25 Cdo 4827/2008
Datum rozhodnutí: 22.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úmluvy 123/2003 Sb.m.s.




25 Cdo 4827/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované Travel Servis, a.s. , identifikační číslo 25663135, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 59/138, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky odpovídající 1000 jednotkám zvláštních práv čerpání (SDR), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 194/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, č. j. 35 Co 460/2007-111, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.128,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Jana Mikše. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 4. 2007, č. j. 8 C 194/2005-62, uložil žalované zaplatit žalobci částku 622,95 Kč odpovídající 19,78 jednotkám zvláštních práv čerpání (SDR), do částky 30.863,20 Kč (980,22 SDR) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 35 Co 460/2007-111, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná dne 26. 10. 2004 letecky přepravovala žalobce spolu s jeho zavazadlem o váze 22 kg na trase z Prahy do Paříže a dne 27. 10. 2004 zpět z Paříže do Prahy se zavazadlem o váze 24 kg. Téhož dne nahlásil žalobce ztrátu svého zavazadla s obsahem specifikovaným v žalobě. Soudy dospěly k závěru, že žalovaná odpovídá za ztrátu zavazadla podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě podepsané v Montrealu dne 28. 5. 1999, vyhlášené pod č. 123/2003 Sb. m. s. (dále též Montrealská úmluva nebo úmluva), provedené a doplněné nařízením (ES) č. 2027/97 ze dne 9. 10. 1997 o odpovědnosti leteckého dopravce při letecké dopravě cestujících a jejich zavazadel, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002 ze dne 13. 5. 2002. Výši škody však žalobce prokázal jen v ceně přepravovaného zavazadla, nikoli v ceně věcí, které se měly dle jeho tvrzení v zavazadle nacházet. Žalobcem tvrzený obsah zavazadla totiž neodpovídá z hlediska hmotnosti váze zavazadla při cestě do Paříže i cestě zpáteční, kterou výrazně převyšuje. Tvrzení žalobce o obsahu zavazadla, prokazované zejména jeho účastnickou výpovědí, proto hodnotily jako nevěrohodné.

Rozsudek odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje nesprávným právním posouzením [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda při objektivní odpovědnosti žalovaného podle Montrealské úmluvy musí žalobce prokazovat vedle ztráty zavazadla i jeho obsah. Namítá, že tuto otázku soudy obou stupňů posoudily nesprávně. Nadto soudům předložil dostatečné důkazy o obsahu zavazadla. Argumentuje čl. 11 odst. 2 Montrealské úmluvy, který stanoví, že jakékoli údaje v leteckém nákladním listu nebo potvrzení o převzetí nákladu k přepravě, jež se týkají hmotnosti, rozměrů a obalu nákladu, a rovněž údaje o počtu kusů jsou přímým důkazem o uvedených skutečnostech. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zavazadlo s tvrzeným obsahem nemohlo vážit tolik, kolik bylo uvedeno na leteckém nákladovém listu. Namítl, že mohlo dojít k nesprávnému zvážení zavazadla žalovaným. Vytýká odvolacímu soudu, že posouzení věci po právní stránce nemá oporu v provedeném dokazování. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě předchozí rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu pouze pro nesprávné skutkové zjištění (zpochybňuje skutkové závěry ohledně hmotnosti a obsahu zavazadla), nikoli z důvodu nesprávného právního hodnocení, jak deklaruje, a proto by mělo být dovolání jako nepřípustné odmítnuto. I kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je dovolání přípustné, je přesvědčena, že skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a právní hodnocení odpovídá § 132 o. s. ř. Podle žalované nebyly předloženy dostatečné důkazy o obsahu zavazadla a tedy ani o vzniku škody na straně žalobce. Má za to, že nedošlo k popření objektivní odpovědnosti žalované za ztrátu zavazadel. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o odmítnutí dovolání, event. o zamítnutí a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 12. 2007, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, aniž by tento dříve rozhodl jinak, a proto může být dovolání proti jeho rozsudku přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Námitky žalobce týkající se obsahu zavazadla nepředstavují otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů a na něm založené nesprávné skutkové zjištění výše způsobené škody. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka zjištění výše škody, za kterou žalovaná odpovídá podle čl. 17 odst. 2 Montrealské úmluvy, neboť daný článek sice zakládá objektivní odpovědnost dopravce za škodu vzniklou v případě ztráty zapsaného zavazadla, otázku výše škody a případný způsob jejího zjištění však již neupravuje. Odkaz dovolatele na čl. 11 Montrealské úmluvy není přiléhavý, neboť dané ustanovení se vztahuje na letecký nákladní list, vystavený dopravcem v případě přepravy nákladu (čl. 4 odst. 1 úmluvy), nikoli na zavazadlový lístek, vystavený dopravcem cestujícímu pro každý kus zapsaného zavazadla (čl. 3 odst. 3 úmluvy). Zásadně platí, že ve sporu o náhradu škody má důkazní břemeno o vzniku škody a o její výši žalobce.

Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 3.140,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 4.128,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu