuje za nepřípustné. Nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil, že žalovaná byla povinna při sjednávání nové smlouvy postupovat podle zákona o veřejných zakázkách, a upozorňuje, že se jedná o nové tvrzení žalobkyně, které je irelevantní, účelové a v rozporu s § 241a odst. 4 o.s.ř. K vyvinění z odpovědnosti za neplatnost smluv uvedla, že k uzavření, byť neplatné, smlouvy může dojít pouze za součinnosti obou smluvních stran, je proto nutné zvažovat také míru účasti druhého účastníka na způsobení neplatnosti smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 29. 4. 2009. Dovolání shledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro zásadní právní význam otázky odpovědnosti za škodu způsobenou uzavřením neplatné nájemní smlouvy a otázky přetržení příčinné souvislosti mezi neplatnou smlouvou a ušlým ziskem z provozování nebytových prostor, vlivem poškození předmětu nájmu. Jde tedy o otázku vztahující se k období od srpna 2002 do konce června 2007, tj. 59 měsíců předpokládaného trvání nájemního vztahu, jemuž podle vyčíslení náhrady v žalobě (430.000,- Kč měsíčně) odpovídá částka 25.370.000,- Kč. Dovolání je v tomto rozsahu důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které lze uplatnit jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Teorie i praxe chápe škodu jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ušlým ziskem může být i ztráta příjmů spojených s provozováním výdělečné činnosti v pronajatých nebytových prostorách, jestliže škodná událost (může jí být i protiprávní jednání) zabrání nájemci takovou činnost vykonávat; příčinou může být i okolnost, že nájemní smlouva byla uzavřena neplatně a že tedy neumožňuje výkon práv nájemce, který je podmínkou k dosažení předpokládaného zisku z výdělečné činnosti v pronajatém objektu.

Podle § 42 obč. zák. vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je (vedle případné vzájemné restituční povinnosti účastníků podle § 457 obč. zák.) odpovědnost toho, komu lze přičíst zavinění na způsobení neplatnosti smlouvy, za škodu, která v důsledku neplatnosti smlouvy vznikla. Jde o obecnou odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem, jejíž předpoklady vyplývají z § 420 obč. zák. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouva je dvoustranným právním úkonem, jejíž vznik je podmíněn dvěma jednostrannými právními úkony - jak pronajímatele tak nájemce, nelze a priori vyloučit zaviněné protiprávní jednání pronajímatele (jedné smluvní strany) při uzavření neplatné smlouvy. Protože pouze za součinnosti obou smluvních stran může dojít k uzavření - byť neplatné smlouvy, nelze brát v úvahu jen jednání jedné ze smluvních stran, nýbrž je třeba zvažovat míru účasti obou smluvních stran na způsobení neplatnosti smlouvy. Vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti dvoustranné smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách.

Důvodem neplatnosti původní smlouvy v dané věci bylo porušení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění rozhodném v době uzavření předmětné nájemní smlouvy, tj. ke dni 30. 9. 1994, který ukládal povinnost opatřit k pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb předchozí souhlas národního výboru; výslovně však neurčoval, který subjekt je oprávněn, resp. povinen o udělení souhlasu požádat, tj. zda tak má učinit pronajímatel nebo nájemce. Jak již dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1356/2005 (Soubor civilních rozhodnutí NS, C 5148), z toho, že má jít o souhlas předchozí a že budoucí nájemce nemá k nebytovým prostorám zpravidla žádný vztah, plyne, že žádost bude podávat především pronajímatel, byť nelze vyloučit ani podání žádosti nájemcem, zejména v případech, kdy doposud nebytové prostory užíval k jiným účelům a chce nadále v nebytových prostorech provozovat služby nebo obchod. Následnou nájemní smlouvu shledal odvolací soud neplatnou, neboť před jejím uzavřením nevypsala žalovaná výběrové řízení na nájemce nebytových prostor v rozporu se zákonem č. 194/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Z toho lze dovodit, že v obou případech to byla právě žalovaná, kdo měl především dbát o dodržení zákonem stanovených povinností.

Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok není ušlým ziskem, neboť ani v případě platnosti nájemní smlouvy nemohla by žalobkyně nebytové prostory užívat pro jejich poškození vlivem povodně. Možnost užívání zanikla v důsledku povodně, ne v důsledku porušení právní povinnosti žalovanou, tudíž zde není dána příčinná souvislost mezi neplatností nájemních smluv a vzniklou škodou.

Podle § 575 odst. 1 obč. zák. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne. Podle odstavce 2 téhož ustanovení plnění není nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase.

Jedná se o následnou nemožnost plnění, která působí zánik závazku pouze tehdy, jde-li o nemožnost objektivní, tj. nelze-li objektivně závazek splnit vůbec, závazek je nesplnitelný absolutně a pro každého. Objektivní nemožnost nastává především tehdy, zanikne-li věc, která je předmětem závazku. O přechodnou nemožnost plnění jde, brání-li splnění závazku překážka dočasné povahy, po jejímž odpadnutí bude plnění možno poskytnout. Nemožnost působí zánik závazku pouze tehdy, pokud je trvalá. Neodporuje-li to povaze závazku a lze-li důvodně očekávat, že závazek bude možno splnit později, jedná se pouze o přechodnou nemožnost plnění.

Podle § 680 odst. 1 obč. zák. zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká.

Zánik nájmu v důsledku zničení předmětu nájmu je zvláštním případem dodatečné nemožnosti plnění podle § 575 obč. zák. Zničením předmětu nájmu se myslí faktický zánik předmětu nájmu, kdy již nelze čerpat jeho užitné vlastnosti; naopak zničením předmětu nájmu není dočasná ztráta jeho způsobilosti k užívání. Pouhé poškození věci není jejím zánikem, nájemci svědčí například právo na slevu, prominutí nájemného nebo právo na odstoupení od smlouvy a pronajímateli vzniká povinnost způsobilost předmětu nájmu obnovit. Zánik nájemního vztahu přichází v úvahu jen v souvislosti s úplným zničením (zánikem) předmětu nájmu, neboť neexistuje-li, nelze jej pronajímat. Z provedených skutkových zjištění v dané věci se však zánik předmětných nebytových prostor nepodává, byť z nich vyplývá výrazné poškození vyžadující rozsáhlou opravu. Nelze proto dovodit, že i v případě platnosti nájemní smlouvy ze dne 10. 7. 2002 by nájemní vztah nutně zanikl ke konci července 2002, zřejmě by se pouze po dobu rekonstrukce nemohl z objektivních příčin realizovat.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správné, proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem o.s.ř.) v části výroku, týkajícím se částky 25.370.000,- Kč. Jelikož důvody, pro které bylo nutné zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i jej, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud posoudí míru účasti obou účastnic na neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 10. 7. 2002 a při určení výše náhrady bude vycházet ze skutečně doloženého ušlého zisku, který byl vyvolán ztrátou možnosti užívat nebytové prostory. Vzhledem k délce trvání předpokládaného nájemního vztahu musí být vzato v úvahu počínání žalobkyně zejména po dni 27. 5. 2003, kdy se dozvěděla o neplatnosti nájemní smlouvy. Jestliže přesunula své aktivity do jiných oblastí, znamenalo by to, že neplatnost smlouvy ji o výdělečné možnosti, které nejsou vázány na jediné místo, nepřipravila definitivně, nýbrž jen do doby, kdy mohla začít vykonávat náhradní činnost. Ušlý zisk by pak mohl být představován jen případným rozdílem mezi ziskem, kterého mohla při vynaložení potřebných nákladů dosáhnout v původních prostorách, a ziskem, který při náhradní činnosti skutečně obdržela. K dovolací námitce ohledně zastoupení žalovaného státu lze pouze doplnit, že důvody pro to, aby ve věci jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových [§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových] pominuly nejpozději právní mocí rozsudku soudu prvního stupně (§ 23 odst. 4 tohoto zákona) a od té doby je předmětem řízení částka nezakládající podmínky pro výlučné jednání Úřadu. Bude tedy proto nadále jednáno s Ministerstvem pro místní rozvoj. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky odpovídající období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2010) dovolací soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř., neboť ve vztahu k tomuto období odvozovanému od původní nájemní smlouvy ze dne 30. 9. 1994, neshledal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích námitek zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu